CAPE YORK PENINSULA
CAPE YORK v Austrálii láká turisty za dobrodružstvím. Je minimum možností, jak se z civilizace do nejseverněji položeného města Austrálie Bamaga dostat. Do osady Laura se jede po asfaltkách. Z osady nahoru vedou pouze dvě cesty. Old Telegraph line a Development road. Old Telegraph line pro nás nepřipadal v úvahu s našim autem a kabinou (slide on) neboli šnekem, jak to naše vozidlo nazval náš syn Dan. Cesta je pouze pro silná four wheel vozidla bez nákladu. Čekala nás tedy cesta do cíle Bamagy a nejsevernějšího cípu - Tip - po Development road.
Měli jsme před sebou i se zpáteční cestou 8000 kilometrů a pouhé tři a půl týdne do návratu. Ne zrovna moc času na australské vzdálenosti.
Domluveni jsme byli s přáteli na setkání v Bamaze, jestli tam ovšem dorazíme a nic závažného nás cestou nepotká. Přátelé jsou naši dobří čeští rodáci, se kterými jsme v minulosti podnikli několik zajímavých cest. Eva s Mirkem se rozhodli díky krátkému času jejich dovolené z Canberry do Bamagy přiletět a odletět. Zdenka s Michalem z Canberry odletět do Cairns, půjčit si camper van auto a poloostrov projet skrz naskrz. Auto v Cairns vrátit a odletět domů. To jenom my dva šílenci jsme se táhly se vším všudy přímo z Canberry.
První den naší cesty jsme zakončili v opálovém městě Lightning Ridge, 801 kilometrů jízdy od Canberry. Ten den jsme jeli deset a půl hodiny. Do kempu jsme dorazili v 18 hodin. Jakmile Vladimír zajistil našeho šneka, odebrali jsme se do Bowling klubu. Chtěli jsme zavolat Frantovi, se kterým jsme byli domluveni na večeři. Kamarád Franta žije v opálovém městě přibližně dvacet let. Volat jsme nemuseli, seděl už v klubu u stolu se zmrzlinou, kafem a čekal na nás. Bavil nás historkami z mládí a než jsme se nadáli, museli jsme se odebrat na zasloužený odpočinek po tak dlouhé cestě.
Z Lightning Ridge jsme se odporoučeli v 9.45 ráno, a to směrem k městu Roma. Po hodinové jízdě jsme se dostali do městečka Dirranbandi. Zašli jsme tam do pekárny na kávu. Vítal nás zamoučený usměvavý pekař. Ptal se odkud a kam jedeme? Také co to máme za přízvuk? Rozzářil se, neboť byl v Praze i jeho žena, která přiběhla zezadu obchodu. Ta zářila radostí, že se jí Praha líbila ze všech evropských měst nejvíce. Ruští emigranti prodávali mimo jiných dobrůtek ruské perníky, různých tvarů a velikostí. Říkali jim Prijanky. Byly moc chutné, a tak jsme si dva ty největší koupili na cestu. Nelitovali jsme, neboť jsme si moc pochutnali.
Ve městě Roma jsme se ubytovali v karavan parku po 420 kilometrech jízdy. Museli jsme jít na procházku. Měli jsme sezení v autě akorát tak dost. Objevili jsme ohromné stromy baobaby. Jeden z nich byl opravdu velký, silný. Možná pět lidí ho mohlo obejmout. Bylo očividně tepleji než tam u nás na jihu. Přes den 25°C, a tak jsme vyměnili kabáty za trička.
Byla neděle a vzbudily nás zvony. Lákaly věřící na mši do kostela. Jaké víry to nevíme, pouze nás zvonky vyburcovaly k pohybu. Vladimír se prý nevyspal, byla mu přes noc zima. Že bych to zakřikla? Ale ne! Noci jsou tu chladné, dny naopak teplé.
Vzdalujeme se od domova na sever, tak očekáváme více tepla tím naším posunem. Potkáváme v kempech nomády. Australané tak říkají lidem, kteří v karavanech či jiných vozidlech objíždí Austrálii. Hrnou se za teplem, ze zimních částí kontinentu.
