Dotýkaní Ostravou
Náš seriál o lidech, kterých se toto město dotklo. Tentokrát povídání s dámou, kterou skoro všichni něžně oslovují „Dolfinka“.
Ale nejdřív malý prolog autorky těchto řádků. Jako hodně malá holka jsem byla rodiči hned po válce přihlášena do Sokola. Chodila jsem docela nadšeně i když přiznávám, že cvičení na nářadí nepatřilo k mým prioritám. To každoroční stanové tábory na Šavrdově na Ostravici, nebo slet ve čtyřicátém osmém roce, to bylo něco jiného. Pak Sokol skončil a já měla za to, že skončila i malá stařičká tělocvična na tř.Čs.legií, místo mých her a malin nezralých.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem v ošklivém podzimním dnu zjistila, že ta tělocvična funguje, že je plná malinkých i trochu větších dívenek, které zde vydatně sokolují, cvičí na nářadí nebo na žíněnkách jako o život pod vedením ženy, kterou všichni, kteří se jen trochu zajímají o sport znají pod jménem Adolfina Tačová.
Přesněji, chvilku se jmenovala Tkačíková. Ač má už také seniorská léta, vypadá i v teplákové soupravě velmi mladě a hlavně je veselá, milá, povídavá.Tak sedíme v malé kanceláři a vzpomínáme.
Jak vlastně začala Vaše kariéra?
Nu, jako u každého, narozením v malém domku v Ostravě – Petřkovicích před více jak šedesáti lety. Nejdřív jsem začínala v Sokole a když skončil, putovala
jsem na radu přátel do sportovního oddílu Baník Ostrava, abych se mohla pořádně věnovat už tehdy své lásce, sportovní gymnastice. Stranou šel klavír, harmonika i učení jazyků (to jsem doháněla až později). Stihla jsem gymnázium s maturitou a nástup do zaměstnání ve Vítkovických stavbách ve funkci přepočtářka.
Přepočtářka...co to je? (smích)
Přece jsem dělala rozpočty a jejich kontroly velkých staveb (zatím pokud vím, žádná nespadla) a při tom jsem stačila závodit. Jenže v roce 1966 jsem si utrhla achilovku, a to znamenalo konec kariéry, neúčast na mistrovství světa o rok později, kde děvčata získala zlato. Vše zlé je pro něco dobré, protože přišla nabídka dělat profesionální trenérku v této tělocvičně, vedle svého milovaného trenéra Miroslava Kojdeckého. Musela jsem do školy pro trenéry, ale výsledek stál za námahu. Vychovali jsme řadu sportovkyň, které nosily na prsou
representačního lvíčka.
Ovšem to jsme pořádně předběhly naše téma. Dolfinko, chlubte se…
Měla jsem čest zúčastnit se dvou olympiád. V roce 1960 v Itálii a o čtyři roky později v Japonsku. Obě přinesly našemu družstvu stříbrnou medaili a pro mne osobně v Římě čtvrté místo, tedy finálové umístění v přeskoku. Vážím si i svého republikového celkového vítězství ve víceboji v roce 1959 v ostravském Tatranu. To jsem tenkrát porazila i hvězdy družstva Evu Bosákovou i Věru Čáslavskou. Tímto skalpem se nemohla pochlubit žádná z kamarádek z manšaftu.
Povězte něco o těch slavných gymnastkách.
Měla jsem obě velmi ráda. Eva byla o sedm let starší, už zkušená závodnice, Věra zase byla o tři roky mladší, skoro vrstevnice. Spolu jsme začínaly v družstvu, které bylo tvořeno děvčaty z celé republiky. Jednou měsíčně jsme se
setkávaly a snažily se předvést své pokroky i ta dosud tajená cvičební tajemství. Tato soutěživost přinášela nám všem, a také našim trenérům mezinárodní úspěchy.
Snad v každém sportu bývají uplatňovány prvky, které ten či onen závodník přinese jako první. Ty pak nesou po novátorovi jméno. Existuje nějaký „ Tačík“?
Oh, to ne, bohužel, Tačík neexistuje, ale tak trochu po mně tady v Česku v gymnastické hantýrce pojmenovali prvek, který jsem dělala v prostných a na kladině. Je to „šprajcka“, salto vpřed odrazem jednonož s doskokem na jednu nohu prohnutě. Ten cvik jsem prý dělala s neobyčejnou lehkostí, výškou, asi snad nejlíp ze všech. Ten prvek pak dělaly dobře i mé svěřenkyně. Přesto ale mojí nejoblíbenější disciplínou zůstal přeskok, vždyť jsem v něm byla třikrát mistryní republiky. To kladina mne stála mnoho slz a potu, než jsem ji zvládla.
Chvíli si povídáme o téměř antické tragedii, která postihla Věru Čáslavskou. Dolfinka mluví o nejslavnější olympioničce jen to nejlepší, kritizuje sdělovací prostředky, které o události neinformovaly pravdivě a lituje toho, že se Věra tenkrát stáhla do ústraní a odmítla s kýmkoliv, včetně svých závodnických kolegyň, komunikovat.
Co dělají ostatní děvčata ze slavného družstva?
Eva Bosáková už mezi námi není, stejně jako Hana Vorlíčková. Slovenka Marika Krajčírová teď žije v Itálii, Jarka Sedláčková u Litvínova. Milé jsou ty okamžiky, kdy se potkáváme a vzpomínáme. Máme také Klub olympioniků.
A Vaše současnost?
Věnuji se jako trenérka a metodička asi petašedesáti děvčatům od čtyř do patnácti let, které chtějí jít v mých stopách.
Je to ted těžké?
Je to těžké. Rodiče, častěji prarodiče, musí přivádět třikrát týdně děti sem do této vylepšené tělocvičny z celé velké Ostravy a za tréninky nadaných dětí platí. Bohužel tyto peníze stačí jen na provoz (osvětlení, teplo atd.), ale ne na byť jen symbolický plat trenérek. Nu a ty nejlepší nám pak přetahují bohatší jednoty. Malé závodnice přesto dobře reprezentují náš kraj a snad o nich ještě mnoho uslyšíme.
Dolfinko, co volný čas?
Je to jednoduché. Jsem bezdětná, rozvedená, přítel žije daleko, takže své volno trávím v tělocvičně, vlastně tady v této kanceláři. Čeká mne úředničina, vymýšlení nových prvků, nové koncepce. Ale abych nebyla tak zcela vzorná, najdu si čas i na dovolenou – např. v Chorvatsku. Bylo tam krásně, nikdy jsem tam nebyla, přestože jinak jsem viděla kus světa. Jenže ten viděný svět spočíval v gymnastických stadionech a hotelových pokojích.
Jak dlouho chcete to tempo vydržet?
Tak dlouho, co mne tady budou chtít. Pokud budu vědět, že mám co dát svým pokračovatelkám a budou mi stačit síly. Přiznávám, že už přes koně neskáču, ale tajně chodím po kladině a hvězdu či stojku udělám dosud levou zadní.
Cítíte se dobře v Ostravě?
Mám ji ráda, mám tady rodinu, přátele i celkem dobré zázemí. A navíc už nemusím tak často uklízet, město přestalo být černé. Jen kdyby páni radní zakročili proti sprejerům, kteří ničí to nové, pěkné, co se tady udělalo.
S Adolfinou Tačovou si povídala Pavla Pešatová