Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Františka,
zítra Viktorie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Koronavirousek vládce světa

Když se tenhle mrňavý uličník objevil i v Praze, začal se mi svěřovat Vesmír: „Cítím se jako věčný „Star Dance“, kde se už miliardy let točí planety a každá jen kolem své osy, egoistky. Některé si hrají jako děti. Kdyby ses ohlédla o čtyři a půl miliardy let nazpátek, tak takové děcko tehdy byla planeta Země, pěkné zlobidlo. Jednou si hrály s kamarádkou planetou Theia na berany, berany, duc, a přitom do sebe vrazily tak silně, že každá vyplivla žhavý obsah svého žaludku. A ten obsah, jak jinak, se začal točit a točit, až se proměnil v kulatý Měsíc.

Země z toho byla v šoku. Nový kamarád se jí pořád pletl do otáčení, až ji zpomalil a tím i ochladil. Přestávala být horká a udržela v sobě vodu, a tak postupně nebyla o oceány na Zemi nouze. Mořská voda byla mlsná. Olizovala zemskou kůru a vycucávala z ní minerály. Ty se přátelily se sinicemi, bakteriemi, které se začaly v moři pěkně roztahovat. Bavilo je pro zábavu rozbíjet molekuly vody, vysávat z nich kyslík a ten pak vydechovat do vzduchu. A tak se stalo, že právě tyhle „kuřačky“ dostaly nepostradatelný kyslík do zemské atmosféry.

Tenkrát, bylo to před dvěma a půl miliardami let, se začaly dít zázraky. Kde se vzala, tu se vzala, na Zeměkouli se objevila čarodějka Fotosyntéza. Sotva se nadechla, vyhrnula si rukávy a pustila se do čarování: „Já si na vás posvítím!“ Vyhrožovala všem neživým buňkám a bakteriím. „Čáry, máry, končí klid. Teď začnete žít!“

Fotosyntéza neztrácela čas. Svítila na anorganické buňky všech typů, poskládala z nich živé organismy a život na planetě Země dostal zelenou. Narodila se příroda.

Hlína, tráva, keře, stromy, lesy a v nich stovky virů, stovky jejich příbuzných. Čarodějka Fotosyntéza se jich neptala, jestli na svět chtějí, ale když už na něm byli, toužili na něm žít. Nejbezpečněji se cítili v pralesích. Tam objevili netopýry. Poprosil je, jestli by se mohli ubytovat v jejich tlamičkách. Netopýři souhlasili. V zimě všichni spokojeně spali, v létě poznávali okolí. Co netopýr to létající hotel. Když viry vyplivl, vydechl nebo vytrousil, nikomu to nevadilo, dokud se na Zeměkouli neobjevili lidé. 

„To bylo před čtyřmi miliony let“, připomenul Čas, věčný sportovec, který zrovna běžel kolem a zaslechl náš rozhovor s Vesmírem. Vesmír časoběžce chválil: „Je to frajer. Jsou mu miliardy let a stále mladík v kondici. Podepisuje se na všechno kudy běží. Před sedmdesáti miliony dělal zářezy na schránkách škeblí v moři, dělá letokruhy v kmenech stromů, aby se daly sčítat.“ Ne mně si také dělá poznámky. „Bude hůř“ uklidnil mě Vesmír a pokračoval: „Není to žádné neviňátko. Je přesný a neústupný. Rozhoduje o tom, jak dlouhý bude, na které hvězdné tanečnici den. U vás na zemi dvacet čtyři hodin. Na Jupiteru, protože je při těle, trvá den jen devět hodin, padesát pět minut a třicet vteřin. Zato Venuši, prvotřídní baletce naměřil den dlouhý sto sedmdesát šest vašich dní. Spočítejte si, kolik to je hodin! 4.224 hodin. To koukáš!

Po těchto slovech se Vesmír náhle omluvil: „Nějak jsem se rozpovídal, ale už musím končit. Sluneční soustavy pořádají důležitou schůzi, na které nemohu chybět. Pozdravuj ode mě Zeměkouli. Bude slavit narozeniny. 4,6 miliard roků!“

„A bere důchod?“ Zeptala jsem se starostlivě.

Vesmír se rozesmál. „Kde bych na to asi vzal?“ Zamával mi a přesto, že zůstal, zmizel v nedohlednu.

