To se vám tak někdy stane, že stvoříte jinotaj, aniž byste chtěli. A ani nemusíte vstávat levou nohou. Ale je lepší, když je to v nějaký výjimečný den, jako se to stalo mně. Třeba na Zelený čtvrtek, kterým začíná velikonoční triduum.
Na Zelený čtvrtek se připomíná Ježíšova večeře na rozloučenou a jeho modlitba v Getsemanské zahradě, při níž byl zajat. Já jsem v Getsemanské zahradě také poseděla a představovala jsem si, že tam Ježíš sedí se mnou. Bylo to nezapomenutelné, ty myšlenky a ty olivovníky. Ale na to jsem teď právě nemyslela. Vzpomněla jsem si na svou babičku, jak ráno v ten den vstávala a říkala: „Na Zelený čtvrtek hrách zasívej, na Velký pátek zemí nehýbej!“
Říkala to, i když se žádný hrách zasívat nechystala. Naopak roztápěla pekárnu a zadělávala na mazance a jidáše. Já jsem se v ten den chystala do kostela, i když mi to maminka zakázala. Ale já jsem ji neposlouchala, protože jsem potřebovala zelenou známku. A známky vlepované do knížky pro katechismus byly podle mešního roucha pana děkana, který sloužil mši v kostele. A zelený ornát měl málokdy.
No a teď po létech se všechno změnilo. Pekárna je zbouraná, babička na pravdě boží, já v jejím věku a co teď. Tak alespoň pošlu e-mailem velikonoční přání. Doma jsem žádný pohled s touto tématikou nenašla, tak jsem začala hledat na internetu. Ale nechtěla jsem žádné serepetičky, pídila jsem se po jednoduchém prostém obrázku. Našla jsem jich asi pět, ale když jsem do nich chtěla vložit své přání, zjistila jsem, že každé je provedené v maličkém formátu. No nic. Obrázek zvětším. Vybrala jsem si dvě nenabarvená vajíčka a u nich pomlázku. A ejhle. Obrázek nešel zvětšit. Jen za cenu rozostření. Tak jsem s ním začala manipulovat z menšího na větší a zpět, až se mi nějakým zázrakem podařil zvětšit. Vepsala jsem do něho své jednoduché přání a začala ho rozesílat všem příbuzným a kamarádům.
Mezitím zvony „odlétly do Říma“, jak babička říkala, a já si vzpomněla, že jsem měla ze všech dětí ve vsi největší hrkáč a že jsem s ním chodila v první řadě. Také jsem si všimla, že můj vnuk se svou slečnou zadělávají těsto. Možná, že o jidáších nemají ani páru, proto jsem se nezeptala, co pečou. Ale jidáše určitě ne, protože vymazávali plech a vysypávali ho moukou. Když do něj nalili těsto, zjistili, že plech je velký a nevejde se do trouby. Slečna byla v šoku, málem na omdlení, tak jsem vnukovi poradila: „Strč ten plech do trouby nakřivo.“ Ani nehlesl, naklonil plech a zašprajcoval ho do trouby. Slečna to vzdala, slzy na krajíčku, a sedla si k počítači. „Za chvíli ho můžeš obrátit,“ vyslala jsem k vnukovi ještě jednu radu.
Rozklikla jsem si poštu.
„Jsou to dvě vajíčka, ale záměrně vyfocená jako dvojsmysl – přece ta pomlázka dopadá přesně tam,“ psala kamarádka. Podívala jsem se, co myslí, a vskutku. Musela jsem si nalít panáka. Začala jsem mít vážné obavy, co si dotyční mohou pod těmi dvěma vajíčky představovat.
Otevřela jsem další mail, tentokrát od protinožců: „Rozveselila jste jak našeho kamaráda, tak také nás. Ano, vajíčkům se to moc nepodobá. Mně to spíš připomíná zadnici a manželce, slušné to dívce, bohužel zrovna tak. Takže máme hned na Velký pátek dobrou náladu. Také proto, že se již od samého rána na nás usmívá sluníčko a že se hned po kostele vydáme, zřejmě před zimou naposledy, na pláž.“ To už mě obavy opouštěly a začala jsem se usmívat.
A ještě přišel jeden z opačné strany zeměkoule, z Kalifornie: „Fakt to vypadá jako pěkná.… ve skutečný barvě. Ať se vám dál tak daří. A s tím perníkem to byla jistě zábava, dovedu si to představit. Dobře se zasmát je pro zdraví důležitější než si mejt nohy každej den, než lezeme do postele.“
Když jsem dočetla, začala jsem se zamýšlet, jak jedni jsou od nás deset hodin s časem vepředu a druzí téměř stejně o tolik pozadu. A kde se ten čas spojí? V jedné hodině, třeba dvanácté, mi bylo vysvětleno. Jedni mají poledne a druzí půlnoc. A na každé z těch polokoulí jsou lidé, kteří nevidí vajíčka, ale to podstatné, co žene lidstvo k lásce a k pokroku.
.jpg)