Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moje vysněná Austrálie 4/2
 
Expedice třetí - za mořskými krokodýly
 
Neměl jsem to dělat. Levou nohou jsem se strefil přímo do obydlí nějakých mravenců, kterým se to nelíbilo. Chápal jsem je, a nelíbilo se to ani mně, poněvadž jsem jich měl v ten moment aspoň deset deka nad kotník a o dva později už nad kolena. Pak už jsem momenty nepočítal, strhnul s těla boxerky a po pěti skocích dalekých už seděl v tom studeným potoku. Ti zuřivci se mně sice hned pustili, poněvadž měli najednou jinou starost, ale předtím mne nejen stačili nejen ohryzat div ne na kost, ale ještě mi ty ohryzky poleptali, mrchy zubatý, tím svým utrejchem. Dokud jsem seděl ve vodě, ušlo to, ale jak mne ta ledovka vyštvala na břeh, skočil jsem hned zase zpátky, protože mi nohy a zadek znovu zachvátil požár.
 
Postříkaný nějakou tinkturou, oblékl jsem se a uvařil vodu na kávu, zatímco kámoš opékal na pánvi šest vajec s cibulí a nějakým masem z konzervy (Uncle Brovn´s  Pork Lunch Meat, Denver, COL., USA). Snědli jsme ten hemenex a zapili kafem s pár rohlíky, co ti vlkodlaci nestačili sežrat. Byly od nich sice trochu oslintané, ale omyli jsme je whiskou. V některých zůstala i chutná marmeláda.
 
Teprve teď jsem si vzpomněl na ten noční mumraj, ale už ne úplně jistý, co jsem to viděl.
 
„Hele, Stando, co si myslíš vo těch psech v noci. Byli to přece vakovlci, ne? Viděl a spočítal jsem je dobře. A když se nám je povede vyfotit, bude to přece bomba!“
 
„Jo, byla by to bomba, kdyby se nám to povedlo před nějakejma deseti lety. Voni totiž byly právě v tý době vobjevený v Modrejch Horách poslední tři kusy. Celý podvyživený a zubožený, takže se je podařilo snadno chytit, zachránit a rozmnožit, poněvadž dvě z nich byly feny. Po sedmi letech byli vypuštěný na  několika místech do přírody. Vod tý doby se rozlezli i jinam, a tak jsi je moh´ vidět i tady. Takže na nějaký prachy zapomeň!“, vstal Standa vod prázdného talíře, „A oblíkni se, pojedem se podívat na mořský žraloky, sépie a medúzy!“
 
Sbalili jsme své sakypaky, uklidili po sobě a tohle dobrodružné místo opustili a popojeli o kus dál do města, kde je pěkné velké muzeum, známé právě velkou sbírkou mořské fauny. No, a po třiceti minutách už jsme stáli u pokladny ve frontě na vstupenky. Bylo tam dost turistů a hlavně školáků, takže byla dost dlouhá a měl jsem dost času prohlídnout si vstupní halu. Byla nápadně podobná, ba skoro stejná, jako v našem Národním muzeu.  
 
Hned v prvním sále byly police se stovkami lahví i velkých skleněných sudů s různými dalšími mořskými potvorami naloženými v lihu. V té největší natažená celá třímetrová žahavá medúza, která prý zabije ročně průměrně přes sto lidí. Tak to stojí na štítku nad tím jejím posmrtným akváriem v několika jazycích, včetně čínštiny a ruštiny. Standa mi slíbil, že se postará, aby to tam přidali i v češtině. 
 
„A taky ve slovenštině!“, zastal jsem se našich východních bratrů.
 
Ten měkkýš sice ve zdejším moři nežije, ale budí hrůzu i tady. Zejména u dětí. Hlavně je zajímaly ty její žahavé „huge long legs“ (vobrovský dlouhý nohy), jediná tři slova, co jsem  z jejich brebentění pochytil. Najednou jsem si všiml, že koukají střídavě na ty rosolovitý zelený „nohy“ v lihu a na moje, hustě osypané červenými pupenci. A než jsem pochopil proč, obrátila se ke mně ta mladá ženská, co je měla na povel a vysypala na mně s kadencí kalašnikova asi sto dvacet neznámých slov. Obrátil jsem se v rozpacích zraky ke Standovi, který mi v okamžiku tu dávku přeložil.
 
