Quo vadis, homo sapiens? (5/5)
Krok 4 – Dejme výchovu a vzdělání na první místo
Hodláme-li spasit budoucnost, musí se naše naděje přeorientovat na budoucí generace. A čtvrtým důležitým krokem na cestě k záchraně je přehodnocení současných trendů v přístupu k výchově (rodině) a vzdělání. Kvalita těchto dvou propojených částí dětství totiž určuje kvalitu budoucí společnosti, vládnoucích elit i existence homo sapiens, ekosystému a planety.
Uvědomme si, jaké funkce má rodina plnit, co se od ní očekává a co naopak ne. Udělejme tlustou čáru mezi tím podstatným a naléhavým a mezi tím nedůležitým a nenaléhavým a věnujme se naplno tomu prvnímu. Rodina má přinášet láskyplné, respektující prostředí plné podmětů pro všestranný rozvoj dítěte. Má ho vést ke zdravým lidským vztahům, k porozumění životu a vyšším mravním principům v nás. Rodina má klást na první místo sebe samu – ne modly ztělesňované materialismem, kariéru, peníze, či dnes tolik opěvovaný výkon. Co je skutečným úspěchem rodiny? Její soudržnost, kvalita vnitřních vztahů, děti, které vyrostou ve slušné a platné členy společnosti. A to nejde bez lásky, trpělivosti, upřímného zájmu a nekonečného moře času. Jenže když den má dvacet čtyři hodin a my většinu z toho času věnujeme honbě za sociálním statutem (a mnohdy i statusem na síti), hmotnými statky a uctíváním materiálního božstva, kolik času zbývá na péči o naše duše a duše našich dětí, společně tvořící jediný všeprostupující kosmos?
V jak pokřivené době to žijeme? Pachtíme se za penězi, abychom je směnili za materiální statky, kterými dětem kompenzujeme to, že s nimi netrávíme čas, který věnujeme vydělávání peněz? A tváříme se přitom, že jsme všichni šťastní a že žijeme ten nejlepší život. Jak pošetilé, jak smutné… Času není mnoho ani málo, je ho přesně tolik, kolik si ho vytvoříme a zasloužíme. Jen se zamyslete nad tím, kolik ho každý den promrháte nejrůznějšími zbytečnostmi, prázdným tlacháním, oddalováním činností, do kterých se vám zarytě nechce či jen se užíráním rozličnými negativními emocemi, od pocitu, že se proti vám spiknul svět a všichni vám ubližují, po prachobyčejnou závist či vynášení hodnotících soudů nad životy sousedů, příbuzných, kolegů v práci… Sepište si seznam důležitých věcí v životě. Dejte je na první místo. Věnujte se jim. A uvidíte, kolik toho najednou stihnete. Není pravda, že člověk musí volit mezi kariérou a rodičovstvím, bohatstvím či volným časem, mezi jedním či druhým. Můžete do svého bytí zahrnout všechno, o co cítíte zájem. Proč by ne? Proč byste museli volit? Pokud jsou pro vás ty věci důležité, dokážete si zorganizovat život tak, abyste jim dopřáli prostor. Dokážete je zkombinovat, propojit, vzájemně posílit. Nehledejte výmluvy, ale nové cesty. V zásadě existují pouze dva druhy lidí: ti, co jdou a dřou a dosáhnou toho, o co usilují, a ti, kteří jen hledají výmluvy a ty, kdo jim přitom hází klacky pod nohy.
Do výchovy se musí rovněž vrátit pevné hranice. To, co z chaosu a anarchie vytváří řád. Pravidla. Protože pokud nyní vyrůstají generace, kde čím dál tím větší podíl získávají bezhraniční děti, nelze očekávat, že až vyrostou, dospějí v osobnosti respektujícími hranice svých možností i přírody. Nelze ani očekávat, že sami zplodí generaci, která hranice bude umět nalézt a uznávat. A nedá se tomu divit a nedá se jim to vyčítat. Jenže neuděláme-li včas konec smazávání hranic, budeme-li svobodu a respekt zaměňovat za anarchií a chaos, roztočíme spirálu, která nás nevystřelí ke hvězdám, ale srazí na dno.
Rodina rovněž musí usilovat o to, aby budoucí generace nevyrůstaly v opojném zaslepení zrádného boha materialismu. Není to lehké a je to do určité míry další vyčerpávající (ne však donquichotský) boj, který je nutno svádět na mnoha frontách současně. Materialistické božstvo nelení a už od prvních okamžiků cílí na své budoucí ovečky. Sociální a marketingový tlak vyvíjený na děti, je mi osobně bytostně odporný, umělé vyvolávání potřeb a formování negativních pocitů jakési pseudoviny na základě odmítání služby materialismu je prostě nechutné („Když nebudu mít mobil, nikdo se se mnou nebude bavit.“ / „Když budu mít tenhle mobil, nikdo se se mnou nebude bavit.“ / „Když nebudu mít tenhle mobil, nikdo se se mnou nebude bavit.“). Ta tíha leží na bedrech dospělých, aby své ratolesti před tímto zhoubným bujením ochránili. Kolik z nich k tomu ale má vůli, pokud sami uvízli v tenatech materialismu?
