Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robin,
zítra Marika.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Potomci Přemyslovců ve filmu (2/2)

Mnozí svým chováním v praxi dokazují,  jak byli vychováni,  jaký otisk v nich zanechaly po léta zakořeněné rodové zásady a zvyky.
Tyto atributy zákonitě ovlivňují jejich dnešní postoje k opět nabytému majetku. Ke správě odkazu předků.


Děpold hrabě Czernin:

“My se cítíme opravdu spíše jako správci toho majetku, než jako nějací majitelé, kteří z toho vydobývají nějaký osobní zisk. Kdybych z toho chtěl jenom vytahat zisk do své vlastní kapsy, tak tady nebudu opravovat tento barák a ty různé stavby, které jsme převzali zdevastované. Vybavovat hospodářství stroji, to jsou všechno obrovské peníze. Když vidím dnešní okolní svět, tak to nevidím ani moc hezky u těch druhých.”

Zdeněk hrabě Sternberg:

“Ne, nepřipadám si absolutně bohatý a kdybych byl bohatý, tak by mě to vůbec nijak neupoutávalo. Já si taky neříkám podnikatel, nýbrž hospodář, protože to má takový trochu negativní přízvuk, ten pojem podnikatel. A já nepoužívám nějaké výtěžky z toho majetek pro svoje účely, žiji ze svého důchodu a to mi bohatě stačí. A všechno, co se mi daří vyhospodařit, jde zpátky do toho, prostě aby se to zvelebilo, aby to bylo alespoň takové, jaké to kdysi bývalo.”

Karel kníže Schwarzenberg:

“My jsme všichni byli vychováni v tom duchu, že je to dočasně svěřený majetek, který má člověk po dobu svého života propůjčen, a že z toho také někomu musí skládat účty. To byla základní myšlenka. Samozřejmě to má velmi staré kořeny, nehodí se do moderní doby, nehodí se do dnešního hospodářského uvažování, ale to musím říci, tak jsem byl vychován a toho už se taky nezbavím.”

Josef hrabě Kinský:

“Nikdy jsem v tom neviděl majetek, to je moje. Já ho pouze po určitou dobu svého života spravuji a potom ho předám další generaci. A ta se pak musí starat a doufám, že to bude spravovat dál.”

Tomáš hrabě Czernin:

“Asi mnohé co děláme může být snadno kritizováno, protože většina lidí ty skutky tak nějak… nechci o nich špatně mluvit, ale řekl bych … nazírají z vlastního pohledu a z pohledu vlastního života, kdyžto my přeci jenom koukáme přes generace. Já pořád opakuji, nebo nás tak nějak přirovnávám k tomu našemu dubovému lesu, protože to, co my dneska sklízíme, to vlastně bylo pro nás uděláno za dědečka, nebo dokonce za pradědečka. A zase to, co dáváme zpátky, už nikdy sklízet nebudeme, a já si myslím, že podobně se chováme ve všech oblastech, že se nemůžeme řídit momentálním ziskem nebo tím, co by se třeba momentálně někomu líbilo, ale často musíme koukat dopředu. Asi to často vypadá bláhově, možná že nás někdo považuje za blouznivce, ale já jsem přesvědčen, že to smysl má.”

 
 
Jan Drocár a Jaroslav kníže Lobkovicz

Jaroslav kníže Lobkowicz:

“Já si beru jako příklad vždycky jednu rodinu, jsou to příbuzní mojí ženy z Francie. To jsou lidé, kteří za francouzské revoluce opustili Francii a žili nějakou dobu v exilu v Německu, v Koblenzi. Po revoluci se vrátili a našli majetek v dezolátním stavu, to znamená zámek byl vyhořelý a vlastně tam nic nebylo. Oni se do toho pustili a dnes po 200 letech je zámek zase v dobrém stavu a ta rodina tam hraje určitou roli v okolí. Starý pán byl něco jako krajský hejtman a zkrátka hrál tam dost podstatnou roli. Kdyby byli zůstali v Německu, tak možná v tom momentě to pro ně bylo výhodnější, v tom momentě by se jim dařilo lépe. Ale viděno 200 let zpátky, udělali to nejlepší, co mohli udělat, že se vrátili. Jinak by to jméno už bylo zapomenuto.”

