ZAPOMEUTÉ OSUDY (18) Zapomenuté osudy zajímavých a statečných lidí, které osobně poznal Slavomír Pejčoch Ravik, si připomínáme vybranými příběhy, jež většinou spolu s ním dokumentoval fotograf Bedřich Kocek. Jsou to vzácné doklady o počátcích mnoha aktivit a služeb, jež dnes už považujeme za samozřejmé.
Číšník, který přežil zkázu Titaniku
V Zapomenutých osudech jsme už připomněli první piloty, první filmaře a detektivy. Podívejme se teď na moře, co hýbalo před 105 roky celým světem?
Každý den skončí ve vlnách oceánů několik lodí, od malých námořních člunů až po velká plavidla. S tím jsou spojeny osudy mnoha lidí, se špatným, ale i s dobrým koncem. Poslyšte příběh nenápadného nádražního číšníka Stanislava Englerta, posedlého touhou po dalekém světě.
„Byla to velká chvíle, když jsme poprvé zdvihli kotvy Titaniku,“ vzpomínal do mého pera dávno před padesáti lety, vzpomínal již starý muž. „Nebyla to první loď, na které jsem pracoval, ale s Titanikem se nemohla měřit žádná jiná.“ Titanik vyplul desátého dubna roku 1912 ze slavnostně vyzdobeného Southamptonu. Titanik závodil o modrou stuhu, o nejrychlejší přeplavbu Atlantiku a chtěl překonat dosavadního držitele modré stuhy, loď Mauretánii, které na cestu do Ameriky stačilo o několik minut méně než pět a půl dne.
Starý muž dále vzpomínal: „Bylo to zrovna 15 minut před půlnocí, když se loď prudce otřásla. Na parketu se v té chvíli tančilo, já roznášel na podnosu skleničky likérů. Jen převrácené poháry a rozbité sklo dalo tušit, co nás čeká v nejbližších minutách. Na moment nastala panika, ale tu přišli námořní důstojníci a vysvětlili, že jde jen o malou srážku s ledovcem a zábava nerušeně pokračovala. Jen personál, který viděl přebíhat námořníky po palubě, vycítil, že se stalo něco opravdu vážného…“
Po chvíli zavolal Englerta a další dva české stewardy známý důstojník a řekl jim:“ Potopíme se. Kapitán odhaduje, že zůstaneme nad hladinou sotva déle než dvě a půl hodiny. Pumpy nestačí odčerpávat vodu, která se valí proraženou přídí. Máme prý dost času, abychom se všichni mohli přepravit na nedalekou loď Californii, ale já vám, hoši, radím, abyste se snažili zachránit vlastními silami.“
Od tohoto okamžiku se Englert s přáteli z paluby nehnul. Dovedl si spočítat, že několik málo záchranných člunů bude sotva stačit pro ženy s dětmi a tak si hlídal aspoň záchranné pásy pověšené na boku lodi.
„Byla to hrůza“, povzdechl si Englert. „Kapela, v níž byli převážně čeští muzikanti, hrála dál a loď se nepozorovatelně začala potápět s námi všemi“. Když se začali naloďovat do záchranných člunů první lidé – a mezi nimi i ředitel společnosti White Star Line, které Titanik patřil, pan Ismay, nedala se panika udržet. Začal boj o místa na loďkách. Podpalubí, v němž byli natěsnáni cizí přistěhovalci do Ameriky – a bylo mezi nimi hodně českých chudáků, námořníci uzavřeli. Naději, a to ještě velmi malou, měli jen cestující první a druhé třídy. Český šéfkuchař Klička si udržoval náladu alkoholem. Englert ho pozoroval, jak popíjel whisky rovnou z láhve a jak do posledního okamžiku nevázaně tančil na nejvyšší palubě lodi. Možná, že zdvihal náladu i ostatním odsouzencům k smrti.
„Neměli jsme v té chvíli na palubě už co dělat,“ vyprávěl starý trosečník. „Shodili jsme přes zábradlí záchranné pásy a já jsem vzal s sebou i malou holčičku, která bezradně pobíhala davem. Bylo nás ve vodě dohromady devět. Aby nás moře neroztrhalo, svázali jsme se pruhy plátna natrhaného ze zástěr a plavali jsme rychle od místa katastrofy.“
Když Englert pozoroval z chladné hladiny těsně nad sebou námořní kolos, teprve v té chvíli pochopil, jaké to bylo dílo … Míjely je záchranné čluny nabité dětmi a ženami se spoustou mužů navěšených kolem okraje člunů. Všichni o překot unikali víru, kterým potápějící se loď měla už zakrátko zvířit celou hladinu. A hudba někde vysoko, na nejvyšší palubě hrála dál. Hladina byla klidná a kolem těch opuštěných devíti mužů s dítětem pluly tiše kusy grónského ledu. Na přídi Titaniku zářilo jasné světlo naděje, tentokrát nadarmo. Tu a tam se ozval pláč dětí, ve dvě hodiny začaly vyletovat k obloze spršky zelených raket jako signál pro loď Californii, kotvící údajně jen několik mil odsud. Zbytečně, loď, k níž se upínaly poslední naděje, se nepohnula z místa.
Pak se zelené světlo na přídi začalo naklánět k hladině a námořníci, přivázaní k pásům šeptali: „Teď to bude trvat už jen chvíli.“ A Englert si představil tváře českých hudebníků, kteří ze vzdálené tmy začali hrát starou českobratrskou píseň „Blíž k tobě Bože, blíž …“ A pak zelené světlo nadobro zmizelo ve vodě, záď Titaniku se zvedla, jakoby rostla proti obloze a temnotu proťal poslední zoufalý křik těch, kdo až do této chvíle zůstali na palubě.
Pak bylo ticho … Až k ránu se před trosečníky objevilo bílé a červené světlo. Neklamné znamení, že přijíždí loď Carpathia. Napolo zmrzlé je vytáhla na palubu. Všech devět osamělých mužů s dítětem bylo v bezpečí. Té jediné noci se utopilo 1513 lidí. Ani jsme se, dnes už stařičkému Englertovi nedivili, že se už nikdy nechtěl vrátit na moře. Jako číšník už se nikdy nevydal dál, než do jugoslávských lázní.
Míval jsem pradědečka, otce mé babičky z matčiny strany. Byl to movitý kupec z Těšínska, jménem Josef Wenchöfer. Bohužel ho ovšem nepamatuji.
Nejspíš z frajeřiny (jen se podívejte na jeho podobiznu) vydal se s první plavbou Titaniku do Ameriky, prý nakupovat pro svůj obchod. Byla to jeho frajeřina poslední.
Zůstal mezi námi s pohledem plným odhodlání dodnes.
Text:Slavomír Pejčoch Ravik
Foto: Bedřich Kocek, Olga Janíčková, internet