Ospalé odpoledne, v loučích slunečních paprsků rozžíhající se pupeny zlatého deště v rohu plaňkového plotu. Ospalé odpoledne na návsi jednoho seskupení pěti domků oživené příchodem muže a ženy, v tomto hnízdě náhodně ocitnuvších se cizinců. Jejich kroky nesly únavu minulých kroků i roků zdánlivé odlišnosti. Přicházeli do vsi pomalu v rozepnutých kabátech a zamířili přímo doprostřed k dřevnému bytelnému stolu v sepětí dvou laviček. Neposadili se proti sobě, ale vedle sebe, aby vnímali totožný obraz tohoto hnízda přilepeného k masivu smrkové hradby lesa. Stín lesa tíhnul na opačnou stranu, nebránil tak dalekému rozhledu do krajiny, až tam k patě Železných hor táhnoucích se po severním horizontu. Až tam, kde bylo možno myšlenky spoutat a ukotvit.
Žena pohlédla na oblohu, stáhla z hlavy čepici, protřepala uvolněnou hřívu vlasů a v bezvětří podlehla dojmu ochrany křídel bílého ptáka vznášejícího se jim nad hlavami bez jediného šelestu, bez mávnutí křídel, bez křiku vyslanému k pomyslnému hejnu za ním.
Muž ne zcela oproštěn od své životní družky, kterou si vzala zem a uložila ji do svých útrob, začal hovořit. Snažil se svou řečí zastřít samotu, tu plástev medu, která zpočátku chutná tak hořce, která se kolem něho rozprostřela po družčině odchodu neúprosnou silou smutku a kterou si předtím neuměl představit. Celý ten čas po jejím všudypřítomném všedním boku se nebránil vilným myšlenkám při pohledu na skýtající se možnosti, ba někdy se pohříchu zpronevěřil svým slibům ve chvílích slabosti. Mluvil k ženě, až sám překvapen přívalem slov, která se drala odněkud z hloubi bolesti, o jejímž prameni neměl donedávna tušení. Nebylo divu, kde nabral tu hořkou příchuť, když za času družčina života postrádala její slova jakýkoliv vtip, jakákoliv překvapení, kdy zvuk pletacích jehlic v jejích rukou zatínal špendlíky do jeho mozku tak drasticky, že byl donucen odcházet z její blízkosti, hledat úlevu a spočinutí jinde. Zabloudil zrakem k horizontu a kdoví proč se v myšlenkách vrátil.
Žena slyšela tón jeho slabik, nechala se jimi oblévat jako jemným vánkem a na dávno opominutých citech vzdoru vnímala to lenivé odpoledne, v němž se octli, ponořené do ticha vesmíru, sama soustředěná do očí oken venkovských domků naproti, do jejich zahrádek, v nichž ještě nepučely květy pro pastvu včel. Dva, tři komíny olizovaly proužky kouře rozplývající se v barvě oblohy. Bylo jim dáno osudem, že na prvním rozcestí, na němž se míjeli, nekolovala v jejich krvi stejná mírka štěstí. Každý v jiném svazku, každý v jiné pozici. Jeden na slunném návrší, druhý ublížený ve stínu. Ten na slunci měl toulec plný šípů, ten druhý měl jen touhu, jinak nic.
Z upraveného domku po straně vyšla dívka. Před brankou se zastavila, protřepala kobereček, pečlivě ho složila a vhodila do popelnice. Oba ji z lavičky pozorovali, oba ji vnímali, žádný se slovem nezmínil. Jako by nepřišla a neodešla. Myšlenky každého z nich byly přítomny, ale mimo realitu. Toulaly se v předešlém svazku, v jiné dimenzi. Žena z výsluní nikdy neshlížela do jeho prázdného údolí, ale byla si ho dobře vědoma. Ulpívala v něm jedna minuta jako druhá, nebylo v něm po pramínku erotického náboje ani památky. Jen pracně skládané vteřiny bez výsledku. On cítil její nadvládu, teplo nad ní žhnulo a hrozilo plamenem, ale on nebyl jeho terčem, to bilo přímo do očí, o tom neměl pochyby.
Konečně promluvila žena: „Všechno je tu opravené, jen roh téhle stodůlky je raněný. Jako by do něj vrazil traktor.“
„Opuka se drolí i bez nárazu, stačí, aby zapracoval čas.“
Ona promluvila podstatou svého života. On jí oponoval svou zkušeností.
Žena to pochopila tak, že jeho vztah se před lety dostal na slepou kolej, žádný náraz, žádné neštěstí. Jen šťastný člověk dokáže narazit, rvát se, uhodit, když to cítí, najít lásku i být nevěrný. Nešťastný člověk jen hledá, je ubíjený okovy svého citu, minulostí a nemá potřebné síly.
Muž se neodvažoval vzít ji za ruku. Jistě měla hodně milenců, pomyslel si.
Žena ignorovala jeho všední minulost, ocenila pro tuto příležitost jeho nové šaty, boty, ale necítila z něj sílu se z té vyšlapané cesty nějak vymanit. Ani o to nestála mu nějak pomoci.
Ospalé odpoledne se neprobouzelo, dřímalo dál ve štítech chalup, protahovaly se stíny a ti dva neschopni se sobě přiblížit, se zvedli a odcházeli – odkud přišli.