Věřím a pozoruji to na vlastních dětech, že deset, sto, tisíc hraček libovolné hodnoty, velikosti, barev, využití…, nenahradí chvíli společného vědomého okamžiku. Jednu společnou, naplno prožitou hru. Naplno – ne s mobilem v ruce či starostmi z práce v hlavě. Oddání se dítěti, sestoupení z dospěláckých výšin do onoho kouzelného světa prostého všeho negativismu a naopak prosyceného dětskou dobrosrdečnou naivitou. Konec konců je to ozdravná kúra i pro rodiče. Hračka sama o sobě je věc, kus neživé hmoty, nicméně ve společných rukou dítěte a rodiče, v okamžiku, kdy jeden ve druhém navzájem poznává sám sebe a spojí se v jednotu lásky, získává duši a smysl existence. Samotná hračka na podlaze dětského pokoje vždy zůstane jen prázdnou schránkou.
Pokud se ohlédneme do minulých staletí, pokud se ponoříme do tisíciletých zkušeností sta generací, v jakém komfortu a materiálním zajištění žili naši prapředci? Jak dlouhé a materiálně plodné bylo jejich dětství v porovnání s generacemi 21. století? A prožívali snad chudší, nudnější, horší dětství? Když máte jednu, dvě nebo pět hraček, vytvoříte si k nim silné citové pouto, vážíte si jich, pečujete o ně. Vybavíte si každičký jejich detail, i když je zrovna nedržíte v ruce. Je to muzeum vzpomínek a zážitků. Pokud jich vlastníte sto, dvě stě či rovnou nepočítaně, věčně dostáváte nové a staré letí do popelnice jen proto, že se tuhle něco ulomilo, tadyhle už to nedrží, tohle už mě nudí, pro tuhle mi chybí v pokoji místo… asi ani nebudete tušit, jaké vůbec máte, natož k nim mít nějaké hlubší pouto.
Ruku v ruce s výchovou musí kráčet kvalitní, efektivní a smysluplné školství, které bude mladé generace formovat pro vědomé žití a potřeby moderního světa stojícího nad propastí. V 21. století můžete studovat třeba do třiceti let – co můžete, ono to ani není nijak výjimečné. Získáte tituly, to ano, ale získáte s nimi i moudrost? Vhled do věčného koloběhu zrozování a umírání? Netroufám si soudit zahraniční školství, ale pro to české platí jednoznačná odpověď: NE. A přitom tolik investovaného času a prostředků a k jakým výsledkům…? Trochu škarohlídsky nadhodím podnět k zamyšlení, zda dříve toho děti / žáci neuměli dokonce více než dnes? Objem „znalostí“ byl o poznání menší, což ale vůbec nemuselo být na škodu – lidé se prostě učili to podstatné, na zbytečnosti jednoduše nebyl čas. A to podstatné si také odnesli do života. Vzdělanosti si navíc považovali a nebylo pro kde koho. S dnešní inflací maturit a záplavou všelijakých jen těžko uplatnitelných (někdy vůbec jen těžko srozumitelných) oborů na státních i soukromých vysokých školách se vzdělání pozvolna rozmělňuje a jeho hodnota degraduje. Kvalita mizí a pouhá sázka na kvantitu ji nenahradí.
Samozřejmostí by měla být silná podpora států právě pro vědu, výzkum a vzdělání, jaká je však realita? Přinejmenším značně kolísavá v měřítku celého světa. Podstatná je také úprava vzdělávacího obsahu, který musí reflektovat to důležité a zavrhnout teoretické znalosti napříč obory, jejichž uplatnění je ryze spekulativní. Nepotřebujeme vychovávat budoucí vědce už na základní škole – oni si tu svou cestu stejně najdou a odborné poznatky posbírají během ní. Potřebujeme slušné, laskavé a vědomé lidi. Mnohem většímu prostoru se musí těšit výuka etikety, etiky, psychologie, sociologie či ekologie. Rozvoj kritického myšlení a osobnosti tak, aby příslušnost k lidskému rodu nebyla ostudou, nýbrž výsadou.
A lidem protivným, vznětlivým, závistivým, hloupým, omezeným, škodícím či jinak potrefeným věnujme ještě více času, učitelského i vychovatelského úsilí, více úsměvů, vlídných slov, trpělivosti, protože oni to potřebují nejvíce. Snažme se porozumět tomu, odkud z nich vyvěrají jejich negativní projevy a pohnutky, abychom tyto rány mohli zacelit a vyléčit. Jelikož existuje dobro, musí logicky existovat i zlo. A pak musí být oboje zastoupené v každé lidské bytosti, protože nejsme individualitou vytrženou z celku, ale jejím nedílným prvkem. V někom více prosvítá dobro, v jiném zlo. Je třeba nezapomínat, že ale i ti „zlí“ jsou součástí jednolitého všeprostupujícího „my“ a tím, že uzdravujeme jejich duši, léčíme sebe sama, náš svět. Spousta lidí se chová zle, protože se v nich skrývá ublížené dítě, které kdysi někdo ranil, a oni ho nedokáží ukonejšit, a ať už záměrně či bezděčně ve svém okolí vytváří další a další raněné děti. Řada lidí v sobě má světlo dobra, ale leží příliš hluboko pod temnou tíhou zla a potřebují někoho, kdo jim posvítí na cestu, někoho, kdo v nich zažehne jejich vlastní vnitřní plamen silou své laskavosti a dobroty. Nelámejme nad nimi hůl, hledejme cesty, jak jim pomoci. Tím, že prozáříme jejich nitro, prozáříme vesmír.
