Na kafíčku v Americe (23)
Můj syn pije kokalu a já pivo…
Ještě ráno před odjezdem se mě sestra pokusila naposledy přesvědčit, abychom jeli autem. Po expresce by nám cesta trvala tak půl hodinky. Já však toužil svézt se vlakem. Podporu jsem získal i v Davidovi, který dobře věděl, jaké tam jsou problémy s parkováním, a přitom vlakové nádraží leží přímo v centru, pod nejvyššími mrakodrapy. Bylo tedy rozhodnuto a mohli jsme vyrazit. Chybička se vloudila. Na nádraží jsme zjistili, že se David špatně díval a odjezd vlaku byl už v pět a další jede v půl osmé. Ještě dobře, že Dana měla dobrý nápad jak strávit čas čekáním nadalší spoj.
“Navrhuji snídani v „mekáči“, co vy na to, pánové?” Nebyly námitky. Vůbec si nedovedu představit zůstat zde, v této budově, kterou nazývali nádražím. Přízemní budova, asi pětkrát šest metrů, s dřevěným přístavkem, který neměl obvodové zdivo a sloužil k úkrytu před nepohodou. Nádražní budova byla zděná, oprýskaná a znatelně několik let neudržovaná. Jedny dveře vedly do kanceláře výpravčího. Na nich visel masivní řetěz s velikým zámkem, značně zarezlým, což vypovídalo o tom, kdy zde někdo naposledy pracoval. Druhé dveře vedly do něčeho, čemu se říkalo čekárna. Špinavá stará prkenná podlaha, dvě oprýskané židle a vlivem prachu neprůhledná okna. Na zdi se vyjímala krásná barevná fotografie, která dokumentovala život na tomto nádraží asi tak před dvaceti lety. Podle té fotky bych řekl, že dráha v té době jen kvetla.
Snídaňový lístek v Mc Donalds je jiný než běžný denní. Z hamburgerů nabízejí pouze jeden druh. Dana nás pohostila míchanými vejci, sladkou houskou, lívanečky s džemem a kakaem. A protože jsme museli za jídlem skoro patnáct minut autem, vyšlo nám to jen tak tak, aby nám neujel další vlak. Mohutné monstrum vlakové společnosti AMTRAK, které několikanásobně převyšovalo nádražní budovu, se při vjíždění do nástupiště ohlašovalo příjemným cinkáním zvonu. Vlastně stejně jako kdysi dávno, jen s tím rozdílem, že jej dříve ručně ovládal ušmudlaný “mašinfíra” a dnes jej ta mohutná dieselová lokomotiva vyluzovala elektronicky. Vagony s lokomotivou vytvářely jednotný celek a díky své mohutnosti měly okna umístěna nezvykle vysoko. Co se asi skrývalo v prostoru mezi podlahou a kolejištěm, když tento byl ladně celý kapotován? Z každých dveří po zastavení vlaku vystoupil průvodčí a na nástupiště položil před schůdky malou stoličku. Sloužila pro cestující jako první nášlapný stupeň, neb vlastní schodiště do vagonu bylo dost vysoko. Vlastně stejně vysoko jako u nás, ale zde by měli starší lidé s nastupovámím potíže (jako u nás), a to si společnost nemohla dovolit.
Dveře se automaticky zavřely a téměř nepozorovaně se souprava za neustálého vyzvánění rozjela. Interiér byl řešen jako v letadle. Dvojice sedadel podél oken, každé samostatně sklopné, s malým vyklápěcím stolečkem, který byl zbudován v opěradle před tebou. V přihrádce pro každého cestujícího byl k dispozici návod jak opustit tyto prostory v případě havárie. Postrádal jsem už jenom sáček na zvracení a půvabnou stevardku s občerstvením. Místo ní se objevil průvodčí a “zkasíroval” Danu o neuvěřitelnou částku za tři zpáteční jízdenky. Sto pět dolarů. Nebylo těžké si spočítat, že bychom za tyto peníze mohli takovýchto výletů do Chicaga autem pořídit nejméně osm.
“Moc se omlouvám, vůbec jsem vůbec netušil, že tento druh cestování je tak drahý. Promiň mi to.”
