Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otýlie,
zítra Zdislav.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jsem rád za vše, co mi můj „nový“ život přinesl

„Správně vidíme jen srdcem.
Co je důležité, je očím neviditelné.“
Antoine de Saint - Exupéry


Jako většina lidí jsem si užil dětství, pubertu i dospívání. Prošel jsem jako průměrný žák základní a střední školou. Po vojně jsem hned pracoval jako stavbyvedoucí u velké firmy v Hradci králové. V přemýšlení o budoucnosti mě nikdy nenapadla tahle varianta do chvíle, než se stala událost, která změnila od základů celý můj život a jasně ukázala, že dlouhodobé životní plány rozhodně nepatří mezi dosti důležité prvky mého života. Došlo k tomu na podzim roku 2000, kdy jsem měl těžkou autonehodu, kdy mě lékaři v nemocnici nedávali žádnou šanci na přežití. Nulovou.

Tímto okamžikem začaly rodině, přítelkyní, příbuzným a známým hrozivé dny a noci utrpení a nejistot: odejdu ze života, nebo přežiju? A jestliže přežiju, tak v jakém stavu? Jako zázrakem jsem se začal vracet do života a dodnes beru vše jako druhé narození. Nečekaně rychle, tedy po dvou měsících, mě pustili z nemocniční péče do domácí léčby. Postupně jsem se vracel do psychické a fyzické kondice. Vracela se také paměť, kterou jsem při nehodě naprosto ztratil. Bohužel jsem ale dle lékařů nadosmrti přišel o zrak a čich v důsledku poranění mozku, což byl oproti původním prognózám doktorů zázrak. Do konce života mi také měla zůstat a také stále zůstává, poúrazová diabetes insipidus, tzv. žíznivka. Nepřemýšlel jsem o tom, proč, ale nikdy bych neočekával, že v sobě najdu tak silnou vůli, která mi nedovolí odejít ze světa. A když už jsem tu zůstal, tak existuje určitě i nějaké proto. Cítil jsem, že se prostě musím snažit a chtít rychle se znovu všemu naučit. Všemu – to v mém případě znamenalo chodit, mluvit, jíst i myslet. Při jedinečných vánocích v tom roce si rodiče sestry a přítelkyně uvědomili, že jsem se k nim vrátil do života. Od té doby, co jsem byl zpět doma v upraveném prostředí pro nevidomého, pomalu jsem se snažil vrátit se k původnímu stylu života, ale bylo to těžké.

Často jsem upadal do psychické krize a celé noci přemýšlel, jak budu dál žít, když mám kolem sebe jen samou tmu, a zda je má existence na světě vůbec nutná. Noc se pro mě stala utrpením. Spojili jsme se s organizacemi nevidomých SONS a Tyfloservis, které mi začaly pomáhat zvládat úkoly v běžném životě. Učil jsem se chodit s bílou holí, jak si zalí čaj, pracovat na ozvučeném počítači a další věci pro nevidomého člověka. Po čase jsem měl prvního vodícího psa a také jsem byl členem pardubického SONS, dnes TyfloCentra.

A co mě tenkrát nejvíce pomohlo a podrželo v aktivním životě?

Pokaždé říkám blízkým i veřejnosti, že v téhle těžké době mého života mi pomohla má rodina, přítelkyně, příbuzní a známí. Bez nich bych se nedokázal vrátit do tzv. normálního života. I když pro všechny byl velmi těžký úkol donutit mě nejdříve k provádění základních každodenních věcí v mém černém světě a postupně následující náročnější možnosti zrakově postiženého. Rovněž zvyknout si na neustálou přítomnost úplně nevidomého člověka v jejich blízkosti. Přestože nemůžu vyrazit autem, kam bych měl chuť. Prohlídnout si nádherná města, památky, výhledy z rozhleden, západ slunce, úsměvy krásných žen a dalších spoustu věcí, žiju přesto naplno. Dlouhá léta pracuji v TyfloCentru Pardubice, o. p. s., což je pro mne skvělá možnost, jak využít své schopnosti a dovednosti včetně zrakového postižení.

Zaměstnání také přináší, že mám umožněno využívat služeb jako uživatel v pracovní době. Zapadají tam i mé koníčky, nebo činnosti, u kterých se cítím spokojený. I když stále vidím naprostou tmu , jsem vděčný za každou denní chvíli, za další nový den. Vždy když vstanu, tak si uvědomím, že jsem zdravý člověk, který má před sebou spoustu otevřených možností. Baví mě život s mým už třetím vodícím psem. Pomáhá mi nejen v klidu chodit po městě, budovách a využívat veškerou hromadnou dopravu.

Můj pes mi pomáhá daleko lépe navazovat vztahy, ale především mi stále dává psychickou podporu. Vždy je pro mne spolehlivým skvělým přítelem dvacet čtyři hodin denně, 365 dní v roce. Navíc mě ale velice baví jízda na dvojkole, plavání, výlety po naší zemi a rovněž i dovolené v zahraničí. Také udělat si oheň a popovídat si se známými lidmi u sklenky dobrého vína. Naslouchat okolním zvuků v přírodě, ptáci, stromy, padající déšť, tekoucí potok... Zajímají mne hlasy lidí i témata rozhovorů v mé blízkosti kdekoliv se pohybuji. Mám radost z každé maličkosti, která mě uvnitř hezky pohladí. Co bych si přál do budoucna? Sice mám svá tajná přání, ale jsem rád za vše, co mi můj „nový“ život přinesl. Jsem spokojený s každým dnem, do kterého se probudím a s úsměvem vstanu.

 
Petr Hromádko
* * *
Fotografie
www.tyflocentrum.cz a Chrudimský deník.cz
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 27.11.2020  11:05
 Datum
Jméno
Téma
 27.11.  11:05 Petr Hromádko Poděkování
 24.11.  15:22 Vesuvjana
 21.11.  20:16 Květa
 21.11.  18:13 Jaroslav
 21.11.  09:40 Von