O jednom přísloví
.... Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…
Díky cvičení v plaveckém bazénu, trochu plavání, masáží ve vířivém bazénku vykřesal jsem se v roce 2012 z neduhu poškozené páteře. Ač jsem si jist, že na zlepšení stavu dokonce až tak, že jsem mohl znovu hrát tenis (navzdory názoru pana odborníka, který mne do bazénu poslal) mělo vliv i to moje tělo, ať tak či onak, u návštěv téhož bazénu a jeho zařízení jsem s menší pravidelností zůstal, nejvíce pozornosti věnoval tryskám v bazénu vířivém (whirlpool), což dle mého názoru úspěšně nahrazuje ruce maséra, jenže je to za babku.
Před pár dny jsem tedy opět do toho zde zvaného whirlpoolu či hot tubu vstoupil, nemaje tušení o tom, jak z něj po nějakém čase vystoupím... s pomocí pozorných a rychlých profesionálů.
Hověl jsem si v příjemném obklopení horké vody a působení proudu z trysek na zádech, díval se přes bazén na nástěnné hodiny odměřující nemilosrdně plynoucí čas, blížící se ke Štědrému dni a snažil se přijít na to, co pod stromeček dodám vnoučatům dosud věřících na kouzelnou osobu Ježíška. Stejně jako nejednou v minulosti, byl to příjemný pocit, posezení v té horké vířící lázni.
Jenže: najednou jsem se viděl pod vodou, kolem mne proudily malé bublinky, snažil jsem se vstát, ale nohy jsem měl jak z papíru, uviděl zábradlí, chtěl jej dosáhnout a pomoci si na nohy, ale bylo příliš daleko... a pak jsem procitl a byl veden po pár schůdkách z horké vody, usazen do židle a kolem mladík s nápisem Staff na tílku a muž v černé uniformě a žena též v černé uniformě, na prsty mi navlečena koncovka na měření obsahu kyslíku v krvi, na levé ruce stoupající a klesající tlak aparátu na měření krevního tlaku...
Co se stalo (?) ptám se a sděleno, že jsem omdlel v bazénu a musím do nemocnice... a záhy jsem seděl na pojízdné židli v mokrých plavkách informován o tom, že dostanu deku a pojedu do nemocnice...a to jsem si vzpomněl, že v šatně, ne pod zámkem, ale v důvěře, že v našem distriktu se nakrade, mám ve skříňce bundu s penězi a doklady a něco svršků, poprosil jsem, abych tam byl dopraven, tak stalo, vzal si své věci... jízda na židli na ulici, tam stály dvě sanitky, jak už je tu zvykem, že k nehodě nepřijede jen jeden vůz požárníků nebo jedna sanitka, ale sichr je sichr a dojede více vozidel... a pak už se vezu a nade mnou se sklání pohledný mladý muž s nápisem na pracovní uniformě PARAMEDIC, moje žena, zdravotní sestra má k těmto zachráncům lidských životů právem velikou úctu, moc nechybí, aby byli bezmála jako doktoři.
Na pohotovostním oddělení v nemocnici konečně si půjčuji telefon, abych informoval ženu, hlavně o tom, že naše auto je na parkovišti Centra, kde se příhoda stala... a po chvíli se na pojízdné posteli vezu dost dlouhou chodbou a jsem zaparkován na místě, které pak po vcelku pochopitelné nejistotě, několikerým opakováním testů, EKG a odběru krve, té vzácné tekutiny stačí docela malinká kapička a laboratoř sdělí o tě e skoro všechno, a pak konečně po sedmnácti hodinách vcelku příjemného poležení na posteli a po nespočtu těch vyšetření, po boku své choti, jež vedle mne na židli u postele strávila celou noc, odcházím na ulici, do pěkného, slunečního, zimního dne.
Jak jsem ležel jako Lazar na nemocniční posteli a sledoval sestřičky konající svou práci, uvědomoval jsem si jak asi nákladná je ta naše nemocniční péče a stejně tak i nedomyšlenost příliš štědrého utrácení peněz za přebujelou administrativu a nebo i za individua, která nedbají nikterak o své zdraví a svůj smutný ortel si sami působí. (Laskavý čtenář možná připomene, že jsem si svojí nehodu možná také způsobil příliš dlouhým pobytem v té horké vodě, ale to je přece jen trochu jiná situace).
Nevím, zda délka mého pobytu na pohotovostním oddělení nemocnice byla nezbytná, ale péče, které si mi dostalo byla dobrá a důkladná. Moje žena, sedící u postele a občas sledující stále běžící záznam srdeční činnosti sdělovala, že moje srdce si vede velmi dobře. Což mne samozřejmě potěšilo. A pojednou jsem si připomněl našeho prvního rodinného, českého lékaře v Kanadě, který mi po vyšetření pravil: Na srdci je vidět dobrá trénovanost!
A také mne napadlo, jaké asi péče by se dostalo pacientu jakým jsem byl já, před padesáti nebo více lety? Pokrok se ubírá někdy ne zcela jednoznačnou cestou, ale jsem si jist, že kladné převyšuje méně kladné.
Douška veledůležitá: na zdi nad tím vířivým bazénem malá cedulička varuje osoby s ne právě dokonalým kardiovaskulárním systémem před vstupem. Jako absolvent trojnásobného bypassu před lety ceduličku jsem nespočtukrát ignoroval. Teď jsem si na ní vzpomněl, stejně jako na přísloví o džbánu a uchu...
Vladimír Cícha
* * *
Zobrazit všechny články autora