Vždycky mi šlo o srozumitelnost tance Na setkání s naším nejslavnějším tanečníkem Vlastimilem Harapesem jsem se moc těšila, zároveň jsem se trochu bála. Nejsem velkým znalcem baletu a on- bývalý šéf baletu Národního divadla. Že jsou mé obavy úplně zbytečné, jsem tenkrát nevěděla. Těsně před naším setkáním se omluvil, měl nějaké neodkladné povinnosti. Nesešli jsme se ani podruhé- dostala jsem zápal plic a 14 dní jsem byla „nepoužitelná“. Když jsme se telefonicky domlouvali potřetí, tréma mě opustila a jen jsem si říkala, aby to tentokrát už doopravdy klaplo. Schůzka proběhla v Malostranské Besedě a bylo to moc fajn. Pan Harapes je velmi galantní, milý společník a pohodový vypravěč. Jaké otázky jsem si pro něj připravila? Můžete se přesvědčit. Rozhovor vyšel v prosincovém čísle měsíčníku Doba seniorů z roku 2014.
Vlastimil Harapes: Vždycky mi šlo o srozumitelnost tance
Najít si termín na setkání s naším nejslavnějším tanečníkem Vlastimilem Harapesem (68) nebylo vůbec snadné, jeho diář je zaplněný nadlouho dopředu. Ale povedlo se. Nad šálkem čaje v Malostranské Besedě jsme si vyprávěli o tanci, ale i filmu a životě vůbec.
Byl jste dlouholetým sólistou baletu Národního divadla, na jeho scéně jste účinkoval v desítkách nádherných rolí, proslavil jste náš balet v mnoha zemích světa. Přesto jste u nás známý především z filmů či televize. Nemrzí vás to?
Proč si dělat starosti s něčím, co nemohu změnit. Jsem fatalista a beru to tak, že všechno je, jak má být. Opera a balet jsou obory, které neosloví každého, mají specializovaný okruh diváků. Přesto se nikdy nestalo, že bych tančil před prázdným či poloprázdným hledištěm. Není to masová záležitost, ale své věrné diváky balet má.
Pojďme tedy nejprve k filmům, v nichž jste hrál. Některé patří k našim vůbec nejúspěšnějším. Připomenete ty nejznámější?
Film „Markéta Lazarová“ byl vyhlášen naším nejlepším filmem poválečné historie. „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ a „Jak dostat tatínka do polepšovny“ – rodinné komedie, které dodnes neztratily svůj půvab, a Tomáš Holý se díky nim navždy zapsal do srdcí všech diváků. Původně jsem tam měl být jen poradcem pro taneční scény, ale nakonec Marie Poledňáková přišla a řekla: - Co bys někomu radil, zahraj si to sám. - A bylo to. Hrál jsem asi dost věrohodně, protože mě pak lidi díky mé roli neměli rádi…
Ale byly ještě další filmy…
Krásné vzpomínky mám na „Den pro mou lásku“. Marta Vančurová mi učarovala v „Janě Eyrové“ a to, že se s ní mohu seznámit a hrát, bylo pro mě úžasné. Padli jsme si do oka a jsme dodnes kamarády. Velmi povedený byl i pohádkový horor „Panna a netvor“, kde jsem hrál po boku Zdeny Studénkové.
Účinkoval jste i v prvním filmovém muzikálu…
Ano. „Starci na chmelu“ byla má vůbec první zkušenost s filmem, a i když jsem tam byl pouze ve sborových scénách, užil jsem si to. Bylo nám tenkrát opravdu těch sladkých sedmnáct, byli jsme parta spolužáků, měli jsme těsně před maturitou. Josef Koníček vytvořil krásné choreografie, tancovali jsme s velkou chutí.
Jak jste se k baletu dostal?
Když mi bylo deset let, přál jsem si naučit se hrát na housle. Maminka mi koupila jedny v bazaru a šla mě přihlásit do Lidové školy umění v Chomutově. Všimla si, že je tam také rytmika, a protože jsem pořád někde pobíhal a poskakoval, přihlásila mě i tam. Pan učitel na housle mě svým přístupem brzy odradil, ale báječná paní učitelka rytmiky mě uchvátila. Vymýšlela pro nás zajímavá cvičení a hry, a nakonec rodičům řekla, že jsem pohybově nadaný a že bych mohl zkusit konzervatoř. Odjel jsem do Prahy na přijímací zkoušky, a oni mě kupodivu přijali. Kam vedla vaše cesta po dokončení studia?
