„Teprve až vnikne do lidí ona prostá, nad všechnu pochybnost povznesená pravda, že zvířata jsou v podstatě totéž, co my, přestanou být zvířata bez práv a nebudou vydána ukrutnosti každého kluka… Soucit se zvířaty souvisí tak těsně s dobrou povahou, že lze bezpečně tvrdit, že ten, kdo je ke zvířatům krutý, nemůže být dobrý.“
Arthur Schopenhauer německý filozof
Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspěšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste přispívali svými příběhy. A tak tomu je i nyní u nové série "Máme rádi zvířata...". Jak bude dlouho trvat, bude záležet jen na vás tím, že se rozpomínáte a budete nám posílat své příběhy (adresa: info@seniortip.cz). Nemělo by se jednat o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé příběhy o zvířatech kolem vás.
Dalším autorem, který přispěl do seriálu „Máme rádi zvířata“ je autor, žijící v Austrálii, hudební režisér a dramaturg Stanislav Vaněk.
Pohodové počtení vám všem přeje
Václav Židek, člen Redakčního týmu
* * *
Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? Nedávno se nám v palmové houštině naší malé australské zahrádky uhnízdily hrdličky (některým jsem poslal i fotku, kterou již ale nemám). Měli jsme z toho s manželkou radost, protože hrdličky hnízdily asi tak 7 metrů od našeho stolu na zápraží, kde já trávím většinu dne (pracovně u počítače) a vlastně tu i stolujeme, protože máme rádi být venku a Austrálie toto bohatě umožňuje po celý rok. Hrdličky na nás z hnízda koukaly a předpokládáme, že seděly na vejcích. Těšili jsme se, jak budeme pozorovat později mláďata, jejich krmení, dorůstání, učení se létat a nakonec opouštění hnízda. Též jsme měli takový dojem, že když si hrdličky vybraly takovou naší blízkost, tak asi cítí, jak dobrá jsou naše lidské duše.
Hnízdily tak 3 m nad zemí a někdy jsem se zamýšlel, zda je nemůže něco ohrozit. No v sousední zahradě žije possum (respektive snad possumice) s mládětem, tak odsud nebezpečí nehrozí – to jsou vegetariáni, i když vejce by možná zblajfli, ale to by snad hrdlička svým pevným posedem uchránila.
Nebezpečím by mohla být kočka, které někteří sousedé zde mají. Ale obdivoval jsem hrdličky, že k jejich hnízdu by musela se dostávat po dost pružných mladých palmových větvích, které by snad tu kočku neudržely a ona by slítla dolů.
Tak jsme s hrdličkami žili v klidu a míru. Teda na hnízdě seděla převážně jen jedna (snad samička), která zcela výjimečně hnízdo opouštěla. Zato asi sameček přicházel spíše jen na návštěvy. Snad přinesl i nějakou dobrotu, ale hlavně samičku načechral, možná vybral vši a snad jako by ji i líbal – prostě i z lidského hlediska záviděníhodná idylka.
S manželkou jsme si jen odskočili tak na 45 minut na zdravotní procházku po sousedním parku – golfovém hřišti a po návratu po hnízdu ani slechu, ani dechu. A je nám dodnes záhadou, co se vlastně během té naší krátké nepřítomnosti stalo. Nejenže hrdličky a vejce nikde, ale ani hnízdo samotné – ani třísečka.
A tak máme několik teorií:
Hnízdo přece jen mohla napadnout nějaká šikovná kočka, ale ještě spíše některý z větších australských ptáků. Jenže kde pak zmizela i každá tříska z hnízdečka?
Nebo jsme podezřívali velmi zde rozšířené ptáky „mainers“ velikosti asi našeho drozda a i tak trochu podobně popelavě zbarvené, jen s barevně nápadnější hlavičkou. Ti občas přiletí jak splašení, něco v korunách naších palem řeší a zase odletí. Vlastně by mělo již i pro malou velikost jít o neškodného ptáčka. Jenže oni úžasně spolupracují. Je to až neuvěřitelné. Když se některému snad něco přihodí, hne jich je kolem dvacet. A dokonce tento malý pták se odváží dorážet i na mnohem větší třeba straku, vránu, kookaburru, kokadu.. Prostě je si jistý, že půjde-li do tuhého, armáda jeho souputníků mu pomůže. No ti by možná mohli hrdličku vypudit, vejce rozklovat a hnízdo větvičku po větvičce si odnést na své stavby.
Manželka se zamilovala do představy, že naše hrdličky si našly něco lepšího, a tak každá z jedné strany to hnízdečko i s vajíčky uchopila a vznesly se s tím vším a přemístily jinam. Přesně jak na některých kýčovitých malůvkách nebo vyšíváních s hrdličkami.
Já se zase spíše klonil k představě, ale manželku jsem s tím moc neděsil, že se přikradl had. Musel být ale pořádně velký, takže do své tlamy snad nedostal hrdličku, která ulétla, ale celé hnízdo i s těmi vajíčky. Jen to mi vysvětluje, že nezbyla ani větvička.
No, co se vlastně stalo, se již nejspíše nedozvíme. Ale možná bude i nějaké pokračování. Jak nyní popisuji tento zážitek, tak kolem místa původního hnízda opět posedává hrdlička. Manželka dokonce tvrdí, že hrdličky prý se vracejí na svá stará hnízdiště stejně jako třeba vlaštovky. Tak uvidíme.