“Nech toho, brácho. Já jsem nad tím už přemýšlela včera, ale když jsem si uvědomila, že bychom platili hodně peněz za parkování, a protože do centra jsou stále zácpy, pak bychom nechali auto jistě někde na okraji a použili taxíka, tak si myslím, že to vyjde asi na stejno.”
Měli jsme před sebou asi hodinku cesty. Krajina mě nikterak nezaujala a já jsem se začal procházet vlakem a vše si prohlížet. V zadní části vagonu byl nějaký výtah, dveře od toalet byly dokořán otevřené a průchozí dveře mezi vagony nešly zavřít ručně. Ty ovládala fotobuňka. A Dana opět musela vysvětlovat: “To sis ještě nevšiml, že se dveře u záchodu nezavírají? To je zvyk ve Státech, a přece jsem ti už říkala i doma – když opustíš záchod, nech vždy otevřeno. Jsou-li otevřené, je všem jasné, že je tam volno. Na čistotu se zde dbá, jistě sis všiml. Nikdy není cítit žádný zápach. Ten výtah slouží pro invalidy s vozíky. Jídlo se tu nepodává a nikde daleko necourej, ať se nám neztratíš.”
Přestože je jízdné tak drahé, jezdí vlakem poměrně dost lidí. Jeden důvod jsou jistě problémy se zaparkováním, druhý, pro ty co cestují ze vzdálenějších míst, bude únava z cesty autem a ten třetí, to jsem viděl před sebou. Ve vlaku se dá pracovat. Seděla zde žena, na stolek před sebou si vyndala počítač, zástrčku pro přívod proudu zastrčila do zásuvky pod sedačkou a makala až do Chicaga.
“Strejdo. Chci ti něco povídat. Chicago je hlavní město státu Illinois a má asi osm milionů lidí. Budeme se dívat na největší dům a pojedeme výtahem až nahoru. Pak bych tobě ukázal krásné mořské muzeum. Půjdeme se podívat po městě a ve tři hodiny jedeme zase domů. Bude to dobrý?”
“Bude to přímo super. Už se moc těším.”
“Budeš tady vidět veliké akvárium a mořské muzeum. Já tam byl dvakrát. Mají tam delfíny a žraloky. Bude se to tobě líbit.” Postupně líčil své zážitky z poslední návštěvy Chicaga a byla na něm vidět radost z toho, že se může pochlubit v USA něčím lepším, než je městečko Kenosha.
“Na tak malém kousku země nemáme tolik krásy jako máte v Česku a na Slovensku. Máme zase jiné věci, také moc hezké, jaké nejsou jinde na světě. Máme je ale po celé zemi, a to ty nestačíš uvidět.”
Cesta nám příjemně utíkala. Místním rozhlasem všem cestujícím průvodčí ohlásil, že vjíždíme do Chicaga. Pohled z okna tomu zdaleka nenasvědčoval, a přesto při pozorném zaostření se mi podařilo v šedivém oparu v dáli spatřit obrysy mrakodrapů. Bylo zde zataženo a pršelo. Během pár minut se vlak proplétal mezi těmi výškovými domy jako v Praze tramvaj ulicemi. Skutečně mířil do samého centra, kde začal pomalu zajíždět do jeho útrob. Řekl bych, že na vteřinu přesně v půl deváté zastavil a otevřely se dveře. Pojízdným schodištěm jsme vyjeli přímo před jednou z nejstarších a největších bank v Chicagu. Po ujití asi dvě stě metrů jsme stanuli před nejvyšší budovou světa – SEARS TOWER SKYDECK. Přišla chvíle, abych Davida požádal o pár informací.
“No, Honza, ten měří celý 1.7 feet. Počítej rychle… jo, to je tedy 520 metrů. My pojedeme nahoru, kde je vyhlídka pro diváky, do výšky 443 metrů. Výtahem to trvá přesně šedesát vteřin. Ještě já ti musím říci, že ho stavělo asi 1600 lidí a začali v roce 1973 a konec byla asi za tři roky.”
