Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ve jménu lásky 2/2

Je poněkud zvláštní a do určité míry děsivé, jak se někteří lidé v průběhu dějin snažili a nadále snaží dostat lásku pod kontrolu. Svazovat ji pravidly. Přikazovat druhým, co je povolené a co zakázané. Kdo dal lidem právo rozhodovat o takovém fenoménu? Diktovat druhým, co je správné a co ne? Můžou vůbec v lásce existovat taková pravidla? Nebo je láska příliš divoká, nevyzpytatelná a silná, aby ji lidé dokázali nasadit opratě a osedlat si ji? Udělejme si krátký výlet do minulosti. Víc jak tisíc let trvající římská říše, jeden z fundamentálních základů a samotných počátků naší evropské civilizace a jaké hodnoty zde platily v oblasti umění milovat? Bisexualita byla zcela běžná, nevěra nebyla chápaná jako něco špatného a obecně otevřenost v otázkách sexu byla (i z pohledu 21. století) pro mnohé možná až omračující. Pokud se podíváme na Slovany, kteří přišli do Evropy v rámci stěhování národů, s věrností si také hlavu nelámali, údajně spolu lehávali i snacha s tchánem, nějaké jedna plus jedna se také neujalo, vždyť i pověstný Sámo (byť spíše Frank než Slovan, možná také Kelt či někdo úplně jiný) měl mít dvanáct slovanských manželek. Inu, řeknete, pohan… Ale pokud zůstaneme v době temného středověku, tak Sámův současník a konkurent, franský král Dagobert, měl ženy tři a milenek prý nepočítaně. No a pozor, to nebyl žádný pohan, ale oddaný a ctnostný křesťanský král… A když se křesťanství rozprostřelo nad Evropou a na tisíc let nastolilo jednoznačné a nekompromisné paradigma úplně jiné doby, stalo se mnoho běžných věcí římské éry nemyslitelnými, ať už vztahy s více partnery, vztahy se stejným pohlavím, vztahy před svatbou a mnoho dalšího… Postavíme-li vedle sebe antický, pohanský a křesťanský svět, jsou to jednak všechno světy, které nás utvářely a jichž jsme dědici, jednak také světy, které se v mnoha zásadních otázkách (nejenom týkající se lásky a sexuality) diametrálně rozcházely a nemohly si rozumět. Svým způsobem nástup křesťanství a jeho legalizace ve 4. století našeho letopočtu byla jedním z faktorů, které zapříčinily pád Říma (i když samo křesťanství bylo spíš doprovodným jevem než určujícím – to byly mnohé jiné).
 
 
A teď se zamysleme, která z těchto civilizací měla „pravdu“ ohledně podoby rodinného života a postojů k sexuální identitě a orientaci? Co v jednom světě platilo za žádoucí, znamenalo ve druhém smrtelný hřích a trest smrti… Ale přitom se pořád bavíme o lidech, těch stejných, nicotných, trápících se, ubohých bytostech prahnoucích po troše štěstí… Nevím, která z těch kultur měla pravdu. A měla ji vůbec nějaká? Může někdo určovat paradigma lásky? Domnívám se, že bychom se měli držet těch nejzákladnějších etických principů, které vůbec máme k dispozici – svobody, respektu, nesouzení. Láska může mít ne tisíc, ne milion, ale nekonečně podob! Tak nechme každého milovat, jak to dokáže a jak to cítí. Dejme si svobodu! Jak už bylo mnohokrát řečeno a napsáno, pokud to nezasahuje do svobody druhého, pokud to nikomu neubližuje, tak žij a nech žít, nesuď, protože kdo jsi, abys soudil lásku, dílo boží?
 
Jenže odsuzovat je tak lehké. Žijeme ve 20. letech 21. století a přesto… ani pět tisíc let státní společnosti nestačilo k tomu, abychom se naučili žít v míru. Abychom dodržovali alespoň nejzákladnější mravní pravidla ohledně hodnoty a důstojnosti lidského života, ohledně bezbranných a trpících. Spousta lidí stále věří, že poručíme větru, dešti, stejně jako že poručíme lásce. Že některé projevy lásky je třeba „vymýtit“. Zakázat. Léčit! A možná jsme ochotni některé projevy tolerovat, ale jen trochu, nechtějte toho moc. A stejná práva jako většina? To rozhodně ne! Znamená to snad, že některá láska je „lepší“ a jiná „horší“? Má stát strkat nos do nejniternějšího soukromí jedinců, nebo by se měl starat o věci veřejné? Kolik lidí napříč dějinami trpělo a umíralo kvůli tomu, že milovali, i když to bylo zakázané? A nepřestali, protože láska… protože láska je zatraceně víc než lidské zákony či společenská očekávání! Láska je bůh.
 
 
Tak se soustřeďme na naše lásky. Věnujme čas lidem, zvířatům, věcem či činnostem, které milujeme. Věnujme se jim naplno. Zahrnujme je láskou. Dejme jim poznat, co pro nás doopravdy znamenají. Život je tak krátký, i když nečelíme katastrofám a tragédiím tak jako v současné době, kdy jsme se vrátili do časů, kdy lidé žili ve stínu smrtelných pandemií a nemocí či světových a jaderných válek. Žijme, to je to, proč tu jsme. Žijme dnes, nečekejme na zítřek, protože přijde den, kdy žádný zítřek už nebude. A je jedno, jestli kvůli nukleární katastrofě, nebo protože v našem bytí převládne naše pozemská podstata (ten vodík, uhlík, kyslík…) a naše tělo prostě přestane fungovat. Co se stane s naší duší? Spojí se s vesmírem, přejde do jiného těla, zůstane v pozemském světě, vstoupí na nebesa? Kdoví! Co se stane s láskou, kterou cítila? Uchová si ji? Zapomene ji? Tolik otázek a žádné odpovědi… Jak potřebná je i dnes filosofie. A dnes, ve 20. letech 21. století, ve světě, do kterého jsme se probouzíme, možná stejně naléhavě či dokonce ještě více, než kdysi v malebných akropolích na březích Egejského moře.
 
Tak běžte, vypněte ten mobil a notebook, přestaňte číst tyhle řádky, a obejměte místo toho ty, které milujete, polibte je, usmějte se na ně, buďte s nimi. A že jsou daleko? Tak jim zavolejte. Napište. Tady a teď, zítra tu oni, vy, já, třeba nikdo z nás nebude…. A jestli ne zítra, tak co za sto let? Kdo z nás, kdo teď čteme tento text, tu bude za sto let, i pokud svět a civilizace přetrvá? Nikdo… Tak nemarněme čas, je to jedna z nejcennějších věcí, které jsme dostali, je to stejný zázrak, jako láska, a přitom s ním tolik plýtváme… Dávejme světu a druhým lásku, to je něco, co může dělat každý z nás, kdykoliv a kdekoliv. Můžeme ji stvořit nekonečné množství, a přitom je jí ve světě tak zoufale málo a někteří ji ještě chtějí zničit. Není to zvláštní?
 
Lidé jsou prostě zvláštní. Stejně jako láska. A není nebezpečnější a krásnější věci v tomhle světě než lásky a lidí.

 
Tomáš Zářecký
***
Ilustrace https://www.piqsels.com/cs

Zobrazit všechny články autora
 
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 11.04.2022  01:20
 Datum
Jméno
Téma
 11.04.  01:20 Stanislav Vaněk
 10.04.  15:18 Tomáš Zářecký
 08.04.  21:07 Marta
 08.04.  11:32 Ivan
 08.04.  11:22 Jaroslav
 08.04.  08:26 Von
 08.04.  06:03 Stanislav Vaněk