Najednou se mi zdálo, že jsem na Zemi sama. Pěkně mi zamotal hlavu! Taktak, že jsem se nezačala točit kolem své osy. O čem jsme to vlastně s Vesmírem mluvili, než nám skočil do řeči Čas? Už vím.Jak se objevili na Zemi první lidé. Vyvinuli se z opolidí a opolidé z opic, a zajímalo by mě kdo se vyvine z lidí? Zbydou na planetě nějací? Vesmírným prachem poprášení? Držme si palce.

Naši prapředkové, malé tlupy nomádů,dělali co mohli. Naučili se pracovat se zvířaty, kterých v té době už byla příroda plná. Rozeznávali je. Vyhledávali je. Lovili je. Zabíjeli je. Ochutnávali je. Objevili oheň. Bouřkový blesk, suchá tráva, přeskočila jiskra, plameny. První ohniště. Sesedli se. Poprvé vařili maso. Pekli. Grilovali. Mozek člověka sílil, jásal. Vymýšlel chytré věci. Některá zvířata si člověk ochočil, aby mu pomáhala. Někdy, výjimečně, jedli lidé sami sebe. Důvod toho počínání byl „Sníš-li statečného, budeš statečný“. Kuchařský recept lidožrouti nezanechali.

Zdá se, že jistá vypočítavost byla matka pokroku. Ukázalo se, že človíčkové, mají-li všeho dost, chtějí víc. Když mají víc, chtějí ještě víc a víc. Ti, co přišli první, si postavili chýše. Později chalupy. Pak stavěli domy. Potom mrakodrapy. Vznikala megaměsta. Aby pro ně získali pozemky, začali kácet i pralesy, kde byla odjakživa příroda nejpřírodovatější. Tak bezohledně jí dávají človíčkové najevo vděčnost za to, že je kdysi na naší planetě uvítala a pohostila. Berou jí doslova půdu pod nohama. Tím, že ji likvidují, berou však půdu pod nohama i sami sobě. Napadá mě otázka, jestli je odborný termín “Homo Sapiens“ opravdu výstižný!?!

Zklamaná příroda vyhlásila heslo: „Chcete toho moc? Pošlu vám nemoc“. A protože je laskavá, dodala: „Na pomoc!“ A drží slovo. Čínské netopýry, kteří ztratili svůj domov v pralesích, poslala do měst. Tam jsou tito roznašeči virů vyhlášená delikates. Polosyrový netopýr plný virů, ňam! Sinologové vědí, o čem mluví.

„Když nebude netopýr, bude člověk“. Virouskové usoudili, že bude lepší udělat si hotely z lidí. Nastěhovali se hlavně k těm, kteří už některé jejich kamarády hostí. Čím větší společnost, tím větší legrace. A tak nastala „zábava“. Ale ne zas tak moc velká. Ukázalo se totiž, že člověk vydrží míň než netopýr. Když se virousek v člověku zabydlí, dostane hostitel horečku, kašle a sotva lape po dechu. A některý dokonce přestane existovat. To ale virousek netušil. Nechtěl lidem škodit. Nevěděl, že má nad nimi takovou moc. Studované hlavy virologů, epidemiologů, bakteriologů, mikrobiologů a jiných logů tak zamotal, že mu po důkladném vyšetření daly jméno COVID-19. Jeho sebevědomí rostlo jako z vody a začal se cítit jako vládce světa. Všude se o něm mluvilo jako o koronaviru a on se rozhodl cestovat. „Když mám vládnout světu, musím ho poznat“ a poslechl se. Z mateřské Číny, kde poprvéukázal, co dovede, to vzal do Evropy. Itálii si zamiloval.  Zdálo se, že tam zůstane, ale zvědavost ho zahnala do Španělska, do Portugalska, ani Francie není k zahození! Prostě nebyl stát, který by nenavštívil.

Cestovala s ním i spousta jeho sourozenců. Nasedali do lidí jako do auťáků, a tak měli o dopravu postaráno. Lidé rozváželi koronaviry po všech koutech světa, do Ameriky, do Asie, do Afriky, a ještě k tomu zadarmo!

Koronavirousek nezůstal nic dlužen. Ve všech zemích, které poctil svou návštěvou, se začaly dít věci! Všechny ostatní druhy virů mu popularitu záviděli. Vládám všech států, které COVID-19 navštívil, naskočila husí kůže ze strachu, aby neztratily od voličů jedničku s hvězdičkou, kdyby vydávaly špatná rozhodnutí. Jenomže „babo raď“, která jsou správná? Ekonomicky únosná?