Mezitím přestávalo pršet a všichni jsme doufali, že se počasí ještě vybere, abychom viděli co nejdále. Je-li jasno, jak říkal David, je viditelnost deset mil (asi sedmnáct kilometrů). Po zakoupení vstupenek se skupina asi padesáti návštěvníků odebrala do velkého předsálí, kde uprostřed na ploše dvaceti čtverečních metrů byla maketa celého Chicaga. Zde si ti, co uměli anglicky, vyslechli zřejmě zajímavý výklad a pak jsme byli pozváni do sousední místnosti, do kinosálu. Patnáctiminutový film všem přiblížil tento skvost Spojených států. Obdobně už o něm mluvila Dana, než jsme se vydali na tento výlet. Město bylo založeno před 110 roky na bažinatém pobřeží Michiganského jezera a má být nejlépe architektonicky řešeným městem v USA. Po promítnutí filmu nás stevardka ve dvou skupinkách odvezla rychlovýtahem (za devadesát vteřin) do vyhlídkového patra.
První, co jsem uviděl, bylo sluníčko. Všichni jsme měli obrovskou radost, že během té třičtvrtěhodinky, kterou jsme strávili v nitru budovy, se počasí umoudřilo a nám se naskytl úchvatný výhled. Vyhlídkový prostor tvořilo vlastně celé patro v té nesmírné výšce, pochopitelně od podlahy až ke stropu prosklené, a každá strana místnosti směřovala k jedné světové straně. Ten půlhodinový zážitek, kdy pod nohama jsme sledovali osmimilionové “mraveniště”, kdy během jedné minuty se ty masy betonu, široké bulváry, rozlehlé parky a vše, co se na zemi pohybuje, promění v malé makety. Ten zážitek je nepopsatelný. Na ulici jsem ještě chvíli s úctou vzhlížel k vrcholu tohoto pomníku lidského umu.
“Tak už pojď. Budeme chodit po městě a můžeš se na ten domeček dívat z různých míst Chicaga. Uvidíš, že je na něj hezký pohled i z dálky.”
“Maminka, tamhle je stanice trolejbusu. Pojď, svezeme se nyní k mořskému akvariu.” A jak jsem vzápětí zjistil, byl to od Davida dobrý nápad. Pěšky bychom tam šli nejméně hodinu. Čemu jsem se však podivoval, bylo takové divné vozítko, kterému tady říkali trolejbus. Karoserie byla konstrukčně přesnou kopií staré tramvaje. Mělo to kola s pneumatikami, žádné koleje, žádné kladky a nad tím nebyla žádná trolej. I interiér odpovídal tramvajovému vozu, i když řidič seděl za volantem. Až když nastartoval, bylo teprve potom všem “vyvalencům” jasné, že se jedná o autobus. Za zaplacené jízdné jsi se mohl vozit celý den. Jezdilo jich několik po okružní trase se zastávkami u různých zajímavostí a cestující mohl na kterékoliv zastávce vystoupit, v jakýkoliv čas opětnastoupit a pokračovat v další jízdě. Cestování bylo doprovázeno výkladem od průvodce, a i když cestující se na zastávkách průběžně ve voze střídali, nikdo z nich nebyl ve výkladu o nic ošizen. Vyprávění o zajímavostech Chicaga bylo rozděleno do tolika dílů, kolik bylo zastávek, a každý díl se v daném úseku stále dokola opakoval. Pochopitelně že jsme této nabídky plně využili a po skoro čtyřhodinové prohlídce akvária jsme pokračovali “trolejbusem” v okružní jízdě.
Nápis SHEDD AQUARIUM byl na budově, která z venku vypadala jako obrovské divadlo s mohutným mramorovým schodištěm k vstupním dveřím. Muzeum bylo postaveno na samém pobřeží Michiganského jezera, v rozlehlém parku asi pět kilometrů od centra. Rozsáhlost této stavby se dala posoudit teprve uvnitř. Už ve vstupní hale bylo obrovské akvárium, spíš takový skleněný tubus o průměru patnácti metrů, zapuštěný deset metrů pod úroveň podlahy a stejnou výškou se tyčící ke kopuli stropu. Naaranžované skalní útesy a mořská květena vyvolávaly u každého, kdo se postavil do
těsné blízkosti, dojem, že se ocitl na mořském dně. Bylo zde šest velikých žraloků a veliké množství dalších ryb – malých i velikých.
