Je tu opět jaro. Sedím ve své pracovně u okna a dívám se do koruny vysoké břízy. Mezi jejími ještě nesměle světle zelenými listy se ke mně natahuje modrá obloha, ta, ze které tak rád čerpám energii a někdy také až bláznivou múzu pro mé ještě bláznivější psaní. Kdysi ve škole mi učitelé tohle lelkování vyčítali. Dnes s přibývajícími lety mám na to jiný názor a těžko říct, zda je to tím, že jsem relativně zmoudřel.
Rozhlížím se po pokoji a hledám svého rošťáka Kolju, abych s ním konečně navázal konverzaci. Určitě se zase někde válí, ale tuhle lenost mu z kožichu vyženu. Vždyť kdo se to tak hrnul do psaní, kdo mě přemlouval, že tak inteligentní pes se hned tak nevidí, že jeho nápady musím stůj co stůj zachytit na papír?
Bylo to pochopitelně tak, jak jsem předpokládal. Kolja ležel rozvalený jak dlouhý, tak široký na své dece v obýváku pod oknem, jedno ucho postavené do špičky jako do pozoru. Takovýhle bezpečnostní zvukový radar má na stráži pokaždé, když spí. Líně protáhl své psí údy a na půl huby se na mne usmál.
„Ty línej psí čoveče!“ spustil jsem na něj zhurta.
„Vždyť ty jsi už od toho válení celej zmuchlanej a zaprášenej. Tohle že má bejt vzor psa pro naši knížku? Vždyť ty už si tak líný, jak ten pes Bobík od mého přítele Jarolímka, který když štěká na lidi na chodníku, tak si podepře o zídku svou hlavu. Koukej vstávat, ať tě můžu pěkně vykartáčovat a vyžehlit. Šup šup, ať už se dáme do toho psaní, nebo to vyprávění nikdy ani nezačneme.“
Podíval se na mne přihlouplým dobráckým pohledem, sklapl na hlavě ten svůj radar, a tak se rozesmál, jako kdybych mu vyprávěl tu nejpovedenější psí historku. Tak ty si opravdu myslíš, že ze mně vypadne nějaký nápad? Ty jsi mi opravdu a doopravdicky naletěl?? Tak se smál, hubu od ucha k uchu, ale pak se mu mne přece asi zželelo, protože se pomalu zvedl, ještě pomaleji se protáhl a nakonec mi položil hlavu na klín. Při tom se mi zadíval tak hluboce do očí, že nebylo těžké vyčíst, co ode mne chce. No samozřejmě, abych ho zase podrbal!
„Tak tohle ne, to vypusť z té své chlupaté kedlubny, drbat tě nebudu! Budeme si spolu hezky povídat.“
„Povídat? My dva?“ zakňoural otráveně . „Prosím tě, a o čem? Dyť nám stejně nikdo nebude věřit.“
„Ale bude!“ ujistil jsem ho a abych si ho udobřil, přece jenom jsem ho podrbal mezi ušima. „To je tak. Když napíšeme popravdě, že i známé osobnosti znají psí řeč a mohou si se svými psy povídat, tak nám uvěří. Například takový Fousek.“
„To je ten pes odnaproti?¨ Zeptal se mne trochu škodolibě Kolja.
„Nedělej si ze mne šoufky, nebo na to doplatíš!“ okřikl jsem ho už trochu nazlobeně. „Ten pes odnaproti je knírač a já mluvím o známém umělci, kytaristovi a básníkovi.“
„Snad nemyslíš toho textaře a hudebního skladatele?“ dělal si ze mě dál legraci Kolja a šibalsky zamrkal.
„Co já vím, co všechno tenhle Pepa je! Ale představ si, že je jediným člověkem na světě, který vlastní kabelovou poštu!“
„ Tak jmenuje se Pepa nebo Fousek? Teď si ze mne děláš šoufky zase ty!“ zachytračil Kolja a vyskočil na pohovku, aby na mne lépe viděl, co to se mnou udělá. Rád mi dělal takové naschvály, ale musím říct popravdě, že já nejsem o nic lepší. Dosáhli jsme v tom oba už takovou rutinu, že někdy nevíme, co který z nás myslí vážně.
„Nesčetněkrát jsem ti říkal, abys to nepletl, a ty na svoje legrácky jednou setsakramentsky doplatíš. Jmenuje se jak Pepa, tak i Fousek. Lidé mají dvě jména, někdy i víc.“
Teď se už Kolja maličko dopálil. „No jóóó, tihle dvounožci musej mít všeho víc, aby si nahnali, co jim chybí v nohách. Ale abys věděl, kabelová pošta stejně neexistuje, to tě asi někdo napálil,“ triumfoval uraženě.
„Jak to – neexistuje? Musí existovat, když mu přes ni píšou jeho přátelé z celého světa. Posílají to internetem, pak jeho syn Tomáš, také hudebník, dopis doma vytiskne, vloží do ka-be-ly a odnese Pepovi.“ zaťukal jsem Koljovi na čelo, abych mu zdůraznil, jaké je jelito, ale ten se po téhle jedovaté poznámce odmítnul se mnou bavit. Převalil se na bok, svou chlupatou hlavu položil mezi obě bílé tlapky, zavřel oči a začal hluboce oddychovat.. Jenom to jeho radarové ucho se zase vztyčilo jak železniční závora, aby tak dalo ničím nerušený průchod jeho snům. To už jsem věděl, že teď s ním nebude řeč, protože upadl v hluboký spánek, kde se ho ve snu budou všichni bát, čubinky krásně vonět, patníků bude bezpočet a jemu bude moc a moc dobře.
Blues hlídacího psa Josef Fousek
Na hradbě střepů soumrak se pořezal
Pán zamkl vrata co na ně vítr hraje
Já hlupák že jsem vylézal tak brzy
Kopnutí mě občas přinutí do boudy schovat slzy
Do hvězdnaté noci uléhám Mám kvartýr blízko plotu
Noc mám rád i když mě samota tíží
A velcí psi co neštěkaj'
Se na mě ze tmy plíží
Čert vem tu divnou psotu
Až pošlou moji duši na Venuši
Prohlédnu si zblízka Velkou Medvědici
Zaštěkám blues o smutném štěněti
a počůrám patník na Měsíci
Řetěz mě budí ze spánku Z ulice kroky mě straší
Štěkám a couvám do boudy ven blátivou jarní kaší
Kdyby mi nedávali jíst a pít
Roha bych vzal a bez řetězu šel
Tam někam kde prý je Psí ráj
Máma mi o něm vyprávěla
než vběhla pod tramvaj
V kastrolu zamrzla mi voda Myš piruetou chce mě rozesmát
Šel bych s ní tancovat
Ale škoda vyvrzat teplo když nemám na kabát
Zamžený okno pána kde modrá barva hopsá
A divná hudba brouká
Zůstanu radši v teple počasí je pro psa
Kdybych měl delší řetěz podíval bych se
na co se můj pán kouká
Možná že zítra uvidím svou krasavici Lízu
co kožich na ni stříhají
co mašli nosí na krku
a je jak po striptýzu
Packou ji trochu zamávám
Možná mi polibek vrátí
Blíž k plotu boudu odtáhnu
a pán mě za to zmlátí....
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!“