Občas se přihodí, že v někom nelze najít ani zbla pravdy a lásky, ale stane se. Z dějin takové existence trčí jak ohromné temné věže, zejména uzurpují-li si moc a ovládnou národy či státy. Osobně jsem už také okusil tu zkušenost poznat několik jedinců, v nichž se nedalo vykřesat ani světélko naděje a jejich existence připomínala čirou esenci zla. Takoví jedinci jsou pro celek tím, čím vážná nemoc pro tělo, a každý by měl usilovat o to zastavit je, než narostou do přílišné velikosti. Učebnice dějepisu přetékají ohavnými svědectvími důsledků toho, když se tento mor nepodchytil včas a dopustilo se jeho šíření. Proto věnujme čas sami sobě, svým dětem, svým blízkým. Každý den se něčemu naučme – ne abychom byli studovaní, ale abychom byli moudří.
Závěrečné shrnutí
Závěrem mi dovolte shrnout základní myšlenky této úvahy:
1. Planeta Země je poničená, můžeme ji však stále zachránit.
2. My jsme planeta Země – zbavme se představy našeho mozku, že existuje „já“ nezávislé a oddělené od ostatního. Pokud chcete mluvit o „já“, nezapomeňte, že „já“ jste Vy, každý další člověk, každý strom, květina, brouk, muška, divoké i domácí zvíře…
3. Zkroťme svou spotřebu. Nevzdávejme se pohodlí, technologií a vymožeností soudobého života, ale využívejme je s rozvahou a uměřeností. Neplýtvejme. Neničme.
4. Zbavme se negativních myšlenek a ideologií. Věřme v laskavost a soucit, v empatii a upřímnost, v moudrost.
5. Klaďme důraz na fungující rodinu, výchovu dětí a podporu vzdělání reflektující aktuální potřeby.
A co pokud všechno selže? Pak snad existují ještě dvě krajní možnosti, které bych nazval čekáním na zázrak, protože je člověk buď nemůže ovlivnit vůbec, nebo jsou závislé na tolika různých proměnných a souhrách okolností, že vnímám jako extrémně riskantní upínat naděje právě v ně a nepokusit se o vlastní změnu, je-li na ni ještě čas a prostor, jak jsem nastínil výše.
Čekání na zázrak č. 1 – Nové technologie, které napraví škody napáchané nevhodným používáním starých
Do velké míry to technologiemi začalo, proč by to jimi také nemohlo skončit? V lidském duchu dřímá slovy stěží zachytitelný potenciál, který čas od času prosakuje na povrch v podobě géniů nejrozličnějších oborů. Možná se proto povede lidstvu přejít na čisté technologie a čisté zdroje energie (jen aby nedošlo k mýlce, za čistou energii nepovažuji jádro!) a podaří se vynalézt technologie, které dokáží vyčistit vzduch, půdu i vodstva, plast bude nahrazen ekologicky nezávadnou hmotou obdobných vlastností, výroba bude mnohem efektivnější… Inu, proč by ne? Obávám se však, že pokud tu budou kapacity a možnosti na tuto druhou vědecko-technologickou revoluci, která by odstranila negativní dopady té první, vyvinou staré mocenské struktury ohromné úsilí a tlak na to, aby nebyly realizovány, protože by to pro ně nebylo ekonomicky a mocensky výhodné. Neděje se to ono už vlastně…?
Čekání na zázrak č. 2 – příroda / Bůh / si poradí – tak jako vždycky
Poslední světýlko na konci temného tunelu, slabě se mihotající plamínek dohořívají sirky… Tak vidím tuto variantu, ale protože naději v lidstvo jako celek chovám pramalou, v tmavém koutku duše se k této možnosti rovněž upínám pro okamžik, kdy vše ostatní selže. Ano, příroda (nebo Bůh, planeta, vesmír… dle Vaší libosti), zatím dokázala vydržet a odolat všemu možnému i nemožnému a rád bych věřil, že ještě neřekla poslední slovo a tím, jak je neskonale mocnější a moudřejší než homo sapiens, dokáže sebe sama (chápáno jako život) zachránit. Otázkou je, zda i s lidským druhem? A pak také, jestli mé přání není pouze otcem myšlenky a možná ani příroda (Bůh) není všemocná a všespásná… To by pak znamenalo, že se člověku podaří naplnit jeho odvěkou niternou touhu stát se skutečným pánem všehomíra. Nezbývá než pogratulovat, zatleskat… a vyhynout.
Tomáš Zářecký