Škola bohů (1/4)
Každý z nás si nese životem vzpomínky na základní školu. Často mívají rozmanitý obsah, a zatímco některé jsou pozitivní a jiné záporné, mnohdy jsou natolik silné, že nám přetrvají v paměti i dlouhá léta po ukončení povinné školní docházky. S proměňující se dobou a společností se proměňuje i školství, a kromě starých problémů se objevují i nové výzvy, kterým čelí žáci, učitelé i rodiče.
Rozhodli jsme se proto čtenářům přinést sérii čtyř ukázek z chystaného románu našeho autora Tomáše Zářeckého s názvem Škola bohů, který se zabývá problémy se šikanou, návykovými látkami, násilím i hledáním sebe sama a svého místa v současném komplikovaném světě.
Autor působí deset let jako pedagog a po dlouhém váhání se rozhodl usednout k notebooku a sepsat román, který někomu poslouží jako sonda do světa mladých dospívajících, jinému připomene spíše děsivý horor a dalšímu vykouzlí z paměti vzpomínky na vlastní léta školní docházky… Děj Školy bohů se odehrává na fiktivní základní škole, která nikdy neexistovala, ačkoliv je situována do skutečného města. Stejně tak jsou všechny postavy a události románu pouhým výplodem autorovy fantazie a jakákoliv jejich podobnost se skutečně žijícími i mrtvými osobami či reálnými událostmi je čistě náhodná.Václav Židek
* * *
Škola bohů (1/4)
„Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“
Jan Amos Komenský
* * *
„My už půjdeme, stejnak jsme mířili támhle, do skateparku,“ rozhodl Dóm a zdálo se, že Karin tu navrhovanou změnu prostředí vítá. Z tváře se ji pomalu, ale nezadržitelně vytrácela barva a Dóm usoudil, že už toho vyslechla víc jak dost.
„Počkej chvíli, když už na tebe člověk jednou natrefí,“ zastavil ho Šáfa a naznačil mu, že by s ním rád hodil řeč face to face. „Pět minut. Kluci se zatím budou chovat k dámě,“ to slovo zdůraznil, „slušně, že jo, Máro a Hlavo? A Chcípáka prostě ignoruj. Svým způsobem je to chudák.“
„Neber si mě do huby, ty zmrde!“
„Naser si!“
„Hele, sorry-“
„Fakt pět minut. Ani ne. A nebudeš litovat.“ Šáfa dovedl být neodbytný jak Svědci Jehovovi nabízející cestu ke spáse. Dóm by se přesto nedal, kdyby na něj Karin nemrkla, ať jde. Poodešli tedy stranou směrem k vysokým bytovkám a za popelnicemi na tříděný odpad se Šáfa s vážným výrazem zastavil a ztlumil hlas, i když kolem nich nikdo necoural. Bez okolků šel rovnou na věc.
„Hele, dostal jsem se teď do jedný takový party a možná bych pro tebe měl obchodní příležitost. S trávou kšeftuje kde kdo. Stalo se z ní, do háje, úplný spotřební zboží, na kterým se nedá už skoro nic trhnout. Pomalu abys to dával zadarmo. Taky se s ní začíná čím dál tím dřív. To ovšem současně znamená, že čím dál tím dřív může vznikat poptávka po dalších, silnějších věcech. Jestli mi teda jako rozumíš. Já letos končím střední, ty základku. Když to člověku trochu pálí a dá si dvě a dvě dohromady, jsou to velký trhy. Jenže spousta lidí se bojí dealovat přímo ve škole. A přitom hromada lidí, co by si to jinak nekoupila, by po tom sáhla, kdyby jim to někdo naservíroval až pod nos.“
„Hele, kámo, jestli míříš tam, kam-“
„Chodíš na Komenskýho, to je sakra velká základka. A přímo v centru. Ideální lokalita a potenciálně velkej trh zákazníků, v ročníku máte přes osmdesát smradů. Všechno mám zjištěný.“
„Super, ale-“
„Frčí tam tráva,“ pokračoval s kadencí kalašnikova Šáfa.
„Jako všude.“
„Jenže nic víc.“
„Nic víc. Nebo výjimečně,“ zopakoval Dóm.