“Strejdo, pojď se podívat, jak je ti tři potápěči krmí. Krmí je zde několikrát denně, aby nenapadali ostatní ryby.” Vydrželi bychom se na toto “divadlo” koukat hodně dlouho, ale David nás popoháněl do delfinária, kde mělo začít představení cvičených delfínů. Ocitli jsme se v další mohutné budově, jejíž zadní prosklená stěna v podstatě oddělovala sladkovodní Michiganské jezero od umělého mořského akvária. Tribuny pro diváky nad touto umělou nádrží byly na skalnatém výstupku, který byl obrostlý mechem a osázený jehličnatými stromy. Místy zde protékaly pramenící potůčky a byl slyšet zpěv ptactva. Kdyby mě Dana neupozornila, jistě bych tím krásným kusem přírody prošel bez nějakého zvláštního zaujetí.
“Bráško, podívej na toho ptáčka, co tamhle zpívá, jak otevírá při tom krásně zobáček, ale na křídlech má pavučiny. To víš, že je umělý. Všechno jsou zde pouze napodobeniny.”
Teď teprve jsem se začal zajímat o přírodní krásy. Skály byly vytvarovány z betonu, polepené mechovým a lišejníkovým kobercem. Ze všech těch jakoby živých stromů byly nejhezčí mohutné borovice, propracované do každého detailu. Umělá korýtka potůčků plnily vodovodní kohoutky a pod každým ptáčkem byl v trávě zamaskován reproduktor. Představení cvičených delfínů mě nezaujalo tolik jako to, co jsem uviděl, když jsme sestoupili do podzemí. Malé umělé moře, kde bylo skoro 3,5 milionů litrů vody a mělo hloubku dvanáct metrů, bylo v suterénních prostorách prosklené. Když jsme tímto podzemím procházeli, mohli jsme ještě lépe vychutnat tentokrát jen skotačící delfíny. Po představení a prohlídce suterénu jsme se vrátili zpět do hlavní budovy. Zde nás čekala ještě více jak hodinová prohlídka akvárii s různými mořskými živočichy snad z celého světa. Byli zde zástupci z Pacifiku u Jižní i Severní Ameriky, z Karibského moře, Indického oceánu, z moří kolem Asie, Afriky a z australských vod. Do vstupní haly, kde bylo umístěno akvárium se žraloky, ústilo šest velkých chodeb, z nichž v každé bylo někde patnáct, někde i dvacet prosklených nádrží. Každá byla o velikosti asi tak pět krát čtyři a vysoká přes tři metry. Zkrátka větší než náš obývací pokoj.
Než jsem odcestoval do USA, častokrát jsem slyšel od svých známých. “Počítej s tím, že je to veliká země a všechno tam je obrovské.” Měli pravdu, ale protože zde nikdy nebyli, nemohli si ani ve snu představit, co se pod tím slovem “obrovské” skrývá. Mnoho věcí, s kterými jsem se za svého pobytu setkal, několikanásobně předčily mé představy o velikostech. Američané si skutečně potrpí na to, aby vše, co vytvoří, je reprezentovalo ve světě jako největší, nejmohutnější. A když už ne ve světě, určitě alespoň u nich doma.
“Honzo, nestůj pořád!… A pospěšme si. Musíme ještě na autobus,chceme se někde naobědvat a do odjezdu vlaku nám zbývá něco přes hodinku,” přerušila sestra mé rozjímání u mořských koníků, z nichž někteří se chystali rodit (“těhotného koně” – to jsem ještě neviděl.) Oběd se bohužel nekonal. Cestou ke stanici autobusu mi chtěla sestra s Davidem udělat radost a koupili ve speciálním stánku krásně kroucené preclíky. Vypadaly nádherně, až se sliny sbíhaly. Po zakousnutí jsem zjistil, že se jedná o obyčejnou “měkkou buchtu”, kterou jsem cestou rozdrobil ptákům. Po chvilce čekání jsme seděli opět v “trolejbusu” a doprovázeni odborným výkladem pokračovali v okružní cestě. Bohužel cestou k akváriu jsme absolvovali pouze její třetinu, a tak zbývající část projížďky městem nám zaplnila veškerý zbylý čas před odjezdem. Vyprávění průvodce o různých zajímavostech bylo jistě velmi poutavé – já mu však nerozuměl. Měl jsem z toho jen hezkou podívanou. Sestřičku bych se neodvážil rušit žádostí o překlad, protože byla tak zaujata výkladem, že ani nepostřehla, když jsme s Davidem vystoupili. Museli jsme ji “vytáhnout” na ulici, aby nezačala absolvovat druhé kolo.
