Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


HLADOVEC

Příběh se odehrál v době, kdy jsem měřila více a váhově méně než v současnosti.
 
Tehdy mezi mé pracovní povinnosti patřilo i několikrát do roka se zúčastnit výjezdního zasedání. Náš podnik měl pobočky od Ústí nad Labem až po Košice, generální ředitelství bylo v Praze. Vždy se za ředitelství zúčastňoval nějaký pověřený zástupce pokud ředitel měl jiné starosti. Většinou ten zástupce přijel jen na pár hodin, a tak se program k tomu přizpůsobil.
 
Tentokrát bylo místo konání v Ostravě a bylo nám oznámeno, že zástupce bude přítomen po celou dobu. Z toho jsme žádnou radost neměli, protože měl přijet hlavní kádrovák, kterého nikdo z nás vůbec nemusel. Hledala se sice možnost jak se ho alespoň na chvíli zbavit, ale nikdo nebyl ochotný dobrovolně se obětovat. Bohužel jsem to byla já na koho zůstala krátká sirka a byla nucena jít s kádrovákem na večeři.
 
Drink na povzbuzení chutě k jídlu jsem sice odmítla, ale jídlo už ne. Docela mi chutnalo, a tak jsem číšníka požádala o další, a to už začal kádrovák blednout. Po další porci už byl úplné bledý a já začínala v duchu počítat, jestli vlastně budu mít peníze na zaplacení v případě, že on mne v tom nechá, protože byl znám jako hladovec. Po té třetí porci raději zaplatil a šlo se na hotel. Po cestě jsme potkali naše kolegy, kteří se vydali na večeři za specialitkou. To jsem si nemohla nechat ujít, kádrovák odmítl. Takže jsme si to bez dozoru užili. Při snídani vyprávěli kolegové, co vše jsme dokázali sníst a hlavně se divili, jak se to kvantum jídla do mě vůbec vešlo. Vůbec netušili, že už jsem měla v sobě tři večeře, což kádrovák věděl a zezelenal ještě víc. Mělo to svou výhodu, při dalších setkání už mne nezval na skleničku jako předtím, stačilo říci že mu dlužím večeři a už nikdy neměl čas.
 
Trapasy byly i služební cesty. Zejména ta jedna cesta, když jsme se přesouvali přes půl republiky. Odjeli jsme bez snídaně s tím, že po cestě se zastavíme na oběd a první parta objedná pro všechny, abychom se nezdržovali. Byla jsem v první partě a pustila se do jídla. Pak jsem si odskočila a po příchodu opět zasedla k talíři a jedla dál. Přijela třetí parta a začalo se shánět jedno jídlo. Číšník se dušoval, že přinesl všem, ale jídlo se nenašlo. Dokonce počítal i špinavé talíře a při posledním soustu mi došlo, že já vlastně ho právě dojídám. V podezření byli všichni chlapi, holku se čtyřiceti kily nikdo nepodezíral. Kolega dostal novou porci a mne prozradila výše „dýška“, které bylo ve výši té ztracené porce a jeden si toho všiml.
 
 
Pokračovalo se dál, a protože se předpokládalo, že večeři nestihneme, tak jsme znova zastavili. No nedejte si topinku s tataráčkem, dala jsem si to jen dvakrát kvůli penězům. Jenže večeře byla a to frankfurtské párky a to byla v té době nějaká pochoutka, takže porci jsem snědla bez problémů. Většina už jíst nemohla a tak se daly do jedné mísy a ta byla přímo u mne. Řešily se pracovní záležitosti a já si občas zobla. Po čase se objevil zájemce o párek a tak jsem jen ukázala na mísu a diskutovala dál. Mísa byla prázdná a v podezření já. Začalo se počítat kolik tam vlastně těch párků bylo a kolega zařval „vona nám sežrala dvacet párků, to je čtyřicet nožiček“. Styděla jsem se. Ráno jsem měla být bez snídaně, ale provozní když viděl moji hubenou postavu mi nejen snídani dal, ale také v podstatě větší než ostatním. Mohu vás ujistit, že jsem nepřibrala ani deko a ta váha mi vydržela hodně let, i když moje žravost byla v práci známá.
   
Jaroslava Krejčová
***
Koláže Eva Rydrychová

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 11.02.2022  11:29
 Datum
Jméno
Téma
 11.02.  11:29 Von
 10.02.  19:34 Evussa