Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete fotku (fotky) i text na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený. Tentokrát je to něco málo z míst kam se rádi vracíme.
Cochcárna
Přidávám se k názoru, že domov nemusí být jen kamenný dům. Je to teritorium, kde je Vám dobře, kde najdete vzpomínky, možná už nostalgické, kde jsou, nebo byli Vaši přátelé, a kde jste něco hezkého prožili a rádi se tam vracíte.
Před mnoha a mnoha lety se moje sestra zaláskovala do skalního vodomila a tak nás přivedla do zákoutí, kde lidé spjatí s vodáctvím žijí svůj osobitý styl. Abychom se nezděsili , poučila nás, že se tam pije čůčo z kolující flašky, spí se kde se dá a jak se dá,nikdo se k ničemu nenutí a každý si při tom dělá co chce = cochcárna. Bylo to v době hluboké totality a tak večer u ohně seděli vedle sebe topič, šofér, ředitel mlékárny, učitelky, lékaři, vědecký pracovník, olympionik v plavání, těhotná architektka, mašinfíra …..a nikdo nikomu nevadil, nemluvilo se o majetcích, spíše se ozývaly salvy smíchu při vtipech o esenbácích a funkcionářích tehdejší vládnoucí garnitury a večer zněly kytary, basa, banjo. Všechny dohromady nás stmeloval společný nepřítel, kterému jsme se sice smáli, ale podléhali mu. Vynahradila nám to krásná příroda, výlety na lodích a lodičkách, mnohdy zvaných necky. Peněz nikdo z nás neměl nazbyt. Jezdila se regata pivo-rohlík, to znamená, že se na plavidlech vyrazilo do zátok, kde se nějaká hospoda nacházela, dalo se pivo a rohlík a v té poslední hospodě se dalo magické voko. To je panák zelené kořalky i se sklenkou ponořený do půllitru piva. Jak se pivo pohne směrem k ústům, kořalka se rozvlní a připomíná někdejší symbol na starých radiopřijímačích. Když nemrkal, bylo vyladěno. My jsme se obvykle také vyladili a než jsme se vylodili, na nejedné palubě vypukla cholera a mor a osádka potupně vrhla přes palubu.
Kdysi emeritní šéf na policejní prosektuře pomáhal od náhlých příhod vskutku razantně. Když se dítě zranilo, řekl ať si to počůrá a pak mu to namažte popelem z ohniště. Má teplotku? Tak ať se hodně koupe. Čaj se vařil z vody z jezera, myli jsme se tam, a nikdo na to neumřel. Bydlelo se ve stanech různě děravých, v týpý, ve starém garantu, pod lodí, v lese byla zamaskovaná kadibudka.
Čas běžel, přehnala se přes nás sametová revoluce a mnoho let jsme se díky podnikání do těch končin nedostali. Přišly i životní krize a kolize a s nimi jako lék nápad, podívat se, jak vypadá cochcárna.
Znáte pocit, když se někam vracíte a jste dojati, že tam existuje to a to, co máte spjato se vzpomínkou? Ano. Bylo to dojemné. Týpý stojí, obrostlé mechem, garant pod smrkem skoro není vidět, dokonce pod ní rostl krásný hřib, kadibudka se stále stejnou zástěnou a ohniště přežilo i povodeň v roce 2002. Mnohé osadníky začaly nahrazovat jejich děti a vnuci, v okolí zátoky se projevuje teritoriální komerční nátlak.
Musíte být imunní, projet tím hemžením drahých auťáků a vznikajících snackbarů a doplížit se do místa, které zůstalo uchráněno civilizačních změn. Je to nádhera. Byli jsme neskonale šťastni, ječeli u ohně při kytarách do rána jak za mlada, zimu v noci ani nevnímali, já přidala na fňuknu svých pár odrhovaček, a abyste i Vy, z toho něco měli, posílám pár snímků. Kde to místo je, nesmím prozradit. Jen ze srdce volám ať žije cochcárna !
Pohled z okna 
Přidávám se k názoru, že domov nemusí být jen kamenný dům. Je to teritorium, kde je Vám dobře, kde najdete vzpomínky, možná už nostalgické, kde jsou, nebo byli Vaši přátelé, a kde jste něco hezkého prožili a rádi se tam vracíte.
dohromady nás stmeloval společný nepřítel, kterému jsme se sice smáli, ale podléhali mu. Vynahradila nám to krásná příroda, výlety na lodích a lodičkách, mnohdy zvaných necky. Peněz nikdo z nás neměl nazbyt. Jezdila se regata pivo-rohlík, to znamená, že se na plavidlech vyrazilo do zátok, kde se nějaká hospoda nacházela, dalo se pivo a rohlík a v té poslední hospodě se dalo magické voko. To je panák zelené kořalky i se sklenkou ponořený do půllitru piva. Jak se pivo pohne směrem k ústům, kořalka se rozvlní a připomíná někdejší symbol na starých radiopřijímačích. Když nemrkal, bylo vyladěno. My jsme se obvykle také vyladili a než jsme se vylodili, na nejedné palubě vypukla cholera a mor a osádka potupně vrhla přes palubu.
Kdysi emeritní šéf na policejní prosektuře pomáhal od náhlých příhod vskutku razantně. Když se dítě zranilo, řekl ať si to počůrá a pak mu to namažte popelem z ohniště. Má teplotku? Tak ať se hodně koupe. Čaj se vařil z vody z jezera, myli jsme se tam, a nikdo na to neumřel. Bydlelo se ve stanech různě děravých, v týpý, ve starém garantu, pod lodí, v lese byla zamaskovaná kadibudka.
spjato se vzpomínkou? Ano. Bylo to dojemné. Týpý stojí, obrostlé mechem, garant pod smrkem skoro není vidět, dokonce pod ní rostl krásný hřib, kadibudka se stále stejnou zástěnou a ohniště přežilo i povodeň v roce 2002. Mnohé osadníky začaly nahrazovat jejich děti a vnuci, v okolí zátoky se projevuje teritoriální komerční nátlak.