Ve tři jsme vyrazili vlakem směr Kenosha. Ve čtyři jsme stáli na peroně toho ošklivého nádražíčka. Ještě jsme na chvíli zajeli k Davidovi a pak se vydali domů. Naštěstí má Dana ráda dobré jídlo, a tak u první restaurace mě pozvala na dobrou rybu. Přišlo naše první oddechnutí po tom dnešním nabitém dnu. Oba jsme ho důkladně vychutnávali a skoro zapomněli, že máme před sebou ještě dalekou cestu. Vrátili jsme se domů až pozdě v noci. Měl jsem dnes opět překrásný výlet.
Za dva měsíce výuky americké kuchyně jsem byl nejen platným členem kuchařského kolektivu, ale měl nasbíráno velké množství receptů, o kterých jsem se domníval, že je budu moci uplatnit ve svém zaměstnání. V této době jsem žil skutečně představou, že až se vrátím domů, budu moci svému zaměstnavateli nabídnout širokou paletu amerických jídel, která výrazně zlepší jeho měsíční obraty. Hlavně ve spolupráci se svou sestrou jsem se zaměřoval na jídla, která u nás nebyla známá a jistě by přilákala velké množství Američanů přechodně žijících v Praze. Jednalo se hlavně o jídla, která v restauraci patřila mezi oblíbená, jejichž recepty jsem získal od všech mých spolupracovníků. Nejvíce mi jich poskytl sám šéfkuchař Mike a speciality jsem převzal od Juliny. Mnoho jídel, která byla původem ze Švýcar, ale měla již příchuť Ameriky, mě naučil David a svou “troškou do mlýna” přispěl několika zajímavostmi benjamínek Jou. Mnohé z nich jsem si za Daniny asistence doma několikrát vyzkoušel, abych mohl jejich předvedení provést na profesionální úrovni. Patřily sem zejména čokoládové sušenky (Chocolate chip cookies), tvarohový dort (Cheesecake), sýrová pomazánka (Chesse cream), hotelové houstičky (Bread for New Glarus Hotel) a mnoho dalších příloh, salátů, úprav mas a různé druhy teplých toastů. Škoda že do dnešního dne, kdy své vzpomínky přenáším na papír, jsem nemohl tyto mé poznatky nikomu předat. Několikaměsíční úsilí sehnat si práci ve svém oboru s nulovým výsledkem a stále stejnou odpovědí “bohužel, je-li vám víc než čtyřicet, nemáme zájem” mě přinutilo hledat si pak jakékoliv zaměstnání pro zabezpečení rodiny.
Vraťme se však zpět do reálu, k dalším zážitkům v poslední třetině mého pobytu.
Bylo slunečné říjnové ráno a s Danou jsme se připravovali na naši druhou návštěvu školy. Tentokrát jsme se s ředitelem pouze pozdravili a vstoupili do čtvrté třídy. Lavice byly vyklizené a židle uspořádány do řad jako v kině. Na stupínku bylo pro mě připraveno “horké křeslo” a asi padesát žáků z obou čtvrtých tříd se svými učitelkami napjatě čekalo jakoby na nějaké šou. Žádné se nekonalo. Proběhla jen krásná a neformální rozprava, která přinesla vzájemné poznání. Dotazy dětí, ale i učitelek byly zpočátku ostýchavé. Po deseti minutách jsem si začal připadat jako tvor, který sestoupil z jiné planety. Po půl hodině, když si mě “oťukali”, se mé vyprávění změnilo spíš na výuku dějepisu a zeměpisu o mé vlasti.