Ještě rok po skončení školy jsem natáčel Markétu Lazarovou a pan režisér Vláčil mi radil, abych pokračoval ve studiu na DAMU. Jenže natáčení se vleklo, postupovalo pomalu a mě to začalo trochu nudit. Zastesklo se mi po každodenním tréninku, po tancování. Rozhodl jsem se vrátit se zpátky k baletu. Udělal jsem konkurz do Národního divadla, mého jediného stálého angažmá v životě. Zůstal jsem tam nakonec v různých pozicích celých čtyřicet dva let. Samozřejmě jsem průběžně odjížděl na vystoupení v cizině, tančil jsem často v Itálii, v Německu, ale třeba i v Austrálii nebo v Japonsku.
Za kolébku klasického baletu bývá považováno Rusko. Byl jste na zkušené i tam?
Byl jsem na půlroční stáži v Petrohradě, u slavného pedagoga Alexandra Ivanoviče Puškina. Nastudoval jsem tam prince v Labutím jezeru a v této roli jsem na závěr studia vystoupil ve třech představeních s ruským souborem. Pro cizince to byla velmi ojedinělá pocta.
Poznal jste díky baletu nějaké slavné osobnosti?
Bylo jich mnoho, všechny bych ani nemohl vyjmenovat. Ale třeba na Kubě mi potřásl rukou Fidel Castro, pan prezident Havel mě představil anglické královně. Velmi rád také vzpomínám na Ples v Opeře, který jsem v roce 2011 zahajoval tancem s kambodžskou princeznou. Byl trochu problém s protokolem, princezna může tančit jen s tanečníkem v určitém společenském postavení- byl jsem jí představen jako „český král baletu“. Nevím, jestli s tím pak doma neměla problém, ale princezna tančila s „králem“.
Jaká byla vaše nejúspěšnější role v Národním divadle?
Princ v Labutím jezeře je krásná role, ale moje nejúspěšnější role byly v baletu Romeo a Julie. Nastudované jsem měl obě hlavní role- Romea a Mercutia. Když jsme pak se souborem tančili na zájezdu po italských městech, v italském tisku psali, že jsem nejlepším tanečníkem Evropy do třiceti let. To mě potěšilo- mám to doma dodnes schované- „černé na bílém“.
Poznal jste Národní divadlo i z druhé strany- byl jste tam nejprve sólistou, potom choreografem, režisérem, šéfem baletu. Jaké to bylo?
V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že nechci jen poslouchat povely nadřízených, mnohdy se mi ani nezdály správné. Chtěl jsem se rozhodovat sám, po svém. Bylo mi tenkrát kolem čtyřiceti let. Když jsem se stal 1. ledna 1990 šéfem baletu, ještě rok mi pomáhal Petr Weigl jako „čestný šéf“. Nešlo to vždy úplně hladce, byla to náročná práce s lidmi- osmdesáti umělci. Problémy jsem se musel učit řešit tak, jak přicházely, snažil jsem se být diplomatem- jinak to ani nejde. Ve funkci jsem vydržel dvanáct let.
Jak se vám líbí moderní formy tance? Myslíte, že patří do Národního divadla?
Hodně záleží na tom, kdo je dělá, do jaké míry je ten člověk profesionálem a zárukou kvality a dobré úrovně představení. Existují experimentální divadla a různé malé scény, kam se taková představení hodí více. Například úžasné představení Salome našlo krásné uplatnění v Rubínu. Vždycky je nutné zvážit, kde je adekvátní prostor a samozřejmě je důležité přihlížet i k možnému očekávání diváků.
Býváte často zván jako porotce do různých tanečních soutěží nejen doma, ale i v zahraničí. Vzpomínáte na něco zajímavého?
