Jak s hvězdami štrikovali ponožky
Vítr Fujavák přifičel nad les, hvízdal a povykoval, že zaléhalo v uších, a nad korunami stromů se točil v bujarém tanci, až je všechny rozkymácel. Čtvrtjadýrko se hned vyklonil z okna smrkové světnice, hrozil na něj prstem a volal přísně: „Že tě to baví, obracet les vzhůru nohama.“ „Schovej se, nebo ti Fujavák odnese čepici,“ radila mu Rézička.
Vítr prosvištěl kolem Čtvrtjadýrka a pískl: „Však lesa neubude, když mu trochu provětrám tu jeho zelenou nádheru.“
Čtvrtjadýrko viděl, že s ním není kloudná řeč, a tak radši zavřel okno dřív, než vítr vyrazí skleněnou tabulku. „To jsem zvědav, kdy ho to přestane bavit,“ lámal si hlavu Čtvrtjadýrko.
„Jak nečekaně přiletěl, nečekaně odletí, tak jako vždycky,“ usoudila Rézička. Jenže tentokrát to vypadalo, že Fujavák jen tak neodletí. Jeho tanec nad špičkami smrků nebral konce.
„Ještě že se stromy drží pevně půdy svými kořeny, jinak by tu za chvíli byla hotová spoušť,“ zlobil se Čtvrtjadýrko. Rézička s ním byla zajedno. „Nakonec budeme v lese klopýtat o polomy a vývraty.“
Když už bylo oběma z těch obav ouvej, zčistajasna se venku rozhostilo ticho. Rézička se Čtvrtjadýrkem nastražili ouška, chvíli poslouchali, a když se hodnou chvíli nic nedělo, oddychli si: „Vítr je pryč. Na mou duši odletěl.“ Čtvrtjadýrko si spokojeně pohladil bradu: „Konečně je v lese zase všechno, jak má být.“
„To teda není,“ ozvalo se za oknem. „Pojďte se podívat, jak vypadám.“ Oba vyběhli ze dveří a už na prahu viděli, že má ztepilý smrk větve zpřeházené a jehličí rozježené.
„To napravíme,“ těšili ho. A hned se pustili do práce. Nejdřív rozložili větve kolem kmene, pak na nich urovnali rozcuchané jehličí a nakonec pod samou špicí smrku přerovnali šišky.
„Hotovo,“ utřel si ruce o kalhoty Čtvrtjadýrko.
„Jsi zase nejkrásnější ztepilý smrk,“ mhouřila spokojeně oči Rézička.
Ale smrk jenom nešťastně povzdechl: „Nikdy nebudu nejkrásnější, protože nejsem stříbrný.“
Rézička nechápavě zakroutila hlavou: „Co to meleš?“
„Fujavák mi dnes prozradil, že takový smrk někde roste, a já od té chvíle nemyslím na nic jiného.“
„Za chvíli na něj zase zapomeneš,“ chlácholila ho Rézička.
Smrk se zamyslel a pak řekl pevně: „Myslím, že nemáš pravdu.“ Od té chvíle stál, díval se zasněně k obloze, kde pluly chomáče beránkové vlny, a představoval si, že je stříbrný smrk.
„Jeho starosti bych chtěla mít,“ ozvalo se sklesle z metlic u cesty. Když se rozhrnuly, vyšla odtud stonožka a dívala se sklesle na své bosé palce.
Rézička se Čtvrtjadýrkem si vyměnili pohledy. „Proč jsi bosa?“ podivili se. „To tě netlačí oblázky do pat?“
„Nemám dnes den,“ zajíkla se stonožka. „Vyprala jsem si ponožky v tůňce, rozložila je do lopuchů, aby je usušilo sluníčko, a fuííí, přiletěl Fujavák a rozfoukal je do všech světových stran.“
„Tak my ti je pomůžeme najít,“ Čtvrtjadýrko s Rézičkou nabídli ochotně stonožce pomoc.