Josef hrabě Kinský:

“Já čekám od svého syna, že tohle zachová. A taky klidně říkám, že do toho dávám všechny prachy, které mám, abych to dostal do takového stavu, aby synovi nic jiného nezbývalo, než to dodělat.” (smích)

František hrabě Kinský:

“Mně ta stavba jako taková fascinuje natolik, že mám chuť ji dodělat, že jí prostě musím dodělat. Je to dům, který byl postaven pro mého pradědečka a já přece nemohu nechat spadnout dům, který byl postaven pro mého pradědečka. A navíc ve své velikosti je poměrně obyvatelný.”
Dějiny připravily aristokracii někdy prapodivné osudy. Dnes potomci starých rodů symbolizují vzájemnou politickou, kulturní, náboženskou, ekonomickou i příbuzenskou propojenost minulého a současného.

Zdeněk hrabě Sternberg:

“Časy se mění, my samozřejmě žijeme ve společenském zázemí, které je zcela jiné než před 100, 200, 300 lety. A každý se přizpůsobuje tomu způsobu života, který v současné době je. Ale, jak jsem řekl, ty priority, takové ty etické zásady a podobně, ty by měly být nadčasové.”

Arnošt hrabě Waldstein:                                              

“Svým potomkům zdůrazňuji to, co nás přenášelo přes převraty v posledních stopadesáti letech. Připomínám jim, aby dodržovali tři základní postoje, které nám vždy lépe umožnily najít v těchto pohnutých dobách vždy tu správnou cestu.
Za prvé je to vertikální rovina, která nás vede jako články řetězu od předků k příštím generacím. Učí nás, že vše co děláme nebo neděláme, musíme ospravedlnit v očích našich předků a v očekávání našich potomků.
Za druhé je to rovina horizontální, která nám pomáhá udržovat vztahy uvnitř naší širší rodiny. To nám dává silný pocit solidarity v těžkých dobách a je nezávislá na hmotných statcích.
A za třetí je to rovina vnitřní, která má být živým vztahem k našemu stvořiteli, od kterého pocházíme a ke kterému se vrátíme na konci našeho života.”

Tomáš hrabě Czernin:

“Jsou určitě takové fáze v dětství, kdy si člověk najednou uvědomí co je, a možná by měl i určitou tendenci se začít chovat nějak nafoukaně nebo považovat se za něco výjimečného. A to dědeček říkal: sláva otců je krásný šperk, ale jaký člověk skutečně je, to musí dokázat sám.”

František hrabě Kinský:

“Už jenom z toho důvodu, že jsem nositelem jména, které prošlo českou historií v jakékoliv podobě, to znamená minimálně je známe v české historii a já jsem nositelem toho jména, tak mám odpovědnost k tomu jménu. A v důsledku toho mě ta odpovědnost k tomu jménu zavazuje. Zavazuje mě k tomu, abych se pokusil alespoň s ohledem na své vlastní svědomí chovat se řádně, slušně, pokud to jenom jde, a taky jsem to – pokud to jenom trochu šlo – zkoušel. Určitě jsem se někdy k někomu nechoval slušně, určitě jsem se někdy k někomu nechoval řádně, ale třeba to bylo proto, že si nic jiného nezasloužil.”

Jaroslav kníže Lobkowicz:

“Člověk jako jedinec je vlastně nezajímavý. Zajímavá je, dá se říci, teprve rodina v celém tom svém kontextu dějin. Často se stává, že jeden jedinec, který je absolutně skromný, neznámý a pracovitý, že se o něm moc nemluví, a jiný, který zkrátka má jenom určité charisma a umí dobře mluvit, se stane slavným. I to se stává. Nejenom že mi to tak bylo řečeno starší generací, ale vidím to i na sobě, že často člověk jako jedinec opravdu neznamená tolik. Pro mě je důležité vychovat dobře děti, aby trochu znaly tradici, aby v té tradici pokračovaly. To znamená tradici žít tady, vycházet zde dobře s lidmi, cítit se tady doma a zkrátka pracovat tak, aby ani naše vnoučata a pravnoučata se za nás nemuseli stydět.”

Arnošt hrabě Waldstein:

“Mnoho zmizelo během posledních dvou století. Bohužel nejen věci překonané, anachronické, ale také trvalé hodnoty, které bychom teď naléhavě potřebovali. Tyto hodnoty musejí být znovu hledány a uváděny do našeho myšlení a jednání. Proto se musí lidé mnoho učit v dějinách a z nich znovu vybírat již existující poklady zkušeností. Jsem přesvědčen, že my ze starých rodin bychom při tom mohli účinně pomáhat, i když nás k tomu nikdo oficiálně nevyzývá.”
Přísná výchova, sebevědomí a víra v sebe sama pomohly aristokracii přežít těžká období, a ovlivňuje i její pohled na současné dění. Víra, mravnost a slušnost pro ni nejsou prázdné pojmy.
      

