nejrůznějších událostí v nezměnitelné posloupnosti, ale všichni máme křestní jména, která do něj byla po staletí zapisována. Zvyk obsadit všechny dny kalendářního roku jmény se rozšířil v počátcích křesťanství, a jmen je dnes podstatně více než dnů v roce. Proto není nic neobvyklého, že na každý kalendářní den připadá hned několik jmen najednou.
V našem seriálu pátráme po jejich původu nebo si připomínáme třeba významné nositele těchto jmen. Budeme rádi, když nám v tomto hledání pomůžete. Víte-li nějakou legendu nebo znáte-li příběh, pojící se se jménem v kalendáři, napište nám ho (info@seniortip.cz) a staňte se spoluautory tohoto seriálu.
Svátek má Ludmila
Dnes občanský i církevní kalendář uvádějí, že má svátek Ludmila. Toto slovanské jméno znamená lidu milá. Nemusíme asi připomínat známou nositelku tohoto jména v českých dějinách. Byla oblíbena u celého národa a po její smrti úcta k ní ještě vzrostla. O jejím životě existuje řada legend, vzájemně si však odporují. Jedni historici tvrdí, že byla dcerou knížete Slavibora, jiní, že byla původu srbského. Jisté je, že byla manželkou přemyslovského knížete Bořivoje I., s nímž přijala kolem roku 883 na Velké Moravě křest. U Ludmily nešlo jen o gesto, ale o zásadní a hluboký zlom v jejím životě. Po smrti Bořivoje nastoupil na trůn starší syn Spytihněv, a když i on zemřel, usedl na pražský trůn syn Vratislav I. Také on však brzy zemřel a vlády se za nezletilého syna Václava ujala jeho matka Drahomíra.
Ludmilin vliv na budoucího knížete Čechů, vnuka Václava, nebyl po chuti jeho mocichtivé matce Drahomíře a nechala na Hradišti Tetíně Václavovu babičku zavraždit. K tomu najala dva vrahy Turmana a Gomora, kteří 15. září památného roku 921 Ludmilu uškrtili. Pověst vypráví, že se tak stalo na kamenném polštáři, kde nebohá žena pokorně lehávala při svatém rozjímání. Jako vražedný nástroj použili její vlastní závoj.
Drahomíra pak kázala pochovat mrtvou mimo vdovský Ludmilin dvorec, na kopci nad řekou. Když hrobník nesl mrtvé tělo, klopýtl, nechtělo se mu dál nést tíživé břemeno a zakopal je na plošině před svým srubem. Nedlouho potom šel tudy slepec a znenadání prohlédl. To bylo znamením pro hledače záhad, kteří v tom místě odkryli tělo umučené světice a našli též Ludmilin závoj. Přišel však příkaz spálit ho. Všichni přihlížející viděli bělavý pruh látky v plamenech, byl však vytažen z ohně zcela neporušen. To vyprávěli očití svědkové, zapsaní v první české kronice. Drahocenný závoj se podle podání starců zachoval v přemyslovském pokladu do dnešních dnů.
Tělo svaté Ludmily bylo pak uloženo na hřbitůvku uvnitř knížecího dvorce. Leč nezůstalo tam nadlouho. Když se Václav ujal samostatné vlády, rozhodl se přenést ostatky své drahé babičky a vychovatelky do Prahy. Podnes přicházejí poutníci k jejímu hrobu do kostela sv. Jiří na Hradčanech. Na tetínském hřbitově, předchozím místě Ludmilina odpočinku, se od té doby už nepochovávalo, neboť kdykoliv tam někoho pohřbili, jeho tělo bylo v noci vyvrženo ze země. Proto brzy po smrti svaté Ludmily byl pro okolní lid zřízen na nedalekém skalním výběžku zvláštní hřbitov při kostele sv.Jana Nepomuckého. Tak to zaznamenal kronikář Václav Hájek z Libočan, který v letech 1527 až 1533 působil jako duchovní v tetínských kostelech.
I když legendy, včetně těch o Ludmile, nemají ambice historických děl, přesto nám dávají nahlédnout do doby svého vzniku. Legendy stále patří ke kulturním odkazům našich předků, které o nich mnohé vypovídají.