“Oblékáme se jako vy. Podívejte se na mě! Vše, co mám na sobě, jsem si koupil doma. Jíme totéž co lidé v Americe. Mám rád brambory a maso. Také zeleninu a můj syn pije coca colu a já pivo… U nás chovají lidé prasata, kravičky, slepice, králíky, máme také kočky a psy. Je to stejné jako tady.” V mé odpovědi mě sestra ještě doplnila: “Jsou v Čechách stejná zvířátka jako tady, ale jinak mluví. Kdopak ví, jak dělá třeba kravička? A kdo mi předvede kohoutka, kdo umí napodobit prasátko?” Děti se předháněly v bučení, kokrhání, kvikání a má sestra v jiných citoslovcích a s jinou intonací dokonale předváděla, jak za mladých let se naučila tato zvířátka napodobovat. Musím přiznat, že by mě nenapadlo, že napodobování hlasů zvířat těmito žáky se opravdu bude lišit od zvuků, které jsou běžné u nás. To zase dobře věděla Dana a mohla tím svou odpověď uzavřít slovy: “Máme u nás stejná zvířátka, jak vám můj bratr říkal, ale s americkými by se vůbec nedomluvila.”
Pootevřená ústa a překvapivé výrazy těch prcků mě tolik nevyvedly z míry jako nechápavý výraz učitelek. Vysvětlil jsem jim, že u nás už z příjmení je patrné, zda se jedná o muže nebo o ženu, na tabuli jsem namaloval naši vlajku, nakreslil obrys státu Wisconsin s hlavním městem Madison a vedle Českou republiku s Prahou. Dlouho jsem musel vyprávět o naší škole a jak děti tráví svůj volný čas. Zajímaly se o školní prázdniny a o vánoční svátky. Litovaly, že v Americe nechodí Mikuláš a jsou tím ošizeny o další nadílku. Velice se jim však líbilo, že děti u nás najdou vánoční stromek s dárky v pokoji až na Štědrý den večer. Možná že by zase u nás děti byly nadšeny z dárků, které během prosince postupně přibývají pod již dávno postaveným stromkem. Udržet však dětskou zvědavost několik týdnů do jejich rozbalení, to musí být na nervy jak pro rodiče, tak i pro jejich potomky.
Hodinka povolená ředitelem školy rychle utekla. Na závěr jsem od obou učitelek obdržel obálky, kde v každé byly dopisy z té které třídy od jednotlivých žáků. Byly určeny vlastně neznámým adresátům, dětem v naší republice, aby se mohly zdokonalovat v angličtině a navázat přátelské vztahy. Svůj slib, že je předám, jsem splnil, a navíc ve škole, kam chodí můj syn, jsem udělal besedu pro žáky a učitele a zde zase vyprávěl o cestách po Wisconsinu a dětech v New Glarus.
Pan ředitel nás již očekával na dvanáctiletce a museli jsme honem do auta, abychom popojeli necelých sto metrů k další budově školy, kde děti pokračují v povinné školní docházce do osmnácti let.
Dana zastavila na velkém parkovišti, jehož prostor byl rozdělen na tři části. Ta malá byla určena pro zaměstnance školy, zbývající pro žáky a asi na dvaceti čtverečních metrech bylo pár stojanů pro kola. Vstoupili jsme do haly, opět přízemní budovy, v okamžiku, kdy byla velká přestávka. Zde se nás ujal pan ředitel a obdobným způsobem jako v základní škole nás s odborným výkladem začal provádět celou budovou.
“Tato vstupní hala je vlastně jídelnou. Teď o přestávce si děti mohou koupit z každodenní nabídky svačinu a sníst ji zde u stolu.Nejdříve se podíváme do společenského sálu.” Vstoupil jsme spojovacími dveřmi z jídelny do velkého divadla s kapacitou asi tak tři sta míst. Za oponou velkého jeviště bylo i promítací plátno.
