Rozhodla jsem se nekouřit. Jednak mi došly české cigarety a pak jsem to vypustila před Marcelkou a její „Já vím“ mě zavazovalo.
Poslední cigárko bylo v Konyi. Fotografovali mne při tom profesionální fotografové, dva, Pípa a Zdeněk a já jsem si věřila. „Nech si jedno na cucání,“ radil Pípa. „Nedělej to,“ říkala Věra „Zkazíš si dovolenou“. Spouště cvakaly, je to dokumentováno.
Potom jsem šla do mešity. Vstoupila jsem, bosa, na hlavu mi u vchodu půjčili šátek. Rozhlížela jsem se, nikde žádné sochy, nikde žádné obrazy, pouze koberce, samé koberce, kopule, ze které visely řetízky, jeden vedle druhého. Jsou to zhmotnělé sluneční paprsky a člověk pod nimi stojí a uvědomuje si, že v jednoduchosti je krása, ruce se mi sepjaly, padla na mne podivná pokora a touha v něco věřit v tomto poničeném světě. A tak jsem prosila Mohameda, proroka, aby mi dal tu sílu a já přestala kouřit.
Odjeli jsme do Gyreme. Procházky autobusem odpadly, relaxace taky. Bylo mi zle. Tělo chtělo své. Skalní města, skalní pyramidy, na to jsem se nejvíc těšila. Teď jsem stála uprostřed nich a bylo mi zle. Vyšla jsem do pohádkové říše. Sopka si tu kdysi dávno vyhazovala to, co v lůně naší matičky Země uvařili. Jednou to byla krupicová kaše bez kakaa, podruhé s ním, pak zase hrachová, a to se usazovalo a déšť z toho ujídal, ba přímo baštil, a tak tady vznikly kaňony, pyramidy, hříbečky, mniši a já jsem v tom lezla pořád nahoru, až jsem vylezla na takový hřbet, který najednou spadal do kaňonu, tam jsem zůstala stát, jenom hlava se mi otáčela a snímala tu krásu kolem, nemohla jsem se pohnout, z očí mi tekly slzy, nohy se mi roztřásly a mně došlo, že dolů se nedostanu! Srdce se mi sevřelo, osamění mě pohltilo a já tuhla od nohou. „Musíš udělat krok,“ říkala jsem si, ale nešlo to. „Jsi cvok “nadávala jsem si. „Když jsi vylezla nahoru, tak to přeci musíš slézt i dolů!“ Veškeré domluvy však byly marné.
Tohle jsem už zažila, blesklo mi hlavou. Na Roháčích, tam jsme lezli celé dopoledne nahoru, až jsme se ocitli na takovémto hřbetě, po něm jsme měli pokračovat na vrchol, ale já už nemohla, kamarádi šli dál a mne tam nechali. Zůstala jsem tam sama, opuštěná, nemohla jsem ani nahoru ani dolu. Tenkrát mi prasklo v hlavě, udělala jsem krok, krok z hřbetu dolu, lavina kamení se se mnou utrhla a já jsem se s ní valila níž a níž, bágl mě táhl, pak se zastavila a já musela udělat další krok a zase se to kamení se mnou valilo níž, až jsem je dole zahlédla, mávali na mne a volali, ať si pospíším. Od té doby jsem nikdy nebyla tak sama, jako tenkrát.
„Ale tady nejsi na Roháčích,“ říkala jsem si. „Tady je to jen sto metrů, ani kamení tu není, bágl tě netrápí, tak udělej krok! Krok ne do kaňonu, tam se nedívej, po hřbetě, támhle ho uděláš delší a pak už to půjde!“
Dostala jsem křeče do břicha. Já se tu snad podělám, to mě pobavilo.
„Tak, ty obránkyně přírody, musíš jít kadit někam jinam. Přeci neznečistíš tu krásu!“ Opravdu jsem udělala krok, a další, a teď už dolů, támhle se zastavím, když se mi to rozběhne. Hele dole sedí Nina s Evou. Musím k nim. „Papír!“ vyrazila jsem místo pozdravu. Musel na mne být asi hrozný pohled, protože reagovaly bleskově. Zalezla jsem pod bílý převis, abych nehyzdila přírodu.