„To je ale škoda, ne? Jak říkám, znám teď lidi, kteří jedou v jiným zboží. Ale potřebovali by krapet helfnout s distribucí. A někdo, kdo se nebojí cajtů, učitelů, má kontakty po celým městě… a ještě mu nebylo patnáct…“
„Hezkej pokus, ale za tři měsíce si jdu pro občanku.“
„Tři měsíce… Tři nekonečně dlouhý měsíce, kdy seš dokonale beztrestnej,“ hučel dál Šáfa, jenže Dóm stále kroutil odmítavě hlavou.
„Brácha by mě zabil.“
„Ten má co říkat.“
„Právě! Teď je čistej. Fakt se snaží kvůli sociálce, aby mu Zuzana musela půjčovat malou. A mě by zabil, kdyby zjistil, že jsem se k něčemu připletl. Ty vole, když na to přijde, je to ještě větší psychopat než Rapl.“
„Stejně nejseš čistej,“ prohodil významně Šáfa.
„Jenže to je něco jinýho.“
„Když myslíš… Já bych řekl, že buďto hraješ podle pravidel týhle zavšivený společnosti, seš poslušný kolečko v systému, držíš hubu a krok, máváš na vyzvání, nebo prostě ne. A nesejde na tom, jestli vybíráš sklepy nebo dealuješ perník. Prostě jsi překročil čáru. Je to my a oni. A buď můžeš celej život rejt držkou v zemi, plahočit se od vejplaty k vejplatě a dřít na ty prasata nahoře, nebo se rozhodnout, že budeš žít jako král. Bůh! Je to o hlavě,“ Šáfa mu zaryl špičku ukazováku do čela, „ty se musíš rozhodnout, že budeš bůh, nebo jinak skončíš jako otrok.“
Dóm mlčel. Zadíval se směrem ke Karin a Šáfa přesně odhadl jeho myšlenkové pochody.
„Ty kráso, ani si nedovedu představit, kolik taková holka stojí. To není pětka, šestka, kámo. To je devítka.“
„Vole, desítka,“ opravil ho Dóm. „Takovou druhou nenajdeš v celejch Pardubicích ani okolí.“
„A znáš teorii dvou bodů, kámo. A víš, že se nemýlí. Jestli si ji hodláš udržet, musíš na některých věcech sakra zapracovat.“
„Ty seš ale sráč, Šáfo, víš to o sobě, viď?“
„Si piš.“
Pointa teorie dvou bodů spočívala v myšlence, že každého člověka lze ohodnotit na stupnici od jedné do deseti. Hodnocení zahrnuje vzhled, povahu, inteligenci, sociální kontakty, majetek, rodinné zázemí… prostě všechno, co se o dotyčném ví. A tak vzniká jeho osobní číslo, jako souhrn a průměr všech dohledatelných kvalit. A teorie dvou bodů nemilosrdně říkala, že vztah bude klapat jen těm, které od sebe dělí nanejvýš právě dva body. Osmička se spokojí se šestkou, stejně jako to může vytáhnout na desítku. Ale sedmička se nikdy nezahodí s dvojkou. Trojka bude slintat po devítce, ale nikdy se z toho nestane víc než vlhký sen. A i když hodnocení samozřejmě bývalo značně subjektivní, ta teorie v praxi prostě fungovala. Mezi Karin a Dómem ležela propast přesahující dva body. Dóm si to palčivě uvědomoval, současně ale také nepochyboval o tom, že ji miluje. Tentokrát to bylo jiné než všechny ty předchozí. To byly jen takové hry, tohle… Sakra, jestli existuje láska, musí vypadat takhle. Jenže dřív nebo později ji ztratí. Půjde na gympl, pozná nové lidi, lidi ze své společenské vrstvy s jejím okruhem zájmů…
„Záleží na tom, jestli si ji chceš udržet. Jestli chceš zapadnout do její společenské vrstvy. K jejím přátelům. Věnovat se jejím koníčkům. Jak jsem si ji tak zběžně otipoval, na to všechno budeš potřebovat peníze. Hodně peněz. A tady se jich válí spousta… Fakt spousta, člověče. Promysli to. Napiš, až změníš názor. Pokud teda už nebude pozdě. Třeba do tý doby narazím na někoho s většími ambicemi, než jsi ty. Na někoho, kdo se nebojí.“
Tomáš Zářecký