Po šesti hodinách jízdy s malými zastávkami jsme přijeli do městečka Emerald. Kemp byl plný těmito nomády. Už byly čtyři hodiny odpoledne a my se těšili na odpočinek. Také, že se konečně po dlouhé cestě najíme. Do Cairns nás čekala ještě dálava přes Atherton Tableland. Kdyby nám to vyšlo setkat se Zdenkou a Michalem, budeme pokračovat společně.
Zpáteční cestu jsme si naplánovali přes krásná přímořská místa.
Sedm hodin se plahočíme krajinou, kde nic moc nebylo, až jsme dojeli do města Charters Towers. Mezi osadami, kde se dala dobrat nafta byly až 170 kilometrové vzdálenosti. Ještě, že jsme vezli plný kanystr nafty v naléhavých situacích. Tím, že jsme pořád seděli v autě, rozhodli jsme se na druhý den uskutečnit výlet 20 km od Charters Towers na farmu Texas Longhorn. Býci z Texasu mají rozpětí rohů až do tří metrů. Linda s Michaelem, vlastníci farmy nás uvítali ranní kávou a australským chlebem, kterému se říká Damper. Čekalo se s prohlídkou býků na autobusový zájezd z města Townsville. Michael nás zatím bavil svým humorem. Australan byl nejenom jménem, ale i vizáží podobný našemu českému Michalovi, tak jsem ho musela vyfotit. Chystala jsem se dvojníka našemu Michalovi příležitostně ukázat. Autobus dorazil a Michael po krátké přednášce o býcích poručil návštěvníkům, aby vylezli na valník na projížďku farmou. Tažní koně táhli povoz vyježděnou trasou. Takové exempláře rohů a druhů býků jsme v životě neviděli.
Býci jsou na farmě křížení a čím dříve vykastrovaní býci, tím delší a zajímavější rohy jim narostou. Linda se podílí na inseminaci ze zkumavek a krávy umělé oplodňuje. Nelitovali jsme, výlet se vydařil. Potěšili jsme se s pejskem Lori, ochočeným klokanem a pokračovali ten samý den odpoledne směrem Cardwell, k nádhernému městečku u moře. Měli jsme už dost projíždění vnitrozemím. Změnili jsme prostě plán cesty. Podotýkám, že už jsme se nějakou dobu pohybovali ve státě Queensland. Karavan v Cardwell s vyhlídkou na moře byl krásný. Jejich luxusní restaurace lákala zvláštními pochoutkami. Na doporučení číšnice jsme večeřeli kozí kari guláš s rýží a roti chlebem. Připomněli jsme si Indii.
Míříme k městu Cairns a rozhodli jsme zabočit za atrakcí Paronella Park.
Jedná se o příběh španělského emigranta ‐ José Paronella. Narozen 1886 a v roce 1911 emigroval do Austrálie. Pracoval těžce na plantážích cukrové třtiny ve státě Queensland. Později, za vydřené peníze roku 1929 koupil pozemek za vodopády v Mona Creek v dešťovém pralese. Vysněné hrady, které vlastnoručně vybudoval, byly veřejnosti přístupné v roce 1935. Zamluvili jsme si denní i večerní procházky parkem. Večer při osvětlení, park působil mnohem krásněji. Prostředí kolem hradů (hrádků) umocňovaly nádherné vodotrysky a k tomu hrála lehce klasická muzika. Průvodce byl vtipný a dvaceti přihlášeným vyprávěl legrační příběhy z Paronella. Napřiklad, že si José po několika letech žití v Austrálii vzpomněl na svoji španělskou dívku, které slíbil, že se s ní ožení a vezme do Austrálie. Když se tedy po čase objevil ve španělské vesnici, dívka už byla dávno vdaná za jiného a měla dítě. José si s tím moc hlavu nelámal, oženil se s její sestrou a pokračoval svou životní pouť a zvelebování parku. Zemřel roku 1948 sedřený, pouze šedesátiletý. Zůstal však po něm neuvěřitelně pohádkový park, vzdálen přibližně 120 kilometrů, jižně od města Cairns.
