Černá zima je období, kdy vládne noc a mlhavé počasí. Když jsou noci nejdelší, jsou si lidé nejbližší, praví jedno lidové pořekadlo o zimním období krátkých dní. Někdy se této části roku také říká černá zima. Černou zimou nazývali naši předkové dobu předlouhých až šestnáct hodin trvajících nocí a povětšinou kalných a pošmourných dnů. Jde o období od svátku Lucie (13. prosince) až nejméně do Tří králů.
Pojmenování černá zima je nejčastěji odvozováno také od vlády noci v období kolem zimního slunovratu a převahy mlhavých dnů.
Jak o tom pranostiky a lidová tvořivost například praví:
Čas od svaté Lucie po Tři krále černou zimou nazýváme.
Teplá a mlhavá černá zima mnohé nemoci mívá.
Z těchto známých pranostik je možné se domnívat, že toto období získalo svůj název kvůli těmto skutečnostem. Pracovní aktivita je značně omezena - na zemský povrch dopadá v této době vůbec nejméně slunečního záření a na evropský kontinent ještě stále proudí relativně teplý a vlhký vzduch od oceánu. Proto bývá pravidlem, že v dlouhodobém průměru převládá vlhké, kalné a blátivé počasí. I z těchto důvodů prý nebylo možno ani o jiné nežli pouze o černé zimě hovořit.
Etnografové zaznamenali o tomto období například pořekadla:
Adam a Eva - zimy odleva.
Chodí-li Kateřina po ledě, bude koleda na blátě.
Svatý Štěpán plaví koně.
Tři králové pouštějí vodu na pole.
Typickou předzimní a zimní prací na venkově byla těžba dřeva pro topení, případně pro stavební a jiné účely. Hlavně se však mlátilo obilí. Krátké dny, ráz povětrnosti a vánoční svátky přispívaly k tomu, že v období černé zimy pracovní tempo na vesnici značně zvolnilo. V hospodářstvích se veškerá činnost v podstatě omezovala jen na péči o zvířata.
Večerní besedy byly bez televize
Společensky velice významnou a svéráznou náplní dlouhých večerů společnosti našich předků bylo především předení po chalupách (tzv. přástky, přástvy, přístky), draní peří (dračky, oderky, obdržky) anebo sousedská posezení s vypravováním (besedy). Někdy také společenská setkání s obyčejovými obřady, zábavou, zpěvem a tancem (táčky).
Při předení se spřádal len
V 18. století se len sušil ještě v peci nebo přímo v komíně. Protože hrozilo velké nebezpečí požáru stavěly se „pazderny“, aby v případě požáru neshořelo celé město. Všichni hospodáři, kteří chtěli v pazderně na podzim sušit svůj len, byli povinni společně opatřit a dovést dřevo. Při sušení a lámání lnu se vždy sešla většina žen a byla to vždy příležitost probrat „všechny drby“.
V zimě, kdy skončilo mlácení obilí, připravily si ženy len a daly se do předení. Předení se učila již mladá děvčata „místo školy“. Nepředla však každá žena doma, ale společně, dům od domu po celou zimu. Ve vyhřátých světnicích se scházely a tak práce lépe ubývala. Jako svačina se podával chléb a často i sušené ovoce a sudové zelí „aby měly přadleny dostatek slin“.
V hoštění se ženy navzájem střídaly, každý den se scházely u jiné. Předlo se prakticky každý den kromě svátků a dnů, kdy to pověra zakazovala. Přástky byly mimo práce žen především příležitostí ke společenské zábavě.
Veseleji než o přástkách bývalo při draní peří (dračky, oderky, obdržky) anebo sousedská posezení s vypravováním (besedy). Jestliže při přástkách hovořily hlavně kolovraty, panovala při dračkách živá zábava, jíž se stejně zúčastňovali mladí i staří. Lidé byli pověrčiví, věřili na různé duchy, strašidla a rozmanitá přírodní znamení, a proto měly při večerním vyprávění vedle pohádek a loupežných příhod své místo také hrůzostrašné, strašidelné historie.
Právem se proto říkalo:
Když jsou noci nejdelší, jsou si lidé nejbližší.
Krátké dny mnoho zví.
Práce dlouhé zimní večery krátí a řeči sladí.
Jedno dobré slovo hřeje po celou zimu.
Proto nelamentujme, že se brzy stmívá. Dlouhé zimní večery přece od pradávna lidi sbližovaly, tak snad to platí i dnes.