Ella Poznerová, Miss Evropa
Cesta za starými kamerami a za těmi, kdo je obsluhovali, a pátrání po prvních metrech celuloidového pásu bývá spojeno s netušeným dobrodružstvím. Ze šera filmového dávnověku se vynořuje neopakovatelná atmosféra, ale také skandály a sensace, bez nichž by snad hvězdy ani nebyly hvězdami. Na té cestě zpět leží na příklad rok dvacátý osmý s velkou soutěží královny krásy, kterou tenkrát (před devadesáti roky!), uspořádala společnost Fanametfilm, sdružení tří největších amerických filmových koncernů. Toho roku jsme měli zřejmě první a na dlouhá desetiletí jedinou MISS EVROPA.
Při návštěvě paní Elly Poznerové jsme se probírali dokumentací toho úspěšného roku; ani jsme nevěřili, že naše hostitelka, solidní, hezká šedesátiletá dáma, někdy dávno předstoupila před komise znalců. Byla to ostatně spíše záležitost maminky, která na výzvu Fanametfilmu odpověděla fotografií své dcery a potom už se nedalo nic dělat…
„Sešla se tímto způsobem před oči krasavčí jury celá malá skupinka dívčích zázraků přírody, jedna hezčí než druhá,“ psala Národní politika. „Každá měla na sobě něco hezčího – jedna oči, druhá čelo, třetí nějakou tu růžovou pusinku jako malina. Jiná zas okouzlovala vrozenou elegancí. Jak pravíme: bylo mnoho vybírání, nežli se z posledního síta dostala na boží světlo tři nejkrásnější stvořeníčka: na prvním místě slečna Anežka Trojková, na druhém naše známá kinohvězda Ondráková a na třetím slečna Poznerová z našeho Národního…“
Deník Svoboda se naopak rozčiloval že „jednou za čas sjednotí se lidstvo na pěkné švandě jako jedna rodina. Ach, děvčata, neplačte, pořád máte v tornistře maršálskou hůl nejhezčí Evropanky“. Večerní České slovo šlo do diskuse ještě zuřivěji: „ Odsuzujeme indolenci amerických kšeftařů, kteří se domnívají, že pro Evropu je dobrý i ten nejhloupější nápad“. A když nakonec vyhrála před poslední porotou v Berlíně Ella Poznerová, neušetřily zlomyslné noviny ani poražené soupeřky. Nu a Miss Evropa pak pochopitelně dostala haldy nabídek k sňatku, balíky dopisů a květinové koše. Vítězství Fanametfilmu snad rozhodovalo i o tom, že Ella Poznerová hrála před kamerou dvě velké role – ženu nešťastného obchodníka Žemly ve Snědeném krámě a slečnu Loty ve Filosofské historii. Točila i v Paříži ve filmu Žena, která se směje.
To všechno je už neodvratně pryč. Jen tvář, již jakoby nepoznamenalo oněch šedesát let života tu zůstala jako jediný důkaz, že jsme měli vskutku tu čest setkat se s někdejší královnou krásy roku 1928. A skončila doba milostných návrhů a květinových košů. O to větší úctu jsme pocítili k neznámému ctiteli, který ještě v šedesátých letech poslal paní Poznerové své veršované a anonymní vyznání lásky. Přišlo v pravou chvíli, kdy se opuštěnému člověku zdají obtíže všedního života už příliš těžké.
ANNA KLUDSKÁ Svět zapomíná… A jestliže by se na některé z těch prvních pionýrů zapomenout nemělo, pak jsou to ti nejodvážnější, ti vždycky přehlížení kočovníci, kteří rozváželi slávu celuloidového pásu od vesnice k vesnici na čtyřech kolech komediantského vozu. Na podobnou historii kdysi vzpomínala paní Anna Kludská, která patřila k odnoži velké cirkusové rodiny, jež místo drezury šelem naložila na svou maringotku svitky filmového pásu.
Kludští to měli vlastně ještě těžší než první filmoví podnikatelé v Praze. I paragrafy zákonů je pronásledovaly daleko nesmlouvavěji než třeba šéfy Ponrepova typu. Když rodina Kludských zakotvila v sále některé venkovské hospody, začal benzinový motor napájet obloukové lampy proudem a pan Kludský spustil sirénu, která měla přivolat diváky ze širokého okolí. Nejednou se stalo, že se kolem hospody místo diváků sešli hasiči se svými stříkačkami. A ti pak pochopitelně rodinu Kludských nešetřili… A když pak začalo filmové představení, doprovázel stařičký fonograf scény, jejichž pouhé titulky dnes vyvolávají úsměvy. Dovedeme si představit, jak dopadl „První doutník studenta“, jak proběhla „Honba za parukou na Eifelovu věž“ … ale Grand Kinematograf Kludský předváděl také „Příhody kalhot“, „Dopálenou blechu“ a podobně. Všechny ty komické snímky bychom stejně někdy rádi viděli, i proto, abychom poznali, čemu se to vlastně naši nenároční předkové smáli.
ANNA FENCLOVÁ
Do třetice vzpomeňme paní Annu Fenclovou, naši první českou kameramanku. Tato drobná žena měla v českém filmu ještě jedno prvenství – 28. října 1918 snímala paní Fenclová události na Václavském náměstí, stojíc na střeše veřejného záchodku. Natáčela i filmový dokument o příjezdu první československé vlády na Staroměstské náměstí.
No a pak přišly na řadu také hrané filmy: Noc na Karlštejně, Sněženka z Tater a Čaroděj, při nichž paní Fenclová jako první žena obsluhovala kliku kamery. A protože šéf produkce, Antonín Fencl byl člověk nesmírně přísný, bylo každé otočení klikou spojeno s rostoucí obavou o konečný osud exponovaného celuloidu.
Snad bychom někdy ztratili svou shovívavost, kdybychom si na bílé plátno promítli všechna ta první díla našeho filmu … Jenže ono má všechno svůj počátek a nebýt těch prvních za kamerou nebyli bychom dnes ani my, nároční filmoví diváci. Přišli bychom o filmové realizace nejfantastičtějších nápadů a o hezký díl své představivosti, o níž nás, aniž si to vždy uvědomujeme, obohatil perforovaný filmový pás. Ti průkopníci uprostřed naivity také urychlili naše poznání světa, v němž žijeme. Zaznamenali život i těch nejvzdálenějších končin naší planety stejně, jako propůjčili skutečný život shakespearovským postavám. Za to jim všem budiž vzdány díky.