Jak jsem objevila Javořinku - I.
V létě 2007 jsme se připojili k světu internetu. Já jsem se dala do systemizace svých místopisných materiálů s tím, že začnu „odshora“, tedy od beskydské obce Bílá. Začala jsem hledat na internetu, co by se dalo zajímavého doplnit a našla jsem odkaz na spisek „Letmá setkání“ od Richarda Sobotky, spisovatele z Rožnova pod Radhoštěm. Pana Sobotku jsem našla v telefonním seznamu a on mi slíbil, že mi své dílko pošle. Tak jsem se seznámila s velmi aktivním člověkem, ale to už je zase jiná kapitola…
Knížečku „Letmá setkání“ jsem se zaujetím přečetla, má podtitul „Dvakrát o Petru Bezručovi“ a jak by ne, když Petr Bezruč na Bílé na Kavalčankách v hájovně pobýval se svou sekretářkou Zdenkou Tomáškovou. Ta má přes padesát let chalupu v bílanské části osady Javořinka. Zde tráví tato sympatická paní převážnou část roku, jinak je doma v Kostelci na Hané. Pan Sobotka chalupu barvitě popisuje a naslouchá vyprávění paní Zdenky Tomáškové o Petru Bezručovi.
Nedalo mi to, abych (bylo to asi někdy v říjnu – listopadu 2007) paní Tomáškové nenapsala. Byla jsem zvědavá, jestli mi odepíše. Pak už jsem na to málem zapomněla a 3. ledna 2008 jsem dostala obálku s úhledně napsanou adresou. Písmo jsem neznala, tak to byl docela napínavý okamžik, když jsem v dopise objevila jeho pisatelku – byla jí paní Zdenka Tomášková.
Další můj zájem už samozřejmě směřoval k získání knihy „Ortel samoty“, kterou mi v dopise doporučila. Bylo to docela krkolomné sehnat ji. V zasílatelství, kde ji na internetu nabízeli mi nejprve slíbili, že mi ji pošlou, pak se nic nedělo, když jsem zásilku urgovala, tak mi bylo řečeno, že jsou k dispozici jen vadné výtisky. Knihu jsem na nich nakonec vydobyla, vadu neměla vůbec žádnou, když pominu poslední dva slepené listy.
Čtení to bylo zajímavé. Prostě úplně něco jiného než se učí a píše. Odvážila bych se říct, že taková zpověď osoby, která byla jeho osobní sekretářkou je docela unikátní. Kniha vyšla v tisíci výtiscích. Četla jsem ji znova, mockrát jsem v ní listovala…
S paní Tomáškovou jsem pak telefonicky hovořila s tím, že by bylo mým přáním ji navštívit a poznat ji. Chtěla jsem to stihnout letos do začátku prázdnin, ale rodinné události rozhodly jinak.
O prázdninách jsem při cestách do Frýdku-Místku narazila na další zajímavé knihy o Petru Bezručovi a úplně nejzajímavější knížku jsem získala u paní Rumlové v antikvariátu Na háčku ve Frýdlantě nad Ostravicí: Urbanec, Jiří: Petr Bezruč – Vladimír Vašek 1904 – 1928, základní životopisná fakta, vydal Profil Ostrava, 1989, náklad 3150 kusů. Zajímavostí je, že v knize je vpředu razítko Slezské muzeum v Opavě. Památník Petra Bezruče. Paní Rumlová pravila, že ani nechce vědět, kde se jí tam ta kniha vzala.
Nicméně kniha je skvělá, jsou tam úryvky z Bezručovy korespondence, z jeho cest. Ale mne jak už možná víte nejvíce zajímají jeho pobyty v Beskydách. Samozřejmě jsem uvažovala, že by ty Beskydy stálo za to z knihy „vytáhnout“. Zase nějaká práce pro dlouhé zimní večery…
Na návštěvu u paní Tomáškové jsem dlouho myslela, už jsem si představovala, jak tam budu šlapat, ale pořád to nějak nevycházelo. Až přišla dovolená na konci letošních prázdnin a poslední srpnový pátek se jevil jako vhodný termín, kdy se konečně „urvu“.
Jenže, když jsem paní Tomáškové zavolala, zjistila jsem, že se právě nenachází na horách, ale v Kostelci na Hané. Domluvily jsme se, že se ozvu další týden a domluvíme návštěvu, že by ještě v září chtěla „na Beskydách“ být.
Ale protože volné odpoledne 29. srpna 2008 už bylo na světě a tak jsme si s naší Aničkou řekly, že si uděláme výlet do Javořinky a při té příležitosti se podíváme, kde se chaloupka paní Tomáškové nachází.
Je 29. srpna 2008
Autobusem 12,09 hod jsme dorazily na Bílou – střed. Rozcestník s modrou značkou jsme našly za hotelem Pokrok a pak jsme nastartovaly krok. Nejprve nás zmátl zlomený strom, který jsme měly podlézt někde uprostřed, ale my jsme se daly jinou cestou a musely jsme se vracet. Moc lidí tudy asi nechodí, spíš je využívána cyklostezka, se kterou se značka na chvíli schází. Dál pak pokračuje na Javořinku lesní cesta, po které se dá vyjet autem. Po 3,5 km docházíme k prudké zatáčce s rozcestníkem a vlevo v lese vidíme střechu jakési chaloupky a kousek od rozcestníku krásnou kamennou studnu, ze které vede vodovod. Prošly jsme přes louku k chalupě a byly jsme na místě. Chalupa s č.p. 104 s malou verandou, vikýři a schody „do nebe“. Místo opravdu nádherné, ani bych se odtud nehnula a asi bych se stala spisovatelkou. Další chalupy jsou až kousek výš, nejsou vůbec vidět. Oáza klidu, pohody, absolutna duše …
Tiše jsme se porozhlídly a vydaly se na zpáteční cestu přes hamerskou část Javořinky, kde začíná obrázková cesta, znovuotevřená v září 2007. Už jsme se tam byli podívat v zimě, parkovali jsme na placu u informační cedule kousek za Samčankou.. Tenkrát byl únor, docela málo sněhu, zimní mrazivé téměř pozdní odpoledne, zpět jsme se vraceli po cyklostezce. Anička zhavarovala a pořádně si narazila ruku. Tehdy jsme nenašli obrázek, který je úplně nejvýš na začátku hamerské části Javořinky. Teď v létě jsme si chtěly nabrat vodu z horní studánky, ale vody teklo jen velmi málo mimo stružku. U dolní studánky na tom „byli lépe“, rynka je tam umístěna níž a voda se dala naplnit. Když jsme sešly k silnici, přešly jsme k bývalé Suchánkově vile, kterou hlídal hodný vlčák, který na nás ani neštěkal a chtěl si s námi povídat. Nakonec nám přinesl šišku. Ve vile byly otevřené větračky, nikde nikdo, ani cedule, že objekt patří Povodí Odry. Kdoví, kdo tam hospodaří, jistě se mu dobře daří. Povídání o vzniku této stavby by určitě mohlo být zajímavé… Za chvíli nám jel autobus a pak už jsme jely z kopce dolů do Ostravice.
Pavla Zemaníková
