Česká hudba není Kanaďanům cizí
V pátek 25. května jsem šel (vlastně byl dostrkán na kolečkové židli přítelem Alexandrem Havrlantem) na další krajanskou akci (spíš snad akci Generálního konzulátu ČR v Torontu) - na koncert Pražského smíšeného sboru v Rosedale United Church v Torontu. Ale ona se ta krajanská akce uskutečnila, a pozvánka vděčně uvádí, díky společnosti United Cleaning Ltd.: "… za štědrý dar, bez kterého by koncert nebyl možný." Společnost založil krajan Milan Kroupa. Zasel dobré zrno, které nese krásné ovoce.
Koncert byl věnován stoletému výročí založení Československa roce 1918 a padesátiletému výročí Pražského jara roce 1968, roku, jehož části jsou trapným svědectvím lidské nedokonalosti a vlčí povahy slušné části lidského rodu nejen v České republice a východní Evropě, ale například i ve Spojených státech, které letos rok 1968 vzpomínají jako rok zavraždění Roberta Kennedyho a zvolení Richarda Nixona prezidentem USA - ne právě nejslavnější epizody amerických dějin.
Úvodní slovo pronesl Generální konzul ČR v Torontu Ivan Počuch, krátkým proslovem se představil i Jonathan Sauvé, ředitel mezinárodních vztahů a zástupce šéfa Protokolu, přítomné dále pozdravili prezident Kanadského Sokola Robert Tmej a honorární konzul SR pro Ontario v Torontu Michael Martinček. Koncert s elegantní stručností uváděla Josefína Tichá.
Zpěv sboru jsem naštěstí slyšel - burácel, smál se a jásal nezadržitelně celou kostelní lodí. Sbor řídil Jiří Petrdlík. Nejenže je výborným dirigentem, kterému jeho zpěváci (s velikou převahou ženy) asi jedí z příslovečné ruky, ale je mladý, fešák, má kouzlo a nebere se „vážně“.
Koncert byl zahájen Satováclavským chorálem a temným zpěvem, který sám o sobě musel vyděsit protivníky: "Kdo jste boží bojovníci" a byl uzavřen radostnou melodií, kterou Smetana zakončil Prodanou nevěstu: "Proč bychom se netěšili..." Nevím, jak dlouho potom byl tento geniální tvůrce našeho hudebního pokladu úplně odříznut od světa, ale svůj cyklus šesti symfonických básní Má vlast psal už v bezhlesém vesmíru. Jaká je míra bídy a bolesti, již člověk unese…
Koncert Pražského smíšeného sboru byl pěkným darem torontským krajanům i nekrajanům. Líbil se těm nekrajanům? Soudě podle jejich reakce, řekl bych, že ano.
Ale česká hudba není Kanaďanům cizincem. Nebyla cizincem ani Angličanům: Hudební historik Charles Burney, který české království navštívil koncem 17. nebo začátkem 18. století, projel celým královstvím a vyzvídal, jak obyčejní lidé vidí (nebo vlastně pěstují) hudbu: "…nejen v každém větším městě, ale i ve všech vesnicích, ve kterých byla škola, vyučující číst a psát děti obojího pohlaví, se učili hudbě." Nakonec se s Johannem Christianem Bachem shodli, že kdyby Češi žili v prostředí tak příznivém jako Italové, Češi by Italy určitě předčili. V Torontu dirigovali také další čeští dirigenti: Walter Susskind a Karel Ančerle. Často tu býval i Jiří Bělohlávek (několikrát jsem se s ním sešel za komunismu ve své kanceláři, když tu hostoval s Pražskou filharmonií. Torontská opera, dík svému uměleckému řediteli, Richardu Bradshawovi, během deseti roků (1962-1972) provedla všechny Janáčkovy opery vyjma Lišky Bystroušky a Z mrtvého domu (ale myslím si, že byly od té doby také provedeny). Po léta světově nejhranějším kanadským skladatelem byl náš Oskar Morawetz, Jan Rubeš zpíval pravidelně v Torontské opeře i v radiu. A byly desítky dalších hudebníků, někdy světové reputace, kteří si vybrali Kanadu jako svůj nový domov.
Návštěvy jako tato však mají hlubší účel než jen ryze hudební: citově spojují domov s krajany.