Kde jsou ty časy, kdy člověk měl už dost ticha kolem sebe, sedl si ke krystalce, nasadil na uši sluchátka a celý blažený poslouchal hluk světa, který si ani nedovedl představit. Dnes by leckterý podnikavec naopak uspěl s naslouchátky ticha.
Nebylo mi dobře. Znáte ten pocit, mrazení v zádech, těžknou nohy a bolí i vlasy. Paní doktorka rozhodla – ihned do postele, chce to pár dnů klidu. A tak jsem ulehla. V klidu? Kdeže…
Náš dům na jednom ostravském sídlišti je jako každý jiný. Partaje na úrovni, občas někoho pomluvíme, když o „svém“ týdnu neumyje schody, sem tam někdo prokopne domovní dveře (ale včas to přizná, protože za léta společného bydlení ho už máme stejně „přečteného“), čím rychleji rostou děti a jejich kamarádi, tím častěji lepíme strhané jmenovky na schránkách a ve výtahu čistíme neslušná slova.
Ale k tomu klidu.
Ten se nekoná.
Někdy po páté hodině ranní zjišťuje malý jezevčík z vedlejšího vchodu, co lze ze sedmého patra shlédnout. Sděluje to vytrvalým štěkotem a zřejmě za škodolibé podpory svých pánů. Zdola mu solidárně odpovídají venčící se vrstevníci. Kolem oken vřeští rackové a dožadují se krmení. Pak nastupuje omladina, dětičky, jimž se nechce do jeslí a školky (čemuž se nikdo nediví), školáci se překřikují již před sedmou – koho napadlo v tak nekřesťanskou hodinu začínat vyučování?
Dopolední expozice přechází do kolize a vrcholí odpoledne krizí: Škola otevírá brány, chlupáči se řítí na trávníky s kraválem do sebe; děcka přece musejí vybít nějak energii, zaplať pánbůh, že mají aspoň o sport zájem; z blízké křižovatky houkají sanitky a drnčí tramvaje. Padající tma sice milosrdně přikryje jizvy na trávníku, psí hromádky na chodnících i polámané větve stromků, ale klid – nikde!
Z nejrůznějších zákoutí se rojí kamarádi z mokré čtvrti, soudě z jejich repertoárů, probíhají vojenské odvody asi stále a denně – a kdo neslaví, ten aspoň naplno poslouchá magneťák či televizi. Když pak v oknech zhasínají obrazovky čarovných bedýnek a vám se zavírají oči, leká vás ze spánku výstražné vytí alarmů v autech na parkovišti.
Kde jsou ty časy, kdy člověk měl už dost ticha kolem sebe, sedl si ke krystalce, nasadil na uši sluchátka a celý blažený poslouchal hluk světa, který si ani nedovedl představit. Dnes by leckterý podnikavec naopak uspěl s naslouchátky ticha.