Někteří říkají, že západ slunce je kýč. Já tvrdím, že není. A nikdy nebude! Je to hra barev, rozjímání, inspirace a očekávání. Radostné napětí s prstem na spoušti. Je to jedinečný okamžik, který přestože se v drobných obměnách odehrává každý den, nikdy není úplně stejný.
Nejprve nás ovšem přivítali komáři. Zářili nad rybníkem jako malá světýlka. Později se do nich pustila vážka. Ta se sice nenechala vyfotit, byla moc rychlá, ale i tak byl zážitek ji vidět lovit.
Hlavní vystoupení se odehrávalo nejen na obloze, ale také na hladině. Člověk vůbec nevěděl, kam se má dívat dřív.
Čím víc obloha tmavla a rudla, tím byla scéna dramatičtější. Nakonec se objevil efekt světelného sloupu. Sice jen slabě, ale byl tam! A pak už zůstalo jen ohromené ticho a hluboké dojmy.
Ale to pořád ještě nebyl konec radosti. Doma mě čekalo ještě hraní si s fotkami a tvoření kaleidoskopu.
Dušička plesá a těší se zase na příště. Kdepak, žádný západ slunce není kýč, žádný. Naopak je to pokaždé nový přírodní zázrak.
