Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ptáčkové

U nás v domě býval obchod s potravinami. Tento obchod byl stále zavřený. Jednoho dne začali vozit potraviny a s nimi se objevila i paní vedoucí. Myslím, že by nám ji Fellini záviděl. Naše paní, jak jsme jí později začali říkat, byla plnoštíhlé postavy, měla bujné poprsí a hrdlo, z kterého se linul nádherný smích. Nevím, co bylo příčinou, že v obchodě bylo pořád plno. Převážnou část nakupujících tvořili muži okolo šedesátky, což je v našich krajích dost neobvyklé.

Já jsem v té době byla na mateřské dovolené a tak, když malý spal, zaskočila jsem si k naší paní nakoupit, ale hlavně pro trochu smíchu a nějakou tu historku ze života. Tak jsem se postupně dozvěděla, že naše paní byla třikrát vdaná, ale že jí žádný nevydržel.

Blížily se Dušičky, a tak si naše paní plánovala směr pochůzek. První manžel Frantík, ten ležel na Olšanech, Toník v Ďáblicích a Pepík...

„Pepík, ten totiž dopadl paní,“ začala vyprávět naše paní, „von vám byl takový hodný, von mi všechno uměl udělat. Víte, von se mi i o ty dva hroby tak staral. Jak von měl rád ptáčky. Já vám nevracela jedinou housku. Vždycky říkal: „Mařenko? Už vidí že jdu,“ a již sahal do tašky a sypal jim. Ptáčkové přiletěli a Pepa jim vyprávěl, co celý den dělal, až jsem vám na ně žárlila. Jednou si Pepa nepřišel do krámu pro housky, mě vám paní píchlo u srdce, to víte, zkušenost! Všeho jsem nechala, utíkala jsem domu a bylo to tu. Pepa byl v posteli, ještě mi stačil říct, že nechce pochovat, že chce rozptyl, kdo prý by se mi o ty hroby staral, vidíte, jaký to byl dobrák, no a potom umřel,“ paní si povzdechla.


Nechala jsem ho na Malvazinkách rozptýlit. Když rozhodili ten jeho popel, tak se vám slétlo takových ptáčků a všichni začali zobat. Pani, já jsem se vám začala tak smát. Říkala jsem si, tak vidíš, Pepo, tak jsi je měl rád, a nakonec tě sezobali.“

Mne na naší paní lákal ten její smích a její historky. Copak asi láká ty šedesátníky? Musím jít večer na výzvědy.

Uvařila jsem pořádný guláš a nabídla se manželovi, že mu skočím pro pivko.
Když jsem přišla do hospody, nakoukla jsem do lokálu. Ano, byli tam všichni, i můj táta. Pozdravila jsem a na chvilku si přisedla.

U stolu to jen hučelo, pánům koukalo mladické nadšení z očí. Byla to sranda koukat na ty tatíky, kteří doma nezavadí o tu svoji pohledem, jak nadšeně vykládají o proporcích a přednostech naší paní.
Dva vdovci, kamarádi, se málem poprali. Nemohli se dohodnout, který měl u naší paní větší úspěch.

 

„Já,“ povídal pan Novák, „já jí pomáhám každý den s pivem a víš ty co vona?“

„No, to teda nevím,“ posměšně povídal pan Vítek.

„Ona mi přinesla kynutý knedlíky v kastrůlku! Víš ty vůbec, co to je? Já je nejedl, co je stará po smrti. No, a to jsem se jí jen tak zmínil a druhý den tu byly. Tomu říkám ženská!“

„Ty myslíš jen na jídlo,“ prohodil pan Vítek, „já, já jí taky pomáhám, nosím jí do krámu každý den chleba z chodby a víš, co ona?“

„No, to nevím.“

„Mně přišila knoflík u košile a ani jsem si ji nesundal!“

„Nech toho, ty pohádko, myslíš, že Ti to věřím?“ nedal se trumfnout pan Novák. A tak to šlo pořád do kola. A licitovali dál.

Můj táta v tom jel taky. Přinesl mi domů kilo rýže. „Neříkej to mámě,“ povídal, „ale musel jsem se jít podívat o čem je v hospodě řeč. Je to pěkná baba, člověk by si hned plác, už se jim nedivím.“

Prostě naše paní to rozhýbala, když i náš táta obětoval pět korun, aby se kouk.

 
    

Jednoho dne zahoukala u našeho domu záchranka. Vyskočili z ní dva útlí pánové, vytáhli nosítka a vnikli do krámu. Koukala jsem, co se děje. A vidím, že na nosítka nakládají naši paní.

„Copak se vám stalo?“ povídám.

„Mějte se tu hezky,“ vzdychla naše paní. „pozdravujte pana Nováka, no a všechny, však vy víte.“

„Ale copak se vám stalo? Takové čiperce?“ ptala jsem se jí.

„Srdíčko, srdíčko,“ vzdychla, „to víte, těch pár kilo, co mám navíc.“

A už ji odnášeli. Když jsem zaslechla, jako by mě volala.
 
„Paní, podívejte se na ty dva chudáčky, co mě nesou, jak se jim podlamují kolena.“

Opravdu, byl to pohled k popukání.

Dveře záchranky zapadly.

Krám v našem domě již nikdy neotevřeli. Jen občas jakoby z dálky, zazní domem smích.


 
Ivana Látalová
 
* * *
Koláž (ptáci) Marie Zieglerová
Ilustrace: https://create.vista.com/cs ; https://cs.wikipedia.org

Zobrazit všechny články autorky   


Komentáře
Poslední komentář: 05.07.2022  19:25
 Datum
Jméno
Téma
 05.07.  19:25 Ivana Látalová
 04.07.  10:13 Vesuviana
 03.07.  10:41 von
 03.07.  06:06 Ivan