„Slečna je učitelkou týhle skupiny žáků primary schoul (Základní školy) a prosí tě vo dovolení aby je mohla poučit vo oučinku popálení medůzou na tvejch křivejch nohou. Řekni to česky a já jí to přeložím!“
 
„Hele, jestli ta frajle vopravdu řekla „na křivejch“, nakrk jsem se, „tak jí pošlu tam, kde končej moje záda a začínaj´ dolní končetiny. A povím jí to hezky v „Kings Enlish“, aby tomu rozuměla a dala si to zarámovat jako upomínku na českýho dědka s nohama sice plnejma varixů, ale rovnejma!“
 
Standa jí to řekl v angličtině, sice taky australské, ale asi západní, odněkud z okolí Perthu, co se dost liší od dialektu z NJW, ale určitě vynechal tu moji vyhrůžku, protože to pochopila jako souhlas a jezdila mi po lýtkách i pod okrajem kraťasů lejzrovým ukazovátkem a strašila tím ty své malé vykulence nekonečné čtyři minuty. Pak mi poděkovala (tomu jsem rozuměl) a vytáhla z kabelky nějaké úzké pouzdro.  Usmála se, přidala k tomu pár nesrozumitelných slov a vložila mi je do ruky. 
 
Zatímco odváděla to svoje procesí k dalším kuriozitám, zvědavost mi nedala a ten penálek jsem otevřel. Ležel v něm úhledný lesklý nožík na otvírání dopisů. Nerezový, s australskou vlajkou a Jižním křížem. Byl to můj první suvenýr a k tomu zadarmo. Netušil jsem ale, jak brzy se ukáže, že bude taky jediný a navíc i poslední.
 
Zůstali jsme v tom chrámu vědy a poučení ještě asi hodinu a posledním exponátem byl bílý žralok. Jeden vycpaný a z druhého jenom jeho kostra, oběšená pod stropem sálu zdejšího muzea naprosto stejně, jako skelet kytovce myšoka v  našem Národním. Znám toho bílého predátora z National Geography, Koktejlu a jiných časopisů ale nejvíc z televize. Proto mi bylo divný, že tenhle kostlivec je tak obrovsky. Vsadil bych se o co chcete, že by jí byla kůže i největšího z nich aspoň o pět čísel menší. Už jsem to měl na jazyku, ale spolkl jsem to, abych ze sebe nedělal pořád chytrého, když jsem tu prvně v životě.
 
Po prohlídce jsme odjeli z Balliny směrem na severovýchod, ale pořád ještě po pobřeží. Slunce dost pálilo a v tričku plném potu mne neochladil ani proud slaného vzduchu. Hučel, jako v zimě v komíně a vymetal vnitřek vozu od much a jiné okřídlené havěti. Škoda, že to smejčení nevzal pořádně od podlahy, jako já o v sobotách doma. Jinak bych byl nemusel  toho chlupatého pavouka, co mi lezl a šimral na levým kotníku, vyhazovat vlastnoručně. A to právě včas, ještě než se dostal výš. Standa mně poučil, že tyhle mrchy hledají na těle místa s nejměkčí kůží. Asi aby si neulomili žádný ze svých jedovatých kusadel. Popadl jsem ho za jeho tlustý zadek a vyhodil z okna rovnou do té meluzíny.
 
„Doufám, že si přerazil hnáty a vyrazil celej chrup, pacholek nenažranej!“, neodpustil jsem si uspokojení nad odvrácenou otravou krve.
 
Jen mi vrtalo hlavou, proč tenhle druh, co žije vlastně pořád pod zemí a přepadá snadno a pohodlně ze zálohy své příbuzný, opouští bezpečí lesa, obtěžuje lidi a riskuje, že přijde o život, nebo aspoň o zdraví.
 
„Hele, Stando, to mi řekni, proč tyhle sklípkani, nebo co to bylo, vokusujou kromě much a jinejch spoluhmyzů, taky i lidi?“, obrátil jsem se na svého řidiče.“
 
„To nevím, ale aboriňáci říkaj´, že na ně nelezou, poněvadž voni maj´ hořkou krev, zatímco my, bílí, sladkou. Takže to bude asi tím, že jsou mlsný.“
 
To mi stačilo a dál už jsem nemluvil a zase usnul. Vzbudil mne až Standa.
 
„Vstávej, jsme na místě!“
 
„A to jako kde?,  mžoural jsem, voslepenej sluncem, „Na jakým místě?“
 
„Na tom, který jsem ti slíbil ukázat. Jmenuje se to tu „Two Elephants Bay“, podle tamhle těch dvou skal. Před lety chcíp někde u Flajndrsu (míněn Flinder Island)  velkej bílej a proudy ho zahnaly až sem. A když začal hnít, vyplivlo ho moře na břeh, aby nekazil vodu a nevodradil turisty, co si sem jezdili ty elefanty fotit a taky si zaplavat. To byla senzace, poněvadž tak velkýho bílýho ještě nikdo neviděl. Američani tady chtěli natočit ty „Čelistě“. Jenže voni se tu ani za půl roku žádnýho živýho nedočkali, a tak si udělali ještě většího, gumovýho, a celej film prej sfoukli všelijakejma trikama místo v moři, v nějakým bazénu v holyvůdskejch ateliérech. Dneska se to, kámo, jinak nedělá. Hele, třeba takovej „Star War“. Kam by přišli, kdyby se to mělo natáčet někde mezi Orionem a Velkou medvědicí. Jen si představ co by to stálo! Prachy musí ten film vydělat a ne je sežrat!“
 
Takhle obšírně mi Standa popsal, kde jsem se to probudil, ale já se vůbec nepamatoval, že jsme se někdy o nějakých elefantech bavili. No, možné to je, ona mi v posledním roce paměť dost vynechává. Je ale divné, že si nevzpomenu vždycky jen na to, co zrovna potřebuju a na jazyk mi leze všecko jiné ze všech šuplat v mozku, jen z toho správného ne. 
 