Napojila se na nás Zdenka s Michalem, se kterými se máme setkat zítra v Cairns. Tam nás čekala další část naší etapy. Nakonec jsme se domluvili na setkání v osadě Laura. Rozhodli se po příletu a vyzvednutí auta z půjčovny, začít jejich trasu přes Cooktown. My plánujeme Cooktown navštívit při naší zpáteční cestě.
Cestou do Laury, jsme se stavěli u Split Rock (Unescem chráněnou oblast). Ve skalách (Quinkan Rock art galleries) je možné spatřit malby domorodců. Šlapali jsme v neuvěřitelném horku půl hodiny do kopce po strašně nepravidelných kamenech, naskládaných halabala na sebe. Nikoho jsme cestou nepotkali. Starala jsem se, aby jsme nespadli a nezlomili si například nohu, nebo se nějak jinak nezranili. Nikdo by nás tam do druhého dne nenašel, protože až později jsme se dozvěděli, že domorodí obyvatelé provázejí turisty brzo ráno na prohlídku místa, když ještě není takové vedro. To za předpokladu, že se na prohlídku někdo předem přihlásí.
V osadě Laura nic moc nebylo. Akorát obchod se smíšeným zbožím, policejní stanice, roadhouse a kemp, kde jsme se ubytovali. Večer se náhle ochladilo.
22. 6. Eva s Mirkem odlétají z Canberry do Bamagy. Otazník je, jestli se ve smluvený den uvidíme? Se Zdenkou a Michalem jsme se měli setkat dopoledne před policejní stanicí. Ráno nás SMS zpráva upozornila, že mají něco s brzdami, ať pokračujeme sami. Než jsme se sbalili k dalšímu posunu, přišla nová zpráva, že jim to na setkání v Lauře vyjde. Vyšlo to, sláva! Měli jsme radost a cestovali dál společně, jak to bylo v plánu. S brzdami se hlásili ve městě Cohn, kde jim mechanik brzdy zkontroloval a ujistil, že můžou v cestě dál pokračovat. Také jsme tam poobědvali, doplnili zásoby jídla, vody a rozjeli se do určeného kempu Archer River. Z Laury už nás čekala prašná cesta. Z Cohn do Archer River otřesná, hrbolatá s dírami. Měli jsme obavy, aby jsme našeho šneka těmi nárazy z auta neztratili.
Kemp byl krásný, taková oáza z té strašné cesty. Naši přátelé tam dorazili dříve a po našem příjezdu nám ukazovali místo, kde budeme do příštího rána nocovat. Vedle nich měli zaparkované auto s karavanem mladí manželé Luke a Tania z Melbourne. Seznámili jsme se s nimi v předešlém kempu. Byli potěšeni, že mají opět naši společnost. Nejvíce na ně zapůsobil Michal svými vtipnými historkami, při kterých se manželé neuvěřitelně nasmáli. Nejvíc však, když jsem jim ukázala fotku s jeho dvojníkem z býčí farmy.
Ráno jsme se všichni rozloučili s tím, že se snad v nějakém příštím kempu zase setkáme.
Zdenka s Michalem měli namířeno přímo do Bamagy. My jsme si mysleli, že zůstaneme v nejbližším kempu v Bramwell Cattle Station. Když jsme tam však dojeli, potkali jsme manžele z Melbourne. Těm se zdálo hloupé zůstávat v kempu, když bylo pouze dopoledne. Navrhli, že by bylo lepší pokračovat dále a v Bramwell zůstat na zpáteční cestě. Sdíleli jsme ten samý názor. Společně jsme poobědvali a rozjeli se dál.
Asi tak 50 km do cíle Bamagy jsme se dostali k řece Jardine. Jediná možnost dostat se na druhou stranu a pokračovat v jízdě byla, nechat se s autem převést převozníkem. Řeka není široká, ale je dost hluboká. Business mají v provozu původní obyvatelé. Poplatek byl za naše auto s kabinou (zpáteční) $100. Jak dlouho se zdržíme na tom nezáleželo. Velké cedule kolem dokola varovaly s ohromnými pokutami až do ($ 40 000) a zabavením auta, s převozem nežádoucích alkoholických nápojů. Limit dovolil 2 litry vína a 30 plechovek piva. Žádné tvrdé preparáty. Problém s alkoholem je mezi domorodci, a tak proto ty zákazy.