Měl bych jednu úsměvnou historku. Těsně před zahájením jedné taneční soutěže ve Velkém divadle v Moskvě jsme seděli všichni porotci společně na schůzce s předsedou poroty, vedle mě kolegyně, 92letá balerína. Všiml jsem si, že má na botě rozvázanou ozdobnou šňůrku, přiklekl jsem a uvázal ji. Ona se na mě usmála a pronesla krásnou ruštinou: Vy jste můj princ a já vaše Popelka…
Když už jsme u té Popelky, vy ještě dnes v jedné hrajete…
Ano, už třetím rokem vystupuji jako král v Popelce na ledě, už jsme s ní také navštívili vloni Kyjev a vracíme se tam i příští rok. Je to kouzelný muzikál na ledě, Popelka i princ tančí na bruslích- jsou to úspěšní krasobruslaři, zpívá je Lucie Bílá a Ondřej Ruml. Ostatní hrajeme a zpíváme na otočném dřevěném jevišti. Jsou tam velmi krásné kostýmy, světelné efekty, nádherná podívaná. Letos nás diváci ještě uvidí 17. a 18. prosince v Třinci a 20. prosince v Brně.
Tanečníci odcházejí poměrně brzy do důchodu. Přemýšlel jste o tom, co chcete dělat dál?
Ze svých představení jsem odcházel postupně, naposledy jsem tančil Odyssea v Laterně Magice. Ale měl jsem spousty dalších aktivit, takže jsem v nich prostě pokračoval- televize, film, různé aktivity spojené s tancem. Smutek jsem nijak nepociťoval, je to prostě normální běh života. Jsem přesvědčen, že člověk musí žít dneškem, zítřkem- nezastavovat se, jít dál.
Měl jste jako divák rád divadlo Semafor?
Miloval jsem ho. Kdysi jsem napsal, že kdybych nebyl v Národním divadle a mohl si vybrat, kam jít, tak by má volba byla jednoduchá- Semafor.
Jistě víte, proč se na to ptám…
Není to tak dlouho, kdy se ozval telefon, volal pan Suchý. Nabídl mi roli v jedné hře v Semaforu – a já začal zkoušet. Vystupovat s ním na jednom jevišti mě opravdu těší, považuji ho za génia a žijící legendu. K muzikálu Prsten pana Nibelunga napsal libreto, složil hudbu, vytvořil scénu, kostýmy, režíruje i hraje hlavní roli. A já tam mohu být s ním. Mám stejný pocit, jako kdysi v baletu – tenkrát jsem si pohrával s tancem a hudbou, tady si pohrávám se slovem – recituji a zpívám. Divákům se to líbí a já si to užívám.
Zpíváte hezky od přírody, nebo máte nějakou pěveckou přípravu?
Poprvé jsem veřejně zpíval v jednom Silvestru- byla to spíš taková legrace, Neckář, Korn, já a tři tanečníci. Když to skončilo, přišla za mnou Hana Zagorová a nabídla mi účast ve svém pořadu Dluhy Hany Zagorové. Zpívat měl Gott, Korn, Pospíšil a já měl s nimi tančit- dělat jim křoví. Odmítl jsem s tím, že leda když budu také zpívat. Do týdne se rozmyslela, že tedy ano, ale že mě musí učit správně zpívat- dávala mi kurzy. Já jí potom pomáhal s tancem – až jsme se dopracovali k manželství. To sice po čase skončilo, ale kamarády jsme dodnes.
Ani s tancem jste tak docela neskončil…
Jsem uměleckým šéfem Mezinárodní konzervatoře v Praze. Je to mladá konzervatoř s divadlem v Korunní ulici. Už jsme dovedli k maturitě dva ročníky, máme velmi dobré výsledky, mnoho jedinečných studijních oborů, které vyučují zkušení pedagogové. Dohlížím na uměleckou úroveň, které naši studenti dosahují. Angažujete se i v charitativní práci. V čem spočívá?
Již dvacet let jsem čestným předsedou Hnutí speciálních olympiád pro mentálně postižené sportovce. Národní olympiáda byla letos v Brně, světová v Antverpách, ale byli jsme i v Číně, Japonsku, příští rok se chystáme do Los Angeles. Mentálně postižení mají v Praze na Újezdě studio Oáza, které jim nabízí náplň volného času v různých kroužcích. Patří k nim i kroužek tance, kam občas rád zajdu, podívám se, trochu jim poradím, povzbudím je. Mají velkou radost a jsou vděční.