Některé úkony jsou spojeny s určitými návyky. U mne tento s cigárem. Co já bych dala za cigáro, ba, přímo za vajgla! Mé oči zaostřily. To je krabička od cigaret, asi tu někdo taky tento a vypadla mu. Vrhla jsem se na ni. Byla plná. „Nebudu, nechci,“ ale ruka sahala pro zápalky. Tělo se spokojeně nadechlo.
“Zázrak se nekonal,“ konstatovala děvčata, když mě uviděla s cigárem. „Je to dílo ďáblovo, přímo mi je podstrčil!“ Svědomí jsem utopila v pivu, v kempu, pod stojícími skalními pyji, kde se sešla polovina autobusu. Náš bujarý příchod do autobusu Marcelka komentovala: “Ty jsi se zlila! A já, se hrozně styděla.“
Návrat domů
Vrátila jsem se z Turecka. Návrat do reality pracovního dne byl náročný. Čerstvé zážitky umocněné každodenním vypravováním známým, přátelům, rodině, mne stále držely v zajetí. Potom byly hotové fotografie a zase to šlo všechno znova, člověk se vrací na místa, kde byl, všechno se to tak nějak zjednodušuje, dostává to ucelenou formu a každý vypráví tu svoji povídku, kterou si on prožil, takže člověk se někdy až diví, zda byl s tím druhým na stejném místě.
Mne to vzalo pořádně, a tak jsem se jela s rodinou zrekreovat na naši modřínovou chatičku u Berounky za Skryjema.
Bílou nádheru Pamukále jsem měla stále zavěšenou na sítnici, prapodivné tvary hor v Gyreme mě probouzely ze spaní a Marcelčin hlas mě provázel při každé zapálené cigaretě.
Kytičky na záhonech čekaly se svými květy, až se vrátím, aby mi připomněly krásu jezírka v Pamukále a kvetoucí Antalyi.
Počasí se zlobilo, že jsem si vyjela za sluncem na jih, a tak mi ukazovalo svoji druhou stranu. Mraky se valily nízko nad krajinou a všechno bylo takové ostré, umyté, jasné a já to vnímala úplně jinak, než tomu bylo dřív.
Mohutný javor, který objímá a chrání moji chatičku, mě přivítal svým šuměním, a to bylo taky nějak jiné. Koukám na listí, a to bylo v síto proměněné.
Mé kroky vedly rychle do lesa, do mé zelené katedrály, kde stromům své povídky nahlas vyprávím. Stály tam a byly ještě zdravé.
Pozorně poslouchaly moji zpověď o:
- Turcích, kteří byli milí, přátelští a pohostinní
- horách, kde ještě vládne středověk
- velkém impériu, které na pobřeží v rozvalinách leží
- moci, která chvilku je a pak není
- o velké výstavbě tureckých měst, městeček a velkoměst
- statisíci stromků nově vysázených na holostráních pod vrcholky sopek
- tom, že u nás na severu jsou již stromy holé
- ozónových dírách v ovzduší
- mojí bezmoci
- lidech, lidičkách, jejichž osud ve mně zvoní
- novém, křehkém přátelství, jež na dálku se rodí
- tom, že jedni budují a druzí bez rozmyslu ničí
- stěhování národů, jež zažily jsme na hranici
Šumění stromů mi znělo v odpověď.
Deny, můj slepý přítel a stín, jezevčice malá, mi celou dobu pozorně naslouchala a svojí hlavičkou na souhlas pohazovala. Z očí osleplých jí zářil smaragdový svět.
Mraky zhoustly v déšť, a já s Deny jsme se daly na útěk.
Do seníku v lese jsme se schovaly.
Vůní lesa omámit se daly.
Šumění přátel mých nás do snů zavedlo:
Do snu o Zemi krásné, Zemi zelené.......