“Zde,” a ukázal na nenápadný vypínač, “ovládáme otevření dělicí stěny mezi jídelnou a tímto sálem. Při nějakých veřejných vystoupeních pak můžeme zdvojnásobit místa. Odsunutím této padesát metrů dlouhé stěny získáme spolu s jídelnou místa pro tisíc diváků.” Vystoupili jsme na jeviště, kde v zadní části spojovacími dveřmi nás pan ředitel zavedl do hudební třídy. Ocitli jsme se ve velikém sále. Podél stěn byly samé přihrádky různých velikostí a v nich umístěny všechny možné hudební nástroje. Na dlouhých tyčích u zadní stěny měli žáci pověšeny úbory školní kapely. V jedné části místnosti cvičila skupinka asi deseti žáků nějaký pochod. Ostatní židle a notové stojany byly uspořádány do nepravidelných uskupení, pro pět až deset hudebníků.
“Zde jsou hodiny hudební výchovy a secvičuje se hlavně naše školní těleso. V případě představení mohou odtud vycházet přímo na jeviště. A teď si prohlídneme zařízení budovy.”
Na dvoře nám ukázal velké agregáty na klimatizaci celé školy a ve zvýšeném přízemí pak náhradní zdroj pro výrobu elektrického proudu. Při zpáteční cestě jsme prošli tělocvičnou s kapacitou pro tisíc sedících diváků (opět s elektrickým ovládáním rozložení hlediště) a bylo již po přestávce. Na chodbách byl klid, když jsme se vydali na prohlídku tříd a jejich vybavení. Hlavní chodba, potažená kobercem, byla opět do písmene “O”. Vnitřní prostory budovy, z pohledu této chodby, byly určeny pro různé zájmové činnosti. Bylo zde televizní studio, temné komory, počítačové centrum a velká knihovna. Mezi chodbou a obvodovými stěnami školní budovy byly rozmístěny třídy, sborovna, lékařská ordinace, školní kuchyně a kanceláře. Vstupní dveře do tříd se od ostatních lišily opět tím typickým průhledovým okénkem. Na chodbách z malých fontánek neustále tryskala pitná voda. Když jsme na chodbě v době, kdy už dávno běžela výuka, narazili na dva asi sedmnáctileté studenty, z nichž jeden seděl zády opřený o stěnu a druhý ležel se zrakem upřeným ke stropu, zůstal jsem překvapením stát. Ředitel je mezitím minul, aniž by se nějak pozdravili nebo na sebe pohlédli.
“Dano, zeptej se ho, co to znamená? On je nevidí?” Ačkoliv jsem na Danu skoro křičel, ředitel to neregistroval a už už chtěl brát za kliku od šesté třídy, kam se chystal nás zavést.
“Toho si nevšímejte. Ti už letos budou končit a asi mají všechno hotové. S těmi tady už moc nehneme.” A vešel do třídy, kde probíhala výuka matematiky. Stoupli jsme si vedle katedry za paní učitelku. U tabule byl žák a na nějakém grafu vysvětloval svoji domácí úlohu. Po přednesu požádala učitelka třídu o zhodnocení jeho práce, co se jim líbilo a s čím popřípadě nesouhlasí. Spolužáci jej s plnou
zodpovědností ohodnotili. Závěrem vyslovila své stanovisko paní učitelka. Pak se zapojil do debaty též pan ředitel:
“Řekl jsi, že ten sloupec vpravo je o 45% vyšší. Jak jsi ta procenta vypočítal?” “Přece jednoduše. Na kalkulačce,” odvětil žák.
“Teď si představ, že nemáš kalkulačku a jak mi to vysvětlíš?” Tuto otázku asi neměl pokládat. Nejen že tento , ale vůbec žádný žák v této třídě nevěděl, jak vypočítat “ručně” procentní podíl. Vlastně přihlásil se jeden, že je to pomocí zlomku, ale nevěděl, jaké číslo do čitatele a jaké do jmenovatele. Celou situaci se snažila zachránit učitelka se slovy: “To oni neznají z páté třídy, kde se zlomky měli už naučit.”
Asi by se nejraději hanbou někam propadl. Učitelka z páté třídy, která také patří v základní škole do kolektivu jeho zaměstnanců, nenaučila tyto děti základům procentního počítání.
Pokračování příště…
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
