Jsou věci, kterým bychom se měli od svých psů učit.
Když dlouhosrstý jezevčík Derik příležitostně bydlel u mne, lítali jsme spolu karlínskými ulicemi po ránu, než jsem šla do redakce, tedy asi v sedm. Mně vlála stará zvonová džínová sukně až k uším, jemu uši až k nebi. Řidiči na nás troubili a mávali.
V karlínském parku u kostela Cyrila a Metoděje vyšťáral v trávě něco, co vypadalo jako ošklivá stará kost. „Okamžitě to zahoď“, poručila jsem nesprávně nepsím jazykem. Pustil tu věc a rošťácky se zasmál. Nalítla jsem. Věru to byl jen kus větve.
Prima číslo bylo ranní nakupování rohlíků; samozřejmě že taky v Karlíně, v umolousané staré samoobsluze. Já šla dovnitř, on úhledně a netrpělivě čekal v koutku u vchodu. Ty rohlíky musely vonět, žádný salám v dohledu nebyl. „Hop!“ – to říkal on, když jsem vyšla, a štěkal. Sousto rohlíku – a vyletěl po něm skoro metr. Doskákali jsme tak s pečivem až domů, kde se napil vody a plácl sebou u topení.
Byl pořád stejně milující, i když jsem ho opouštěla a chodila do práce. V redakci jsem nad rukopisy dumala, co tam asi dělá. Coby: spí; má psí sny o buřtech nebo lesích, srnce, možná o té divé lysolajské kokřici, co sedávala rozcapená na polorozpadlé psí boudě a přiváděla k šílenství všechno psí dobyvatelstvo Lysolaj (to sebou ve snu vždycky házel a trochu kníkal, protože se jí jako všichni bál), pak se jde do kuchyně najíst, napít a zase zpátky na pelech spát a snít.
Navečer mě vítal s nevysvětlitelnou psí radostí z člověka; proskákali a procárali jsme ulice plné svůdně páchnoucích popelnic, rohů a kandelábrů (jak úžasná změna proti sterilnímu venkovu!) – a když jsem pak večer psala a on nespal, seděl vedle a díval se moudrýma očima jak z čokolády říznuté fernetem.
Dneska si užívá rošťáctví i noblesu někde jinde…
Alžběta Šerberová
Alžběta Šerberová se narodila v roce 1946 v Příbrami. Vystudovala elektrotechnickou průmyslovku a filozofickou fakultu UK. Vydané knihy: Dívka a dívka, Manekýnka, K mé kávě tvá dýmka, Ptáci na zemi a ryby ve vodách, Vítr v síti, Žena v síti, Sbohem, Město M, Ta druhá, Poslouchali jsme Let it Be. Povídky a fejetony publikuje časopisecky. A co pro ni znamenal pes? Náhodný, zajímavý a poučný vstup zvířecího elementu do osobního života.
* * *
Bezdomovec
Lezavé karlínské ráno. Rozmáčené spadané listí rozpouštělo zlatou barvu v kalužích, povadlé trávníky se napily a zazelenaly, zčernalé větve se klátily ve větru. Ještě neoschly špičaté věže kostela s pozlacenými kříži, ani nádherný Mánesův bělavý portál.
Jezevčík si opatrně vybíral cestu, aby se zbytečně neucoural. Jen tu a tam, když chytil pach hárající feny, ztratil sebekontrolu a vášnivě zavrtal čumák do mokra.
Uprostřed parku na Invalidovně se konal tradiční psí sněm. Vévodil mu svou výškou, ladností i rychlostí irský setr, určoval směr a tempo honičky. Ostatní členové tlupy beznadějně kopírovali dlouhé vláčné skoky a motali se mu pod nohama. Pod kovovou rezatostí jeho srsti hrál každý sval.
„Už mě štve,“ rozčilovala se jedna paní. Její uválený kokr zapomněl v zápalu hry na dobré vychování a neúnavně dorážel na nohatou potvoru, která ho kutálela bláto nebláto.
„Čí je ten setr?“ zeptal jsem se.
„Asi se zaběhl. Lítá tu už od včerejška,“ řekla naštvaně. Nedivil jsem se. Kokr musí do vany. „Zkusím ho chytit,“ řekl jsem furiantsky a doufal, že si neuříznu ostudu. Pes se hnal jako divý, uši mu vlály, ale když jsem zapískal na píšťalku, zastavil se a nechápavě se rozhlížel. Aha, tak přece. Došel jsem k němu: byl mohutný, jen trochu pohublý. Z pootevřené tlamy s vyplazeným jazykem se mu kouřilo a blýskaly v ní zuby. Je mladý, na hlavě má ještě nepřepelichanou štětičku z dětství. Třásl se, napjatý jak tětiva. Pak zavrtěl ocasem a způsobně se posadil. Dámy si oddechly.
„Ty tuláku, čípak jsi?“ Zvedl ušlechtilou hlavu, důvěřivě a dobrácky se na mne podíval.
