Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zázraky nosíme všichni v sobě
Herec Jan Potměšil se umí radovat ze života
 
 
Kašparův ostravský týden se už tradičně odehrává v Ostravě  a sehnat na jeho představení lístky je docela problém. Například Růže pro Algernon, nejúspěšnější inscenace spolku Kašpar, má za  sebou přes 550 repríz. Exceluje v ní Jan Potměšil – herec, který je už sedmnáct let vozíčkářem. A bezprostředně po jeho opětovném vynikajícím výkonu vznikl tento rozhovor.
 
Není to tak dávno, co vaše herecká hvězda zazářila také v detektivním seriálu Eden. Je pro vás výkon před kamerou náročnější, než na jevišti?
„Musím říci, že to bylo pro mne opravdu velké sousto. V divadelním představení musíte najít celý příběh a zkompletovat jej najednou, všechny prostředky působí spojitě. Ovšem to, co je v divadle celé, kamera rozkouskuje. A v těch kouscích je nutno neustále mít na zřeteli komplexní obraz postavy. Oba styly však mají osobitou vnitřní bohatost, a proto mám herectví rád.“
 
Byl pro vás seriál Eden obtížný i na fyzičku?
„To si pište. Dělalo se čtyři měsíce v kuse. V šest ráno nástup a končilo se podle světla, v interiéru i večer. Pořád jsem čekal, kdy přijde odpočinkový den, ale nedočkal jsem se, byl to hukot. Navíc tam byly většinou obtížné scény. Vzpomínám na jednu rvačku na střeše, která byla na život a na smrt, byl tam led a já si musel dolézt pro vozík a vylézt na něj. Zabejčil jsem do toho všechny svoje síly, protože kamera nezastavovala. Když se to podařilo, byl jsem fakt šťastný.“
 
A co psychické reminiscence?
„Ty byly taky husté. Týkaly se mé vlastní situace po úraze, čili psychických vod, které jsem už opustil a znovu byly tady.“
 
Můžete k tomu říci něco bližšího? Úraz se vám stal právě při cestě z Ostravy…
„Ano, byli jsme tady tenkrát s Janem Kačerem. Na půdě VŠB probíhalo vysílání s osobnostmi, které k Ostravě patří – bylo jich asi dvacet. Zároveň jsme tam čekali na zástupce stotisícové armády horníků a hutníků, aby se vyjádřili, jestli jsou pro revoluční změny. Prožíval jsem až extázi, ani nevím, co všechno jsem ze sebe sypal a oni pak řekli: jsme pro změny. Nato jsme pokračovali v diskusích v Bezrucí a v Myronu, byla to úspěšná mise. Před půlnocí 8. prosince jsme byli u Devíti křížů, kde jsme se stavili na kafe a nějaké jídlo. Potom jsem usnul – a dál si nepamatuji nic.“
 
Vůbec nic?
„Všechno znám jen z vyprávění Honzy Kačera. Pořád mluvil na řidiče, ale na jednu chvíli zavřel oči. Probrala ho velká rána do svodidel. Auto vzduchem minulo retranslační stanici, několik stromů a v tichu – slyšet bylo jen svistot větru – se pětkrát přetočilo. Všude kolem sníh. Mobily tenkrát nebyly takže televizáci, kteří jeli za námi, museli až do Říčan pro záchranáře. Ti přijeli a pořád se ptali: kolik vás bylo? Když se dozvěděli, že čtyři, nešlo jim to do hlavy. Jste jen tři, říkali. Já jsem totiž nějak vypadl z auta a to auto mě ještě přikrylo.“
 
Kdy se vám vrátila paměť?
„V nemocnici v Říčanech nebyli tak vybaveni, aby mě mohli adekvátně ošetřit. Matně si vzpomínám, že mě hlídala sestřička na chodbě, a abych nedošel, držela mě za ruku. Sténal jsem jako raněné zvíře a primářka přitom volala do různých nemocnic. Potom střih a za dva a půl měsíce jsem se probudil. Přijali mě na Karláku s tím, že když si budu hodně fandit, tak šance na přežití je padesát na padesát. Měl jsem tak poraněnou hlavu a páteř, že na prkotiny jako je zlomenina kyčelního krčku se přišlo až po šesti letech.“
 
Věříte na zázraky?
„Moji léčbu provázelo několik zásadních sporů lékařských kapacit, zapojila se do ní také jedna senzibilka a myslím, že právě kvůli mému případu některé lékařské kapacity už na zázraky také věří.“
 
Jakým způsobem jste se začal vracet do života?
„Vědomí sebe sama ke mně přicházelo postupně. Nejdříve jsem mohl jenom koulet očima, ale tím, jak se všechno pomaličku zlepšovalo, se ve mně rozhostila obrovská naděje. Pocítil jsem úžasný vděk za život. Sluníčko svítí, sestřička se usmívá a já mám obrovský dar, že tu mohu být… Najednou se ve mně ozvalo: a co dál? Do života, nebo do smrti? No jasně, do života! V ten moment se ve mně otevřela obrovská energie a já vím, že ji všichni máme k dispozici. Situace, která vypadala naprosto neřešitelně, se začala měnit a zlepšovat. Dnes mohu hrát divadlo, mám rodinu a jsem šťastný. A co šťastný… Jsem nejšťastnější člověk na světě. Potkal jsem báječnou ženu svého života s báječným klukem, narodil se mi syn – a pak že prý zázraky neexistují. Všichni je nosíme v sobě.“  
 
Jiří Muladi
 
 
 
 


Komentáře
Poslední komentář: 04.10.2007  22:48
 Datum
Jméno
Téma
 04.10.  22:48 Alma
 04.10.  22:28 Růžena Poděkování
 04.10.  12:14 VlastaV
 04.10.  09:43 wiki
 04.10.  06:58 lenka