V Bamaze jsme se objevili v 16 hod. Už jsem měla příjem na mobilu, tak jsem zavolala Evě kde se nachází. Našli jsme ten resort a s Mirkem, který nás už vyhlížel jsme se domluvili, že se nejdříve ubytujeme a potom opět napojíme. V Bamaze nám doporučili Holiday Park v Siesia, 6 km od Bamagy vzdáleného. Nakonec jsme s přáteli usoudili díky hodinám, že stačí setkat se až příští den ráno. Od Zdenky jsem dostala zprávu, že nás očekávají v osadě Weipa. Změnili z nějakého důvodu plán a jeli nejdříve na západní část výběžku. Byli jsme uondaní a šli spát dříve, než normálně chodíme.
Před devátou ráno jsme čekali připraveni před kempem na naše přátele. Netrvalo dlouho a mávali nám z půjčeného auta. Měli jsme příjemný pocit, že jsme se úspěšně setkali. Nepočítali jsme s tím, neboť jsme pochybovali, že tu namáhavou, příšernou cestu z Laury do cíle zvládneme. Plán B byl uskutečnit setkání v Cairns, při zpáteční cestě, pokud se setkání nevydaří a nedorazíme. Šli jsme se společně podívat na vraky letadel z druhé světové války, sestřelených Japonci. Projeli jsme nejstarší usedlostí domorodých obyvatel, Injinoo, které zde nazývají Torres Strait Islanders.
Kemp, v němž jsme byli ubytovaní měl nádhernou vyhlídku na moře. Udivilo nás množství toulavých psů a divokých koní v Bamaze i v Seisia. Domorodé děti se proháněly na koních bez sedla. Než nás večer v kempu Eva s Mirkem navštívili, odháněli jsme od stolu koně Brumbies (plemeno koně). U večeře v nestřeženém okamžiku chňapl po sklenici s kečupem. Vykřikla jsem a odháněla ho křikem kša, kša. Suverénně stál a chystal se na odložený chleba. Starší pán, co vedle nás kempoval se smál a říkal, že jsou drzí, že musíme udělat následovné. Začal hlasitě tleskat a kůň se posléze dal na útěk. To moje kša na něho neplatilo, a i ostatní kempující rozesmálo.
Kamarádi se objevili a já jim příhodu s koněm vehementně líčila. Nemohli tomu uvěřit. Uvěřili, až když na vlastní oči spatřili několik koní motat se mezi stany a karavany.
Zdenka s Michalem do kempu přijeli až večer. Na recepci nahlásili naše jméno, a tak je umístili vedle nás. Zakrátko se kolem našich aut sešla vynikající partie. K nám šesti Čechům se přidali Australané z Melbourne, naši noví přátelé, kteří dorazili před námi a ubytovali je naproti nám přes cestu. Náhody neexistují, mělo to tak být. Další dva sousedé se přidali, Maor s Australanem. Měli jsme možnost vyslechnout mnoho zážitků z jejich cestování. Maor John z Nového Zélandu dal svůj dům do pronájmu a vydal se za dobrodružstvím. Rok cestování má za sebou a další rok bude pokračovat. Byl nadšený a získal už spoustu kamarádů z různých částí kontinentu. Australan John byl na cestách pouze pět měsíců. Bylo to prý nejrozumnější rozhodnutí v jeho životě.