„Ani za sto let by se nám nepodařilo všechny najít,“ posteskla si. „Rozletěly se do světa a kdo ví, kde je jim konec.“ Co tak mluvila, do lesa se provlíklo stmívání. „V patách mi kráčí tma,“ zavolalo silným hlasem. „Až sem přijde, nebude vidět na krok.“
„To je nesmysl,“ posunul si Čtvrtjadýrko čepičku do čela, že mu byla málem vidět jen brada. „Dnes bude úplňková noc, a to je vždy les plný měsíčního jasu.“ Za chvíli se opravdu na oblohu vykulil jako velká bílá obruč Měsíc v úplňku. Sotva se dotkl vrcholků stromů, les prostoupila zvláštní záře. Měsíc se díval z oblohy jako z vysoké rozhledny a vtom uviděl stonožku, Čtvrtjadýrka a Rézičku, jak sedí u cesty.
„Co tam tak posedáváte?“ kývl na ně. „Pospěšte přece na paseku, ať vidíte, jak ji za chvíli stříbrně pocukruju.“
Pěšina byla hrbolatá, a tak vzal Čtvrtjadýrko stonožku do náručí, aby si neukopla palce. Když s Rézičkou došli na paseku a posadili stonožku na pařízek, měsíc se podivil:
„Proč nosíš v náručí velkou stonožku jako malé miminko?“
Rézička měsíci hned od začátku do konce všechno vypověděla. Měsíc se nejdřív dlouze zamyslel a pak řekl:
„Co stonožce uštrikovat nové ponožky?“
Rézička se plácla do čela: „Že mě to nenapadlo, když byla odpoledne obloha plná beránkové vlny.“
„Stříbrné nitě jemné jako pavučina nejsou přece také k zahození,“ usoudil Měsíc a začal z nebe rozhazovat stříbrná vlákna. Čtvrtjadýrko s Rézičkou běhali po pasece, hledali jejich koneček a motali je do klubíček. Nakonec je snesli na jednu hromadu.
„Kdo svede uštrikovat rychle sto ponožek?“ dostala najednou starost Rézička. Měsíc se usmál, a pak rozprostřel dlaně a těmi dlaněmi svolával k sobě hvězdy, až jich kolem něj bylo nepočítaně. Pak jich odpočítal rovnou stovku a poslal je na paseku. Slétly tiše z oblohy, rozesedly se v kruhu a z kapsičky vylovily pletací jehlice. Čtvrtjadýrko s Rézičkou hvězdám podávali klubka a ony seděly v louži měsíčního světla a štrikovaly ponožky, až jehlice cinkaly jako stříbrné zvonky. Najednou se cinkání ozvalo i ze ztepilého smrku. Čtvrtjadýrko nevěřil svým očím. „Z tebe je stříbrný smrk,“ překvapením mu spadla brada na límec. „To Měsíc mě celého postříbřil,“ odpověděl šťastně smrk. „Nezapomněl ani na šišky.“
„A kdo na ně cinká?“ mžoural do modrého šera Čtvrtjadýrko.
„To jsem já, Fujavák,“ špitl tiše vítr, který seděl na horní větvi a byl mírný jako holubička.
„Prokrindáčka,“ lekla se Rézička, „snad nám to tu nakonec všechno nepřeházíš vzhůru nohama jako odpoledne.“
„Snad mi zas nepobereš moje nové ponožky,“ zůstala paf stonožka.
„Kdepak,“ ujistil je Fujavák. „To byl jen takový můj povětrný nerozum, který mi už dávno uletěl za hory.“
„Tak to jsem si oddychla,“ málem zazpívala stonožka, pak poděkovala hvězdám za jejich výtvory, se všemi se rozloučila a rozběhla se rovnou cestou domů, až se jí za patami stříbrně prášilo.
Znám starosti stonožky.
Vítr jí vzal ponožky.
Vyprala je v lesní tůňce,
usušit je mělo slunce.
Celé dny chodí teď bosa
a do pat ji studí rosa.
Kdo stonožce poradí,
dříve než se nachladí?
Dřív, než ukopne si palce
a radost jí zmizí v dálce?
Ponožky jí uštrikují
hvězdy, co nad lesem plují.
Jaroslava Pechová
* * *
Ukázka z připravované knížky pro děti Jaroslavy Pechové „Rézička a Čtvrtjadýrko“
Koláže Marie Zieglerová Zobrazit všechny články autorky