SANATORIUM JIŘÍHO WOLKRA
Bronchitida, astma, záněty lícních dutin. Diagnóza nepříliš veselá. Dostal jsem poukaz na léčení do sanatoria Jiřího Wolkra na Slovensku. Tatranská Poljanka mne přivítala krásným počasím. Vystoupil jsem zcela jinde, a tak jsem vlekl dva kufry celý kilometr. Díval jsem se na budovy kombinované dřevem. Okolo rostly krásné porosty stromů a na cestách lavičky s chrchlajícími pacienty. V dálce se tyčily Vysoké Tatry. Uprostřed té vznešené nádhery jsem se cítil osamělý.
„Dva měsíce!“ povzdychl jsem.
„Ahoj Fousku,“ ozvalo se za mnou. Nevěřil jsem svým očím. Josef Seifert, fotograf z Kladna.
„Jsem tu na dovolené,“ vysvětloval a hned mi pomohl s kufry blíž k ústavu. Viděl, že dýchám jak lokomotiva. V kapse jsem měl sprej Ventolin. Rozloučili jsme se. Právě jsem chtěl zvednout kufry, když jsem spatřil metr od sebe kulturní nástěnku. Stály u ní dvě ženy v bílých pláštích. Na nástěnce byly fotografie a upozornění, že se večer dává v ústavním kině Dívka s mušlí. Byl to film, který režíroval můj kamarád, kladenský režisér Jiří Svoboda. Dal mi v tom smutném filmu také roli. Hrál jsem číšníka a říkal jsem důležitou větu:
„Mám přinést knedlíky s vejci?“ ale na fotce jsem stál s hezkou herečkou paní Steimarovou a s Ladislavem Frejem. Paní, která byla dle oslovení druhé doktorka, se na mne překvapeně otočila, pohlédla několikrát z fotky na mne a nadšeně vzkřikla v domnění, že také patřím k umělcům: „Pán Fúzik, tady se vám bude páčit. Tady zomrel Jíží Wolker!“
Ukázka z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE