Putování Novým Zélandem (13)
(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)
aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem
Čtvrtek 21.ledna
Je 6 a.m. a já už raději vstávám. Jsem více mrtvý než živý. Tělo mám polámané a jen těžce vylézám ze svého „Záhořova lože“. Tvář v zrcátku je zelená a vypadá jako pomačkaná papírová koule. Rozhodně má daleko k optimizmu a vlastně vyjadřuje, navenek, náladu mé duše!
Vařím kafe a připravuji snídani. Chuck si mezitím dvakrát „puknul na lačno“. Na snídani si dal už jenom kafe s cigárkem a vše zajedl kouskem chleba. Po snídani společně řešíme problém druhu paliva do Hondy. Radu z půjčovny si nepamatujeme, v papírech to napsané není a plynulá japonština na víčku nádrže nám a navíc po ránu moc nepomáhá… snad to vyřešíme u pumpy?! S černými mraky nad hlavou, v začínajícím dešti, a za silného větru od moře se vydáváme na cestu.
Cestu do Blenheim (24 000 obyvatel) známe, protože jedeme prakticky ve vlastních stopách. V městečku jsme krátce navštívili jen místní IS, kde jsem získal již zmíněnou adresu a telefon Mr.Moye. Místnímu Číňanovi v Takeaway, a jeho rybě s hranolky jsme se tentokráte raději vyhnuli! Z Blenheim Chuck naplánoval jízdu po pobřežní silnici zvané – „Whaler Path (WP) - velrybářské stezce“. Vede přes Port Underwood takřka až do Picton (LP- město založeno asi v roce 1827, má dnes asi 4500 obyvatel a pro turisty je především tranzitním městem při cestě na Severní ostrov - NIs). Zde musíme do 4 p.m. odevzdat půjčenou Hondu a v 6 p.m. odplout posledním trajektem do Wellington. Nocleh nějak vyřešíme až na místě samém – a já už se těším na teplou lavičku v terminálu, v horším případě pak na lavičku přístavní!
Pohled z prvního lookoutu na Wairau Plains a pobřežní borovicový větrolam
První z mnoha zálivů na Whaler Path
Kotel na tavení tuku z velryb, mrožů a lachtanů
Velrybářská stezka - Whaler Path (WP) byla jedním z výletů, který mi utkvěl v paměti a na který budu rád vzpomínat. Stezka začala prudkým výjezdem na úbočí hor lemujících celé pobřeží. Z prvního lookoutu jsou vidět především rozlehlé a rovinaté vinice zvané Wairau Plains (LP-velmi úrodná půda, příhodné podnebí a dostatek vláhy) , kterými jsme právě projeli! Také pobřežní val na němž stojí břeh zpevňující borovicový les – coby větrolam v délce mnoha kilometrů a šíři cca 50ti metrů, nemá chybu. WP však záhy ztratila asfalt a její povrch se změnil v kamenito-hlinitý. Oč horší povrch o to více a usilovněji kličkuje WP po úbočích pobřežních hor. Prakticky za každým horským hřbetem pak WP prudce klesá až na pobřeží zálivu - a zálivů je zde požehnaně! V každém zálivu býval velrybářský přístav – říká turistům LP. Dnes je kraj, který už má svá bouřlivá léta dávno za sebou, lidmi a možná i Bohem naprosto opuštěný. Po velrybářích zůstala jen jména osad v zálivech - Robin Hood Bay, Ocean Bay s rozpadajícím se kostelem nebo třeba Jones Bay s vystaveným obrovským hrncem na tavení tuku ulovených mrožů, tuleňů a i velryb, stojícím přímo u silnice. Také zde zbylo i něco málo staveb na pobřeží, dnes už asi víkendových chat.
Památek na dávné lovce obojživelníků je zde však méně než málo. A tak to šlo furt - krásné slovo! - dokola, slovensky dookola, až do Port Underwood. Vlastně jsme měli i kus štěstí, že jsme vůbec WP projeli. Na úbočích hor se totiž v současné době usilovně těží dřevo. Z důvodu stahování dřeva k silnici a jeho následné kamionové přepravy bývá silnice v pracovní dobu uzavřena. U STOP-ky při výjezdu z Ocean Bay stálo terénní auto s kouřovými skly a na první pohled bylo prázdné. Naštěstí si bystrý Chuck všiml pohybu za sklem a získal od v autě původně spícího hlídače - dřevorubce alebo slovensky drevorúbača?!, povolení k průjezdu silnicí!
Poznámka č.14
Byť jsou největší části obou ostrovů pokryty loukami (LP), přesto je jednou z nejdůležitějších vývozních komodit dřevo, především pak v podobě kulatiny...
