Podzimní vítr pečlivě pročesával větve stromů. Seděl jsem doma před počítačem u otevřeného okna své pracovny a chystal se konečně začít psát, když vtom slyším vzdálené volání.
„Fendóóó!“ … „Fendóóó!“ … „Fendóóó!“…
A hned vzápětí přišla od mého Kolji rada: „Podívej se přece z okna!“
Nejdřív jsem se podíval po Koljovi, ale ten spal. Asi to bude moje vyšší instance, pomyslel jsem si trochu nevrle a odešel do pokoje, kde u televizoru seděla moje žena Ela.
„To se ti muselo něco zdát“, povzdechla si nade mnou soucitně, sotva jsem se objevil mezi dveřmi, tohle se totiž nestalo poprvé. Pokrčil jsem rameny a odešel zase do své pracovny. Právě jsem se chystal začít pracovat, když tu slyším znovu o něco zřetelněji:
„Achóóój, Fendóóó!“ …
Můj pes měl zase pravdu! Na protější bříze se houpal mezi větvemi pohodlně rozvalený můj pavouk Macek a na nylonových strunách sítě si vybrnkával melodii německé hymny
„Deutschland, Deutschlad über alles…“ Zpíval sice trochu šišlavě, ale notu trefil! Pomyslel jsem si, že je opravdu velmi nadaný a chytrý pavouk, a to nejen pěvecky, dokonce i v diplomacii se mu jistý nedal upřít. Už nevypadal tak uboze jako posledně, notně se spravil, zkrátka dobře byl vypasenej. V talent jeho síti se s ním houpalo ještě pár již dobře zakonzervovaných vrabců, mistrně obtočených v pořádné klubko. „Ahóóój, Macku, ty stará vojno! Kde jsi se toulal tak dlouho, že jsem o tobě už tak dlouho nic neslyšel? A kde jsi se, ty podšívko jedna, naučil tak dobře mluvit?“ spustil jsem radostně, jako když potkáte po dlouhém čase dobrého kamaráda.
„Sám nevím, pšš–pšišlo to najednou a sám jsem se tomu divil,“ odpověděl mi Macek a mezi slovy vyplivnul mistrným obloukem na zem trochu slepeného peří z vrabce, kterého ještě před chvílí líně přežvykoval.
„A kde máš svou přítelkyni?“ nedalo mi to, abych se ho zeptal.
„Ta se někde toulá, asi šla pššepošítat naše děti pafoušata!“ odpověděl mi se značnou dávkou hrdosti můj starý přítel pavouk. Zbytek jeho věty už zase zanikal v šumotu listí.
„Co? Ty už máš vnoučata?“, podivil jsem se.
„Ty nějak špatně šlyšíš – s tím byš měl opravdu, ale opravdu něco dělat! Ššíkám pafoušata, děti –pafoušata!“ odpověděl mi už trochu podrážděně.
„A Fendóóó, můšeš mi něco prožradit? Ploč většina lidí nás pafouky nemá ráda? Jedni nás štrašně nenávidí, jiní se náš štrašně bojí a tšetí zase věží, že jim pššinášíme štěstí? Nemáte to tloššinku pošamtaný?“
„Pověry jsou hrozná věc, Macku, já vlastně nevím,“ přiznal jsem popravdě. „Možná vám jednoduše závidíme, že máte víc nohou než my a míň starostí… A přestaň mi říkat Fendóóó, když víš dobře, že se jmenuju Venda, Vé jako Václav!“ rozzlobil jsem se.
“Fendóóó, nežlob se na mě, copak nefíš, že my pafouci nemáme žuby? To proto tak někdy trošičku š-š-šišlám, chápeš?“
Tady to už Kolja nevydržel, přestal předstírat, že spí, a smál se jako blázen. A protože je smích tak nakažlivý, věřte nevěřte, začal jsem se smát s ním. Přece bych se na Macka nemoh´ zlobit, když se naučil tak krásně šišlat?
„Co bys tomu řek, kdybychom ti tady s Koljou začali dávat hodiny výslovnosti?“ navrhl jsem mu. A tak jsme na sebe ještě hodnou chvíli povykovali a šišlali, já na Macka a Macek na mě, když do pokoje vešla má žena Ela. Ze všeho nejdřív mi sáhla na čelo, jestli nemám horečku. Tajuplně jsem se pousmál, mrknul po Koljovi, a jen tak procedil: „Ááá, to byl jen jeden můj štarý pšítel, co šme se dlouho neviděli.“
Víc jsem neprozradil. Ela nade mnou zakroutila hlavou a odešla pro teploměr.
Asi ho budu potřebovat, uvědomil jsem si, když jsem zjistil, že jsem celý propocený a že se probouzím ze snu.
Václav Židek
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!”