Udělali jsme si výlet lodí na Thursday Island, v souostroví Torres Strait, hodinu plavby lodí ze Seisia. Byli jsme jeho krásou okouzlení. Žije tam několik etnických skupin. Japonci, Evropané, a hlavně Torres Strait ostrované, podobní australským domorodcům. Zašli jsme do muzea a galerie. Nejvíce nás zaujaly práce místních umělců, hlavně linoryty. Náušnice, které jsem v galerii zakoupila byly vytvořeny z plodů nám neznámé rostliny. Posléze jsme nasedli do autobusu na okružní projížďku ostrovem. Malý ostrov tři a půl čtverečních km je však nejhlavnější v souostroví Torres Strait. Autobus dojel k pevnosti z druhé světové války na nejvyšší kopec ostrova, s krásným výhledem i na okolní ostrovy. Z bunkru, pod kopcem se stalo válečné muzeum. Na místním hřbitově jsme procházeli starou částí a objevili hroby japonských lovců perel. Nápisy a symboly v japonštině byly pro nás tabu, tak jsme se vydali k hrobům domorodců. Fascinovaly nás výzdobou květin. Některé byly zavaleny tolika květinami, že bylo obtížné přečíst informace. Z jiného kopce byla vyhlídka na další ostrovy. Je jich v souostroví přibližně dvě stě. Například větší Horn vlastní dvě letiště, civilní a vojenské. Oběd jsme měli v Grand Hotelu s Taniou a Lukem. Společně jsme se vrátili lodí do kempu v Seisia. Večer jsme všichni zašli do restaurace v kempu. U večeře jsme se podělili o zážitky z této nezapomenutelné epické cesty. Radovali jsme se, jak nám to pěkně vyšlo se sejít i přes to, že každý z nás se do nejsevernějšího cípu Austrálie (kterému zde říkají Tip) dostali rozdílným způsobem. Navíc jsme získali nové kamarády.
Na Tip jsme se vydali sami, jenže jsme netušili následující. Rozjeli jsme se po další prašné cestě, (jiná tam nevejde), kterou Australané nazývají (corrugated road). To nebyl ten problém. Po ní jsme se dostali 800 km z Laury do cíle a budeme se těch dalších 800 km vracet do Laury na zpáteční cestě. Před cestou na Tip jsme se pořádně neinformovali a mapu špatně probádali. Zlekli jsme se, když se před námi objevila docela hluboká řeka. Naše auto s nákladem na přejíždění řekami není absolutně vhodné. Měli jsme kabinu (šneka) nechat v kempu a jet pouze autem. Náklaďáček Nissan Navara by přejezd bez šneka lépe zvládl. Když už jsme se dostali tak daleko a překonali nemožné, tak jsme se přece nemohli vrátit. Nebylo se ani kde otočit. Úzká cesta vedla hustou australskou buší. Prostě jsme do té řeky vjeli ze strany, a tak tak to vyšlo. Auto s nákladem se naklonilo z mojí strany nad vodu. Už jsem si myslela, že se převrátí a my tam uvízneme. Dobře to dopadlo a po projetí na druhou stranu řeky, jsme si oddechli. Ještě asi 20 minut jízdy a byli jsme na parkovišti v cíli. Z pláže přicházeli nějací lidé, a protože tam nebyly žádné směrovky, ani jiné označení, ptali jsme se, jestli jsme na správném místě? Potvrdili nám, že ano. Výstup prý trvá přibližně půl hodiny. Terén do kopce byl kamenitý. U pomníku v nejsevernější části Austrálie jsme udělali pár snímků na památku a kochali se nádherným výhledem na nedaleké ostrovy. Měli jsme takový zvláštní pocit spokojenosti. Začalo se mračit, a tak jsme se po blaženém pocitu a procházce vrátili, tentokrát po pláži z druhé strany kopce do auta. Při zpáteční cestě do kempu jsme si vzpomněli na ten přejezd přes řeku a vůbec nám nebylo do řeči. Auto se opět naklonilo, tentokrát ze strany řidiče a zázrakem se dostalo na druhý břeh. Nožičky, které trčí od kabiny však šouraly po dně řeky a rvaly jakési křoviska, které trčely z vody. Výlet byl od kempu pouhých 40 km vzdálený, ale ta hrozná cesta výlet zdržela, takže časově se vše prodloužilo. Dojeli jsme až za tmy.