Dřeva si turista všimne nejdříve v přístavech. V každém z nich je velká část přístavu vyhrazena skladu dřeva, převážně však kulatiny. Potom si začínáte všímat na silnicích často jedoucích kamionů naložených vrchovatě opět kulatinou. Největší překvapení na vás však čeká po dojezdu k horám samotným. Tam uvidíte rozlehlé „vytěžené“ stráně barvy hlíny – čistá hněď, v přímém sousedství lesních porostů. Pod „vytěženými“ stráněmi je často vidět obrovské hromady staženého dřevěného „odpadu“ (pařezy a větve). Tyto hromady místní lesáci?! pomocí „bulldozers“ zahrnují hlínou. Autor této technologie obnovy fosilních zdrojů patrně věří tomu, že jednou za mnoho milionů let vznikne uhlí...
Součást každého přístavu je "dřeviště" a toto je jedno a těch menších
Když budete mít trochu štěstí, tak uvidíte místní dřevorubce přímo v díle. My jsme je viděli jen 1x za dobu pobytu na NZ, ale hnědých strání po jejich „náletu“ bylo více než dost.
Ve zdejších novinách zachytil Bojan rozhovor se 17ti letým dřevorubcem?! Chlapec se v rozhovoru s novinářem nadšeně rozpovídal o svém povolání. Říkal, že se mu práce moc líbí, protože stromy rád podřezává a nenechává za sebou (myslel v lese) „žádné zbytky“! Jeho nadřízeného se novinář následně ptal co udělají s tou holou a odkrytou strání? Nic, řekl tento lesní odborník, příroda si přece pomůže sama! Ale jak, tlačil novinář?! No, za čas se zde uchytí semínka trávy, keřů a vznikne „bush“ a to je přece zdejší původní dřevina!
Na NZ už dnes prakticky neexistuje přírodní les (LP)… Foto stráně po těžbě
Nevím, ale v každém muzeu, které jsme navštívili byly i historické fotky z těžby původních, 3-4 tisíce let starých stromů, které měly až 4 m v průměru... Z toho plyne, že „Bílý muž“ stačil v 19. století původní lesy česky „vykácet“, slovensky „vyrúbať“ za pouho pouhých 20 až 30 let! Tak tomu bylo nejen v každé oblasti NZ, ale i v Austrálii! Zkrátka všude tam, kam „vkročila noha Bílého muže se sekerou v ruce“! No jo, ale kdy zde tedy byla ta zmíněná „pra pra bush“!? Asi to bylo předtím než Bůh Otec vysázel ty obrovské stromy…
V Picton Chuck prokazuje kvality i v městském provozu a jen jednou jel v protisměru! Záhy nacházíme i příslušný terminál a vracíme auto. V poklidu si kupujeme lodní lístky a díváme se z oken přístavu do hustého deště, za kterým bude někde skryto přístavní město... Být lépe informováni, či umět lépe anglicky, nemuseli jsme výměny automobilů vůbec provádět a mohli jsme se přeplavit trajektem tam i zpět!... Škoda, příště to uděláme lépe! Poplatek za trajekt snad ani nestál za to trápení s vracením a hledáním další půjčovny!
Něčím takovým jsme se potmě přeplavili do Wellington
V 9:00 p.m. jsme byli na druhé straně, ve Wellington. Přístavní terminál se záhy vyprázdnil a nakonec přišel děda, asi noční vrátný, který nás vyhodil a tento zamknul. Sedíme na lavičce pod širákem a jediná naše výhoda spočívá v tom, že je zde tepleji než na jižním ostrově a neprší! Asi za hodinu se však objevil další děda, tentokrát asi přístavní hlídač, který nám ochotně a vlastním telefonem přivolal taxík, který vzápětí přijel. Díky Ti „novozelandský dědečku“! Po „delší“, takřka 5ti minutové jízdě s usměvavým taxikářem asijského původu stojíme před „čípr“ Backpackerem – pravil on, ve kterém nás ochotně ubytovali.
Poslední dobrodružství toho dne nás potkalo u souboje s koupenou magnetickou kartou (klíčem) a zámkem na dveřích pokoje. Nebudu napínat a radši hned prozradím, že Chuck opět zvítězil. Zvítězil silou ducha a odhalil tajemství zámku ve vztahu ke kartě - zatímco já jsem už hledal kus železa na vylomení dveří č.520... Nicméně místní Backpacker lze cestovatelům vřele doporučit!
Pokračování příště…
Karel Janků
* * *
Zobrazit všechny články autora