„Je to krásný pes,“ řekla stará paní s voříškem. „Vzala bych ho domů, ale to víte, dva psi v bytě. Nezvládla bych to. A co vy, pane?“
„Co, já?“ S jezevčíkem, který mě pochybovačně pozoruje a snad tuší, co se ve mně děje. Co řeknu? Když kývnu, sakramentsky si zkomplikuju život. Pohladil jsem toho úplně cizího psa po hlavě. Vděčně se otřel o moje kalhoty.
„Tak já to zkusím,“ řekl jsem nakonec.
„To jste hodný, psí pámbu vám to oplatí,“ řekla třetí, majitelka ufuněného buldočka. „Víte co? Pojďte se mnou, bydlím tu kousek a mám telefon na psí útulky a ochranu zvířat. Zavolejte jim.“
Další pejskařka mi vnutila stovku – na maso. Běžná psí lapálie a tolik lidské účasti? Trochu mě to vyvedlo z míry. A ten lehkomyslný kolohnát jde vedle mne ledabyle, jako by se nechumelilo. Jezevčík, ač tušil zradu, mu půjčil svoje parádní vodítko a otráveně se coural za námi.
Před dveřmi jsem setra postrčil na rohožku, jezevčíka strčil do kouta a zazvonil.
„Víš, kdo tu taky bydlí? ALŽBĚTA ŠERBEROVÁ, spisovatelka.“ Bylo mu to očividně šuma fuk.
„Ty nemáš klíče?“ divila se Alžběta, a když otevřela, zkoprněla hrůzou, že nám jezevec najednou tak maxifíkovsky vyrostl. Pak se rozesmála a taky jeho kráse podlehla.
Podlehla i domácnost. Začala se pod psími rejdy povážlivě kývat, kymácet a kácet. Setr lítal jako splašený, chlemtal vodu z dřezu, mrňavý starousedlík zhrzen zalezl pod postel, z níž ho vystrnadil velikán.
Spím teď s koněm, konstatovala Alžběta. Voněl trávou, vzduchem a dálkami.
Jenže „kůň“ byl nespavec. Vstávali jsme ve čtyři. Alžběta se v liduprázdném karlínském parku učila na prádelní šňůře (nic pevnější a delšího jsme neměli) toho divocha jakž takž zvládat. Plápolala za ním jako prápor, padali a oba se řehtali – krásné povyražení po ránu. Jenže takhle to dál nepůjde! Žhavili jsme telefony, naťukali cedulky, vyvěsili – ovšem: nalezenec nemá jméno, krom obojku ani psí známku, ani tetované ucho. Jen si bydlí, lítá, mazlí se a baští. Venku řádí a chlubí se, co umí: ke mně, k noze, sedni, lehni, zůstaň, volno – jako hodinky. Pac podává samozřejmě a vznešeně dlouhou tlapou. I plavat umí. To když žuchnul na Vítkově do staré vodní nádrže za kachnou. Kachna frnkla a on tam zůstal. Musel jsem za ním. Pěkně jsme páchli. Alžběta nás na rohožce umyla.
Zkoušeli jsme jména: od A, od B… až do Ž. Bé se mu líbilo – bude tedy BERT.
Máme teď spoustu nových známých. Zastavují nás, když jdeme spolu, a ptají se: Tak co? Přibrzdí favorit, i policajti se vyptávají. Frajer ze Slovenska, co ráno vypadl z vinárny za rohem, nutil Alžbětě „pet tysyc“, že si ho hned odveze do Šamorína. Spisovatelka byla lehce dotčená, že nechce do Šamorína ji. Nikdy tam nebyla.
Je skoro k neuvěření, jaké má ten moula osobité čaro.
Jenže marná lásky snaha. Jezevčík teskní. Musíme se s jeho sokem chtě nechtě rozloučit. A tak jednou v podvečer jsem naposledy vyrazil s oběma psy na špacír a skálopevně si přísahal, že zítra toho velkého odvedu do útulku, když v tom nás míjel otřískaný trabant kombi s dvěma vlčáky vzadu. Přibrzdil, a řidička křikla: „Bime, jsi to ty?“ Setr byl dvěma skoky u ní, a mně bylo jasné, že i hafani mají své patrony.
„Je kolegy, se kterým cepujeme služební psy.“
Odvezla vlčáky na cvičák a naložila nás tři. Sotva jsme zastavili na Palmovce, Bim na nic nečekal a vyrazil. Zaškrábal na ty správné dveře: „Jéééééé, Bime!“ zajásal asi desetiletý kluk. Dveře zaklaply a bylo.
Nikdo se nedivil.
P. S.: Stýská se nám a všechno je při starém. Máme čisté povlečení a náš ukřivděný jezevčík zase spí s Alžbětou.
František Čadský
* * *
František Čadský se narodil 20. 3. 1943, profesí letecký mechanik, publikuje příležitostně časopisecky. A pes? Jedním slovem pespřítel.
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“