Na druhý den jsme opouštěli Seisia. Do Bramwell Station jsme se nesmírně těšili s tím, že si tam pořádně odpočineme. Chovají tam krávy a býky na prodej. Ubytování s večeří a programem pro nás dva přišlo na $95. Cena se nám zamlouvala a Tania s Lukem už tam na nás čekali. Doufali jsme, že program v místě, kde nic moc není bude stát za to. Nezklamali jsme se. Překvapil nás zpěvák kytarista s profesionálním projevem a krásným hlasem. Komediant, jako další číslo programu byl stejně nadaný. Večeře nám chutnala a po zábavě s plnými žaludky jsme se odebrali spát. Čekala nás dlouhá cesta do dalšího kempu.
Proklínali jsme tu příšernou cestu, neboť okna v autě se nedaly pro oblaka prachu otevřít. Seděli jsme s klimatizací v uzavřeném prostoru auta. Dostávali jsme velké rady od podobných cestujících. Pomalu po takových cestách? Nejlépe je, když se jede rychle, potom to tak neotřásá. Sedmdesátkou - osmdesátkou v hodině jsme trpěli otřesnými nárazy. Vladimír na radu všech těch poradců se rozjel sto kilometrovou rychlostí po té hrozné cestě. Jeli jsme tedy stovkou, aniž jsme komunikovali a těšili se na úlevu v dalším z kempů. Stalo se však nečekané. Auto v tom prachu a v té rychlosti dostalo smyk. Naklonilo se z mé strany nad hlubokým příkopem. V tom momentě jsme se už pohybovali po dvou kolech a v hlavách se honily myšlenky se špatným koncem. V jiných případech, když se na obzoru objevila díra, nebo jiný výmol jsem pištěla, upozorňovala Vladimíra, ať zpomaluje, nebo se případně nástrahám špatné cesty vyhne. Osudného okamžiku jsem se nezmohla ani na slovo. Mohli jsme vzduch nožem krájet. Vladimírovi se podařilo duchaplně stočit volant, ale auto s nákladem se sunulo po té strašlivě suché prašné, hrbolaté cestě bokem, jako krab do protisměru. V té rychlosti nebylo možné vozidlo ovládat. Auto se řítilo do australské buše. Štěstí v neštěstí, že v protisměru nic nejelo. To by bývalo opravdu špatně dopadlo. Nějakou dobu Vladimír v opačném směru s autem zápolil, které zázrakem dopadlo zpět na čtyři kola a stočil ho na správnou stranu vozovky. Po dramatu jsme děkovali andělům strážným, kteří se snad přičinili, že se nám nic nestalo.
Plán dnešní cesty byl zakončení v osadě Laura. Nyní už jsme jeli po těch špatných cestách více opatrněji. Nebylo radno si s osudem dále zahrávat. Nemohli jsme se dočkat asfaltových silnic. Po osmi hodinách jízdy s malými přestávkami, jsme se konečně dostali do Laury. Připravili jsme v kempu auto na ubytování, nebyli jsme tam ani půl hodiny a už vidíme přijíždět Taniu s Lukem. Naříkali i oni jaká to byla zabíračka na té cestě. Líčili jsme jim, co nás cestou potkalo za nepříjemnost. Aby jsme se lépe cítili, manželé nám vyprávěli, jak je smyk odhodil do protisměru, když se naproti řítilo auto. Naštěstí řidič v protisměru pohotově stočil vozidlo do bezpečného úhlu a tím pádem se také nic nestalo. Trik je údajně v tom, že se v takových situacích nesmí prudce zabrzdit. Tím by se auto určitě převrátilo a vše neblaze skončilo. Vladimír s Lukem si počínali úžasně v nebezpečné situaci.
Následující den po společné snídani se naše cesty s novými přáteli rozdělily. Odjeli směrem na Cairns. Zdenky SMS zpráva oznámila, že vrátili auto a z Cairns odlétají. Ona do Evropy, Michal do Canberry. Eva a Mirek pluli na Green Ostrov a pak domů. My plánovanou cestou přes Cooktown odcestovali kolem krásného australského pobřeží zpět domů.
Jana Gottwaldová