Setkáváte se s lidmi na různých besedách, dostáváte od diváků jistě řadu dopisů. Vzpomenete si na nějaké dojemné setkání?
Nedávno mě požádal jeden pán, jestli bych se s ním nevyfotil pro jeho maminku. Prý byla do mě velmi zamilovaná a on, když se narodil, dostal po mně jméno Vlastimil. Vyhověl jsem mu moc rád. Vzpomínám si, jak mě rozesmál jeden fotbalový trenér žáků, když mi vyprávěl, že dresům říkají „harapesky“. Takže jeho základní pokyn klukům- navlečte si harapesky a jdeme na to…
Vzpomínal jste na svou paní učitelku rytmiky. Dožila se vaší slávy? A vaši rodiče?
Paní učitelka mě viděla na několika představeních a samozřejmě jsme spolu zavzpomínali. Tatínek mi zemřel poměrně brzy, viděl jen mé první profesionální kroky. Maminka se dožila devadesátky, chodívala na má vystoupení a byla moc pyšná, když jí lidé gratulovali k mým úspěchům. A já jsem měl radost, že je spokojená.
Co myslíte, že bylo hlavním důvodem, že jste uspěl – talent, dřina, štěstí?
Techniku zvládá spousta lidí, jen v tom to určitě není. Já jsem navíc zdědil po svém dědečkovi muzikálnost, on měl absolutní sluch. Také jsem měl určitou výhodu ve svém vzhledu- tvář, proporce těla, pro balet přesně akorát. Myslím, že úplně nejdůležitější ale bylo, že mi šlo vždycky o srozumitelnost- nejen formu, ale i obsah, ztvárnění hudby tancem, který chce něco vyjádřit. Proto mě vždy bavily víc dramatické role – Romeo, Macbeth, Spartakus.
Získal jste mnoho různých ocenění- kterého si vážíte nejvíce?
Člověka potěší každé ocenění, kterým mu ostatní dávají najevo, že si jeho práce váží. V roce 1980 jsem dostal ocenění Zasloužilý člen Národního divadla. V roce 1989 jsem získal titul národní umělec, v roce 2011 i Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet. Já sám jsem se nejvíc radoval z Televizní rolničky v roce 1985. Byla to cena diváků o populární osobnost televizní obrazovky, a já získal tu absolutní- tenkrát za mnou skončil dokonce i Karel Gott. Mám ji doma dodnes vystavenou. Dostával jsem tenkrát spousty dopisů a mnoho lidí mé vítězství přimělo blíže se zajímat o balet, zajít do Národního divadla.
Pane Harapesi, dovolte mi ještě závěrečnou otázku. Měl byste pro naše čtenáře nějaký vzkaz?
Víte, každý by měl mít něco, čemu věří, čím se řídí, nějaké krédo. Já vyznávám známé: „Co nechceš sám, nečiň druhému.“ Myslím si, že kdyby se tím každý řídil, bylo by na světě lépe.
Na setkání s naším nejslavnějším tanečníkem Vlastimilem Harapesem jsem se moc těšila, zároveň jsem se trochu bála. Nejsem velkým znalcem baletu a on- bývalý šéf baletu Národního divadla. Že jsou mé obavy úplně zbytečné, jsem tenkrát nevěděla. Těsně před naším setkáním se omluvil, měl nějaké neodkladné povinnosti. Nesešli jsme se ani podruhé- dostala jsem zápal plic a 14 dní jsem byla „nepoužitelná“. Když jsme se telefonicky domlouvali potřetí, tréma mě opustila a jen jsem si říkala, aby to tentokrát už doopravdy klaplo. Schůzka proběhla v Malostranské Besedě a bylo to moc fajn. Pan Harapes je velmi galantní, milý společník a pohodový vypravěč. Jaké otázky jsem si pro něj připravila? Můžete se přesvědčit. Rozhovor vyšel v prosincovém čísle měsíčníku Doba seniorů z roku 2014.
byla vaše nejúspěšnější role v Národním divadle?