Ten záliv byl hezký. Sto metrů vlevo se táhla do moře skála velikosti menšího Vyšehradu s tunelem pro silnici. O tři sta metrů dál vpravo si sedla před pár milióny let druhá, o nic menší a taky děravá. A jak se nakláněly až do vody, vypadaly se svými tunely mezi nohama, opravdu jako dva sloni. Voda mezi nimi, jak ji obě chránily před větrem, byla klidná a v tom horku sváděla k objetí a vstupu do konečného dějství nastávajícího drama.  
 
„Takže tu, Stando, žádný žraloci ani pálivý medúzy nejsou?“, udělal jsem do něho první, pomyslný, krok.
 
„Ne, bílý se vyskytujou už jen u Velkýho korálovýho a ty měkkejši vodtáhli do teplejších voblastí na severu. Jinak by tu byly cedule „No swimming - Danger of  Sharks" („Zákaz plavání – Nebezpečí  žraloků“) postrčil mne blíž Standa.
 
„O.K., vlezu tam, půjdeš taky?“ stahoval jsem mokré tričko přes hlavu a kraťasy přes nohy do písku.. 
 
„Ne, musím se podívat na spojku. Když jsi spal, dvakrát jsem ji nemoh vystavit a div jsem nevočesal zuby v převodovce. A než vylezeš z vody, uvařím večeři. Přenocujem tady!“
 
o, konečně nebudeme spát na houpačce, ale na karimatce a rovném, teplém písku. To mně potěšilo, a tak jsem, netuše, zahrál svůj výstup v posledním a konečném dějství té hry a vběhl do svůdné náruče těch modrých a teplých vlnek a současně i osudu. Sahaly mi jen po kolena, ale po deseti metrech už jsem mohl udělal první tempo. Obrátil jsem se na znak a po pár dalších jsem nad sebou spatřil hejno chechtavých racků. Čemu se řehtáte, zobáci, poslal jsem za nimi v duchu otázku… a v tom momentu pochopil čemu!. Ucítil jsem v pravé ruce prudkou bolest. Snažil jsem se ruku vytrhnout, protože mi s hrůzou došlo, kdo se o ni se mnou tahá a nepustí.

 
 
 
Ze všech sil jsem kopal nohama, pádloval zoufale volnou rukou, abych se dostal ke břehu a řval o pomoc. A tam stál Standa! Nehnutě, v jedné ruce francouzák a ve druhý kus špinavého hadru a pozoroval se zájmem poslední scénu bestseleru „Jak žraloci požírají svoje oběti“. Ještě jsem naposled chraplavě vykřik´ a propadl se do tmy.
 
*
 
Když jsem pak nad sebou spatřil bílý strop a s nohama zapletenýma do přikrývky se snažil uvolnit pravou ruku přiraženou do zásuvky nočního stolku, došlo mi, že se mi to všechno jen zdálo! Zkrátka sen, ale jak jsem slíbil v titulku, splněný!
 
*
 
Promiňte mi, prosím, tenhle trochu naivní žert, ale ono se mi to přede dvěma lety skutečně zdálo, i když už nemohu zaručit, že přesně takhle. A proč jsem v hovorech obou hrdinů upustil od spisovného jazyka a užil jeho „lidové“ formy?  Chtěl jsem, aby to vypadalo autentičněji. V životě a zejména v takových podmínkách, by se konverzace sotva vedla jazykem bohoslovecké fakulty. Ve zbytku textu jsem už spisovnou formu zachoval.
 
A ještě poslední poznámku. Na tom kousavém stolku ležel stříbrný kancelářský nožík na otevírání dopisů. S australskou vlajkou a Jižním křížem.
 
Kde se tam vzal?
 
Moje vysněná Austrálie – 1
Moje vysněná Austrálie – 2
Moje vysněná Austrálie – 3
Moje vysněná Austrálie - 4
 
Luděk Ťopka

* * *
Koláž © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 16.04.2016  13:58
 Datum
Jméno
Téma
 16.04.  13:58 Ivan
 15.04.  15:59 Luděk
 15.04.  11:06 Marta U.
 15.04.  08:02 Von
 14.04.  23:01 Luděk
 14.04.  14:42 Pokorný Skvělý seriál!!!
 14.04.  14:35 Pokorný Skvělý seriál!!!
 14.04.  09:18 Marta U. Vysněná Austrálie
 14.04.  09:03 ferbl
 14.04.  08:01 Dubský Milan