Ale nejen předponami a příponami živ je náš rodný jazyk. Čeština se velmi často vyřádí i na vlastním základu některých slov. A tak se často mění kmenové samohlásky nebo se měkčí kmenové souhlásky a v některých případech se dočkáme obou změn najednou, zejména při tvoření zdrobnělin. My Češi to samozřejmě opět vůbec nevnímáme, ale co chudáci cizinci, kteří se to mají učit. Sem tam, a to dokonce dosti často, se pak do tohoto zaplete i další pro ně zcela nepochopitelné znaménko, tedy třeba kroužek nad „ů“. Jen velmi těžko jim vysvětlíme, že sice máme vůni, ale květina už nevůní, ale voní, neplavec v tůni že netůní ani netůně, ale tone. Anebo dále, že máme koně i koníka, ale na poli nemůže řehtat koň, ale kůň a přitom může řehtat koník a ne kůník! Nezdá se vám, že je to pěkný zmatek a pro cizince pak možná i zmetek? Při troše hledání bychom jistě našli celou řadu dalších příkladů. Vrcholem v těchto případech je pak ekvilibristika se slovem řeka, kde se mění nejen samohláska „e“, ale i souhláska „k“. Máme tedy pouze řeku a říčku a nikoliv řečku, kterou náš počítač odvrhl i s velkým písmenem na začátku. A nikdo nám nenamluví, že by nebylo od věci, kdybychom si ta Pravidla českého pravopisu v češtině trochu zjednodušili. Uvítali by to určitě nejen cizinci, ale i někteří našinci, kteří třeba už léta marně bojují za zjednodušení naší mateřštiny. A když se musíme stále zabývat podtrháváním slov, která se nelíbí chytrému počítači, věnujme pár následujících odstavečků této problematice. Zkusili jsme tu moderní vymoženost trochu potměšile zkoušet a zde jsou tedy výsledky, jak se různá slova líbila či nelíbila tomu modernímu přístroji.