Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Putování Novým Zélandem (16)


(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)


aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem


Pondělí 25. ledna, 6:30 a.m. Plán na dnešní den byl závislý především na počasí. V případě deště jsme uvažovali o návštěvě městského gejzíru Tauti, poté obhlídku Lake Rotorua a také o případném výletě na Mt.Tarawera (LP - poslední výbuch v roce 1886 vytvořil v hoře trhlinu, průrvu, 17 kilometrů dlouhou, nyní oblast zvanou Waimangu).


Dnešní ráno bylo o něco lepší rána předešlého. Konstatovali jsme, že strattus, který se nám včera válel pod nohama a o který jsme zakopávali byl dnes asi 50 metrů nad námi…! Chuck, který v 6 a.m. vyrazil do opravny pro auto, byl už v 7:30 a.m. zpátky a také dobře naladěn. „Cestou si beztak puknul"! Následně lehce zdolal i mnou uvařenou snídani což zakončil opětovným „puknutím“. Snídani jsem totiž podával na otevřené terase!


V 8:00 a.m. se objevil francouzský diplomat a namaloval nám trasu treku, který nám včera doporučil. Cílem dnešní cesty bude tedy Mt.Taravera?! Diplomat maloval trasu dlouho a velmi pečlivě „včetně obkročení strážního domku maorského hlídače - nebo snad i majitele vyznačené polnosti či celého masivu“?! Sám, ač majetný, použil předevčírem stejného obchvatu řka, že „40 dollars na hlavu“ za tu dřinu do kopce je zbytečně hodně! A navíc peníze kazí charakter se říká zase u nás doma! Loučíme se s ním takřka „státnickým objetím, ale bez líbání“! a jedeme k místní kráse, jezeru Lake Rotorua. Jezero leží někde před námi v husté mlze a tak naše srdce a foťák nasytil jen pohled na „Canoe, umístěné, asi před turisty, na břehu a v kleci –je to loď místních maorských bojovníků“!

 

 

 

 

 

Uprostřed je příď lodě… bohužel, míry lodě nejsou k přečtení ale řekl bych, že byla tak 12-15 metrů dlouhá a celá krásně vyřezávaná s pomalovanou hlavou bojovníka

na přídi a suchý dok dole…


Zatím stále poprchává a tak se rozhodujeme nejdříve navštívit místní geyser zvaný Tauti. Po příjezdu na parkoviště před geyser však zjišťujeme, že podobný nápad mělo před námi už několik tisíc návštěvníků oblasti. Soudíme tak podle „narvaného“ parkoviště a stále přijíždějících aut...


Chvíli zvažujeme možný pohled na tryskající „saponát“ za 40/hlava, ale po prohlídce bilboardů u vchodu to vzdáváme. Za pozornost však zde stál obrovský kmen stromu, ležící před vchodem s průměrem kmene cca 3 metry! Zatímco Chuck „puka“ a vrací se k autu, tak já se jdu podívat na místní helioport. Jdu v chuchvalcích mlhy za zvukem motoru vrtulníku a zakrátko doslova narážím na plot helioportu. Reklama na vstupní hale láká návštěvníky na leteckou prohlídku místní sopečné krásy a to jen za 170 dollars na hlavu. V prázdné recepci pak běží film z přeletu nad místní oblastí a já zjišťuji, že zvuk motoru, který mne sem dovedl není vrtulník. „Vyrábí“ jej velká sekačka na trávu v rukou maorského zahradníka, který se náhle vynořil z mlhy. Vrtulníky stojí naopak potichu na runway jako zmoklé slepice se svěšenými křídly- zde vrtulemi.

 

 

Toto je kmen původního stromu, starý asi tak 4000 let, zde v Tauti vykopaný z bahna. Údajně to je jeden z těch menších…


Po návratu k autu mně Chuck vítá smutnou zprávou o stále svítící žluté kontrolce na palubní desce. U nejbližší pumpy, kam jdeme na kafe a zvážit jak dál, jsem si po návratu všiml stružky vody vytékající zpod našeho Blue Bird. Pumpař přivolaný Chuckem je bezradný stejně jako my a Chuck začíná uvažovat o možné opravě, „bo zme přecek pojištěni, ni?! Ptáme se na opravnu a podle rady místního pumpaře majícího hroznou výslovnost, ji začínáme hledat. Štěstí v neštěstí pro nás představuje Chuckem oslovený postarší a velmi potetovaný mladík, an právě nasedal s mladší dámou – starší dívkou do auta. Zajel s námi k pumpě a i když se zmínil o deset kilometrů vzdálené opravně jeho kamaráda, tak my bychom radši smluvní opravnu hrazenou pojišťovnou protož... Akce se tak ujímá mladší dáma a jak se později ukázalo, jeho sestra. Tato zavolala na pojišťovnu a opravu auta nám obratem vyřídila! S díky se s ní loučíme a i když už začalo svítit sluníčko víme, že na Mt. Taravera už letos, bohužel, nevylezeme. Tak snad příště...

 


Zlatí a svatí…doufáme, že jednou až budou potřebovat pomoc ONI, tak „nenarazí“...


Po hodině našeho čekání na servismana se opět objevila mladá dáma, tentokrát se svým manželem, a když viděla, že se ledy nepohnuly, vytáhla mobil a někomu to na druhé straně opravdu hlasitě vysvětlila! Tentokrát servisní auto do 20ti minut opravdu přijelo a opravářem byl již dříve vzpomínaný servisman - bratrův kamarád… Ihned se chopil práce a jal se přes telefon s odborníkem „opravovat“ naše auto. Nakonec se jim to asi tak za půl hodiny podařilo a servisman odjel. Loučíme se svými zachránci bez líbání, a na oplátku je zveme k nám domů, do Česka. Já jsem jim dal svoji navštívenku opatřenou na rubu pozvánkou na „kurz paraglidingu“, tak uvidíme… Na otázku co za službu a půlhodinový telefonní hovor dáma jen mávla rukou! Jsou zde u jejího bratra - staršího tetáče na dovolené a ta sranda jim prý stála zato! Přátelé, ještě jednou díky! Na cestě krajem sopek ještě navštěvujeme kemp o kterém píše LP jako o možném nástupu do BUSu, který nás odveze na začátek námi vybraného jednodenního Tongarira Trecku. Informace, které máme z LP, se nám však zde nepodařilo ověřit a tak se radši rozhodujeme pro dojezd do Whakapapa Village.

 

Masiv Mt.Ruapehu s hotelem v popředí.


V 7:00 p.m. konečně dojíždíme kolem golfového hřiště s pohledem na Mt. Ruapehu se sněhovými fleky a obrovského hotelu Grand Chateau (zde nenápadného asi jako „věž s hodinami na sklizeném poli“) do nejmenšího městečka v této oblasti, centra místní turistiky - Whakapapa Village!


Chvíli se kocháme „panoramatama“, ale protože se začalo rychle stmívat, spěcháme do místního kempu. Následně a takřka potmě, „bo zborku a rozborku stana mame naučenu už z pijonyra a ja aj z vojny“, si stavíme stan a s potravinami jdeme do kuchyně kempu.


Já vařím a Chuck si čte v naší bibli – LP. Sem tam si činí i výpisky a občas si jde ven „puknut“, protože i zde mají kuřáky na „háku“! K večeři máme tradiční míchaná vejce, padlo všech zbylých sedm kousků a tradiční polévku ze dvou čínských sáčků. Na ucpání žaludku si na závěr dáme tlustý krajíc chleba s máslem a tvrdý sýr. Hostinu završíme řádně „sladkou kávou, „…si ukladame do těla energiju na zitřek“! Asi vařím móc dobře a nebo si Chuck nikdy nevšiml co vlastně jí. „Nigdy“ si totiž nestěžoval!


Po večeři Chuck „kuřa vymyšla jak dale“! Nevíme totiž nic bližšího o turistickém BUSu a tak se po cca hodině prohlížení LP, mapy a u kafe v Chuckovi zrodil nový plán! Plán bez BUSu, ale s dojezdem našeho Blue Bird na parkoviště Tongariro Parks (LP-však varuje před velmi často vykrádanými auty!). Odtud půjdeme 10 km do „sedla“ k sopkám (převýšení jenom 700 m ) a „kery“ z nas bude při silach“, tak na některou z nich vyleze (další převýšení)?! Toutéž cestou se pak vrátíme zpět na parkoviště k autu. Celkem ujdeme cca 20 km a „cosik nahoru a dolu“. Plán jako víno bez BUSu, jenom „po svých“ a Tongariro Treck, sice v jiné podobě ale stejným rozsahem, bude splněn!


Večer jsme završili koupelí, kterou už naše těla beztak potřebovala! Zatímco Chuck si venku opět krátce „puknul“, tak já jsem bojoval a bohužel znovu prohrál s kempovým PC. Tentokrát to byly jen „4 dollars“... Připomínám, že během naší dnešní okružní jízdy jsme se opět pozdravili se státní věznicí...

 


Letecký pohled na Tongariro National Park kterému vévodí mnou, omylem dobytá, Mt.Ngauruoe, na kterou jsem „vlastnonožně“ vylezl –

jak nakonec zhodnotil Chuck. Zkrátka kdo umí ten umí!


Úterý 26. ledna, 8:30 a.m.
Dnešním cílem je „spáchat“ Tongariro Treck podle Chuckova včerejšího plánu. Noclehování pak zvolíme nejspíše už ve známém bush kempu?! Ač jsme to ráno ještě netušili, tak dnešní den byl nakonec dnem našeho velkého vítězství!


Na snídani jsme proti našemu předsevzetí o časném vstávání přišli až v 8:30 a.m. Jídelna kempu byla, kromě manželského páru výrazně staršího nás, už prázdná. Dnes nás čeká výšlap dlouhý jen 20 km, s 3400 m převýšením vč. případného výstup na některou ze sopek (Chuckův včerejší součet). Nechceme proto nic uspěchat. Klidně snídáme, balíme stan a vyjíždíme Mangatepopo Road až na její konec, na odstavné parkoviště. Nad námi je krásné „slovanské nebe“ s obláčky - zvanými odborně „cumulus mediocris“, sluníčko svítí a na parkovišti je čilý stavební ruch. Přístupovou cestu pokrývají asfaltem a rozšiřují i závěrečné parkoviště, kde necháváme náš Blue Bird. Snad nás nevykradou…


Je přesně 10 a.m.a my začínáme náš dnešní trek. Každý z nás se svým batůžkem plným jídla a pití vyrážíme pomalu vzhůru k sedlu. Australskou tradici jsme podvědomě dodrželi, i tam jsme vždy začínali v 10 a.m. nebo i později… Zkrátka až se trochu „oteplilo“! Pro nás loni v Austrálii to bylo „minimálně 40 stupňů celsia, protože
„se nam za tepla lepe ohybaju kolena“...


Jdeme zpočátku táhlým, mírně se zvedajícím údolím kolem potoka a nikam nespěcháme. Stezka začíná strmět kolem mizí vegetace a my procházíme starým lávovým polem – samé rezavé pecky…


Zpočátku jsem šel volně s Chuckem. Avšak v okamžiku, kdy nás předešla kompletní čínská rodina – „mladší taťka mandarin se svoju, dědek s babinu - vypadali tak na osmdesat?! a čtyry děcka - dva kluci a dvě holky (asi tak 6 – 15 roku)“, začínám být mírně nervózní... Kolem osmičlenné čínské rodinky poskakovali tři horští vůdci, z nichž dva nesli mimořádně velké bágly. Jak se pak později ukázalo nesli v nich molitanové sedačky zvané „podprdelníky“, slunečníky, skládací zahradní stolečky a židličky, pití a potraviny, ale „tež aj cosik“ morální síly pro nejmladší členy rodiny. Tuto později potřebovali a to velmi...!
U „Soda Springs“, kde jsme s Chuckem chvíli poseděli, jsem znovu uviděl konec už velmi roztažené čínské rodiny. Po chvíli odpočinku jsem - tentokrát už jen sám, bez Chucka, za nimi vyrazil.


Na chvostu rodinného průvodu šly - nešly dvě asi 15tileté slečny a nad nimi nesl úslužně jeden z „vůdců“ slunečník - průměr asi tak 3 metry. Když jsem je docházel, tak vůdce právě vytahoval „podprdelniky“ a nějaké pitíčko. Ale slečny vypadaly ještě „v poho“. Za dalším rohem jsem na stezce, která se prudce zlomila vzhůru, uviděl a předešel dva plačící a trucující Číňánky. Nad nimi se stejným slunečníkem v ruce stál další vůdce, kterému se už nebezpečně blýskalo v očích. Naštěstí pro malé Číňánky byl taťka „mandarin“ ještě nablízku a tak potřebné tělesné tresty nebyly na pořadu dne, asi ale jenom zatím?!

 

 

 

Lávové pole z dálky a z blízka – to jsou ty rezavé „pecky“

 


Pohled zpátky k našemu parkovišti, cestou na sedlo…


V čele čínské výpravy šel poměrně svižně „taťka“ mandarin s odevzdaně zamlklou manželkou, cupitající za ním, snad v „nazouváčcích, v něčem, co mi připadalo jako kimono“?!. S kratším odstupem se za nimi „potáceli“, snad, jejich rodičové. Ti vypadali už od pohledu starší než my - ale kdo u Číňanů pozná kolik jim je?! Já tedy ne! Tuto čtveřici jistil zbývající horský vůdce s největším batohem, který asi obsahoval i krytá mandarínská nosítka – nejspíše pak nafukovací, jsem záhy také předběhl.Tou dobou byla jejich rodinná kolona už skoro kilometrová a protože stezka traverzovitě stoupala, tak jsem je mohl kontrolovat pohledem shora až k sedlu… Když už jsem byl na sedle, viděl jsem naposledy Chucka jak stoupá hbitě (!) vzhůru, ale výpravu mandarina jsem už nikdy neviděl. Chuck který je nakonec všechny postupně předešel o nich také nic dalšího nevěděl. Předpokládám, že je nakonec všechny odnesli horští „vůdcové“ na parkoviště a uložili do jejich minibusu. Nocleh měli beztak zajištěný a to nejspíše v Grand Chateau či v jiném hotelu stejného počtu hvězdiček. Stan asi nestavěli...

 


...a toto už je moje sopka Mt Ngauruoe a zatím bez mraků a je vidět kousek stezky na sedlo s Cuckem v pravém dolním rohu na stezce…


Na sedlo jsem dorazil sám a mírně zadýchaný... Z naši úmluvy u Soda Springs jsem si zapamatoval jen to, že se ze sedla vyškrábeme na nejbližší sopku. Asi jsem Chuckovi naslouchal místo ucha břichem – nic nového pod sluncem, a tak jsem nakonec navštívil jinou sopku, než byl náš plán! Jsa již v mírném kyslíkovém dluhu, jsem usoudil, že nejbližší a typický kuželovitý sopečný vrchol „Mt. Ngauruohe (2287 m) je ten náš „dohodnutý“ kopec.


Pohledem ze sedla mi připadal výstup lehký a jednoduchý. Zblízka to už tak jednoduché nebylo! Hluboký sopečný prach, někde jsem se propadal až ke kolenům, byl na 30ti stupňovém svahu shora zahřátý sluncem a zespodu sopkou. Doslova pálil i přes turistické boty zn. Meinl, beztak určitě vyrobené v Číně… Samotný výstup pak probíhal dílem na slunci, dílem v mlze mraku, ve zmíněném horkém prachu a pod palbou shora padajících kamenů! Tyto byly zcela nepředvídatelně uvolňovány vystupujícími, ale i sestupujícími turisty někde v mraku nade mnou! Ve spleti výstupových nebo sestupových stezek, ponořen v mraku, který se rozpadl nebo odletěl jen občas, jsem cca 1 hodinu bloudil po svahu. Jedinou „výhodou“ byla skutečnost, že jsem jen stoupal a zároveň věřil, že na vrchol dříve nebo později narazím - tj. že tento nemohu minout! Nakonec jsem se přimkl ke skalnímu žebírku a držel jsem se ho celé další 3 hodiny takřka až ke kráteru – z cca 1900 do 2287 m. Naštěstí se občas mraky rozestoupily a tak jsem mohl přinést domů i fotky, svědectví svého výstupu. Nahoře jsem čekal dobře hodinu na pohled do „studeného“ kráteru, neb jsem byl stále v bílém mraku...


Krása, krása, navíc ještě různobarevná krása, nikdy jsem něco tak kouzelného neviděl... a navíc jsem porazil sopku!

 

 

Pohled ze sopky když se mraky rozestoupily.

 


Pohled z mé sopky Mt.Ngauruoe když se udělala díra v mracích, a tak to vypadá v kráteru nesoptící sopky (dole)

 

Při sestupu jsem však málem zahynul pod „rolling stones“, které uvedl do chodu lyžař, řítící se na sjezdových lyžích v mraku shora dolů - používaje sopečný prach namísto sněhu!


Opuštěný Chuck, který šel za mnou na sedlo a také porazil celou čínskou rodinu, si nakonec ze sedla odskočil na dohodnutou Mt. Tongariro ( 1967 m). „Jeho“ sopka byla sice o fous nižší té „mé“, ale zase byl tamější kráter obklopený různobarevnými jezírky a i „čmoudiky“ a hlavně, nebyla tam mlha nebo mrak! Jeho fotky jsou tradičně krásné a dokumentovali krajinu sopek, lávových polí lépe než moje fotky pořízené v mraku. Na zpáteční cestě jsme se nesetkali. Já, protože jsem šel kratší túru, jsem už dvě hodiny spal na lavici parkoviště, než se „pukající“ Chuck s batohem plným kamenů z lávového pole objevil.


K večeru jsme se vrátili do bush kempu, ale na maorku, se kterou předevčírem navázal známost, Chuck už bohužel nenarazil. Škoda ztráty konverzačního cvičení, které bylo zadarmo! Zato jsme narazili na partu mladých Němců, z nichž jeden hrál docela pěkně na kytaru. Po tučné večeři jsem se šel koupat do místní řeky a Chuck si mezitím „zakuřil u stolka s Němcama“. Na závěr požádal kytarového virtuóza, aby mu zahrál „Lilli Marlen“- provokatér jeden! Ale dotyčný Chuckovi „do ucha“ nezahrál...


Dnešní den byl pro naši „pouť“ velmi úspěšný. Nejenže jsme Chuckův nápad uskutečnili, ale díky mé navigační „chybě“ jsme dobyli sopečné vrcholy dva!


Pokračování příště…


Karel Janků

* * *

Zobrazit všechny články autora




Komentáře
Poslední komentář: 25.07.2014  15:23
 Datum
Jméno
Téma
 25.07.  15:23 Von
 22.07.  13:36 Vesuvanka díky
 22.07.  10:44 tonda výšlao do kopce