Ministři zdravotnictví dostali zelenou. Nařídili občanům nosit roušky. Češi jsou národ poslušný a mající smysl pro humor. Ihned se dali do spolupráce. Ženy si vzpomněly, že mají doma šicí stroje, nějaké kusy látky a dobrou vůli. Rozešily se zeširoka. Roušky a respirátory se hrnou mezi potřebné. Koronavirousek nemá šanci střídat hotely. Nesmí si naříkat. Tahle rovnostářská módní přehlídka vznikla kvůli němu. Je jejím spoluautorem a má to něco do sebe. Najednou, i bez revolucí, jsou si všichni lidé rovni. Najednou nerozhoduje krása ani ošklivost. Lidé jsou pokornější. Oceňují ve vztazích důležitější vlastnosti. Pomoc v nouzi. Soucítění. Obětavost. Charakter. Válčení z jakýchkoliv důvodů ztratilo smysl. Zvítězit musí zdraví a generálové jsou lékaři. Lidé jim provolávají slávu a vděk. Zvony z věží kostelů jim zvoní na počest. Možná se jim nakonec podaří přemluvit virousky, aby nosili respirátor.

Vládní nařízení, že budou zavřené školy některé děti uvítaly a některým se stýská. Učitelé jsou na tom podobně. Elektronická komunikace je všehoschopná. 1+1=4-2 a je to. Virtuální lekce, než bys řekl „švec“. Třídy zůstaly prázdné. Úřady jsou na tom podobně. Řidiči autobusů vozí prázdná sedadla. Vlakem jezdí jenom strojvůdce. Restaurace zavřené. Pivo kroutí hlavou. Obchody zavřené. Auta neopouštějí parkoviště. Prázdná náměstí jsou nebývale fotogenická. Architektura domů jako by vstala z mrtvých. Stejně tak jsou na tom ulice. Divadla bez diváků. Koncertní síně bez posluchačů. Ticho. Žádný potlesk. Virtuální online koncerty je mají nahradit. I v domech je tajemno. Ve výtazích se nikdo nevytahuje. Na schodištích se obyvatelé nepotkávají. Vosy, komáři a klíšťata nemají koho štípat. Jsou v šoku. Létadla přistála. Pampelišky v parcích si hrají na sluníčka. Vyprávějí trávě své jarní příběhy. Vzduch bez kysličníku uhličitého překvapuje svou očistnou kůrou. Domácí zvířata cítí, že se něco děje.

 

Koronavirousek rozhodl, že hlavně důchodci nesmí ven ze svých domovů, aby je nenakazil. Bývají nemocní, a ještě by na něj svedli, že to zavinil on, kdyby, nedej Bože, museli dát životu na shledanou. Konečně, vždyť se léta starali o své děti, tak jim má kdo uvařit, uklidit, obstarat to nejdůležitější co potřebují. „Cha, cha“ zasmála se pochybnost, ale pochybnost se může mýlit. Prostě starým lidem nezbývalo, v tomto světovém rouškoobdobí než sedět celé dny v křeslech u televizorů, které praskaly ve švech. A jak tak starouškové seděli, nabývaly jim od toho sezení zadní části těl. To ale nebylo na škodu. Měli kam ukládat stres ze strachu, co se na té naší Zeměkouli ještě bude dít. Ukládat tam deprese ze samoty. Nejistoty. Pocit, že jejich mozek stupidizuje v tomto bezkontaktním čase. S internetem si většinou rady nevědí, a tak se zabývají úvahami o tom, kde se asi vzal ten podezřelý organismíček, který změnil život lidské populace na světě. Vypěstovala ho pletichářka mutace na přání matky přírody, nebo původně prcek rozmazlený netopýry utekl z nějaké laboratoře, kde dostal za úkol vládnout světu?

Až si zase jednou budu povídat s Vesmírem, musím ho upozornit na to, jaký „dárek“ dostala naše planeta Země k narozeninám. Obávám se, že po mých informacích začne i Vesmír nosit roušku.

Nebo se stane zázrak? Podaří se nám virousky zmutovat z útočníků na ochránce lidských organismů. S COVID-19 se přestane politikařit. Zavládne porozumění. Příroda, pravda a láska zvítězí a na Zeměkouli se konečně zabydlí štěstí.

 
Text: Ludmila Lojdová
Ilustrační foto: Miroslav Šesták 
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 20.08.2020  07:57
 Datum
Jméno
Téma
 20.08.  07:57 Von
 20.08.  06:51 Václav