Zdeněk hrabě Sternberg s Janem Drocárem

Zdeněk hrabě Sternberg:

“Já bych řekl, že když je člověk hodně dole, tak se ta čest a morálka snáze udržuje, než když je nahoře. Protože když má vliv, postavení, což jsou atributy, které já příliš nemiluji, ale je to jaksi přirozené, že se pak snáze zapomene na něco, co zavazuje jaksi takovou tu mravní osobnost, tu mravní náplň toho žití. Já jsem v těch nejhorších dobách, pokud se tak dají nazvat, v té šachtě, nebo když jsem pracoval v PTP v těch pomocných technických praporech, když jsme byli všichni, nejenom já, trvale ponižováni a podobně, tak mohu říci, že vlastně v té době se mi dařilo spíš prohloubit takové to přesvědčení, že musím být za všech okolností slušný člověk. Spíš než kdybych žil v nějakém indiferentním prostředí, kde je, jako dnes, téměř vše dovoleno, svoboda vyjadřování, svoboda osobnosti v každém ohledu. Tak tam je, myslím, spíš nebezpečí nějakého mravního úrazu, než v době, kdy je člověk jaksi utiskován.”

Jaroslav kníže Lobkowicz:

“My bychom ani moc zákonů nepotřebovali. Zákony jsou jenom k tomu, aby něco zakazovaly, nebo řekněme, aby chránily jednu skupinu před skupinou druhou. A aby určovaly chod, jak má co jít. Prakticky k tomu jsou zákony. Ony by možná stačily jenom ty základní zákony, desatero, kde je vlastně už všechno obsaženo. Kdyby se každý držel desatera, tak bychom možná nemuseli mít stovky a tisíce zákonů, které dnes máme a které stejně nikdo ani pořádně znát nemůže. Ono se často stává, že člověk dělá něco proti zákonu, aniž by si vůbec uvědomil, že to zákon zakazuje. Je to v maličkostech, ale je to tak.”

Josef hrabě Kinský:

“Já dělám svou povinnost. A že neudělám nic, co by nebylo v souladu s vírou, řádem a mravností. A těch nemravností se dělá tolik, dennodenně a na každém kroku… A lidi si ani neuvědomují, že je to nemravné, protože o mravnosti a nemravnosti nikdy nic neslyšeli. A jsou to páni velice vysoko nahoře. A nikdy neuvažovali, co je mravné a co je nemravné. Mrav se totiž nadá definovat. Definujte mravy! To se nedá.”

Karel kníže Schwarzenberg:

“Především u našich politiků a vůbec zástupců starší a střední generace, člověk prostě cítí, že mají obzor omezený českou kotlinou, tedy za Šumavu a Krušné hory se nedívají. Dokud existovala Československá republika, Československo, lidi byli přinuceni se dívat alespoň do Bardějova a do Michalovců. Teď se už koukáme jenom do Břeclavi, do Chebu a do Hodonína. A podle toho to u nás vypadá. To je prostě strašně malicherné, já to nazývám českým pupkozřením. Díváme se jenom co se děje tady, co my děláme, a nedíváme se na to, co se děje ve světě. A jsme bohužel dneska ne příliš bohatá, zaostalá, velmi malá a dosti nezajímavá země uprostřed Evropy. A abychom se z toho dostali, musíme nejdříve začít pracovat na sobě a na té zemi. Ale to bude ještě nějaký čas trvat.”

Tomáš hrabě Czernin:

“Já si myslím, že člověk, když si stanoví cestu, ze které neuhne, tak ten život má i lehčí, než když musí neustále tápat a přemýšlet o tom jak teď… a vůbec, to už jsem říkal, že když si člověk řekne, já to chci dělat správně, je určitě důležitější, než aby si řekl, já z toho chci mít co nejvíc.”

Děpold hrabě Czernin:
“My máme totiž někoho, kdo nám pomůže …”
 
 
 
Pro redakci Historická Šlechta zpracoval Jan Drocár
e-mail: redakce@historickaslechta.cz
 

Šlechta brání českou státnost

Pod tímto názvem začal od května 2019 vycházet v měsíčníku Revue 50 plus  seriál, který ve více jak třiceti dílech připomene akce české zemské šlechty z let 1938 a 1939. Shrne dostupná fakta o základních deklaracích, které členové rodů české zemské šlechty tehdy signovali.
Abecedně se bude věnovat jednotlivým rodům a v jejich rámci samotným signatářům, kteří svým činem projevili mnoho osobní statečnosti.
 
Potomci Přemyslovců ve filmu (1/2)

 
Jan Drocár


Komentáře
Poslední komentář: 05.08.2019  12:13
 Datum
Jméno
Téma
 05.08.  12:13 Jana