Historie peřiny
Spíme pod různými dekami jednoduše i složitě prošívanými, vzorovanými, tenkými i tlustými, v pastelových barvách umělých vláken a různých ekologických střiží. Co je uvnitř nadýchané pokrývky nikoho prakticky nezajímá. Mnohdy je tam stále tradiční peří – alespoň v polštářích. Nicméně nafouklá, velká, pravá venkovská peřina, plná lehkého prachového peří se na chalupách stále používá z nostalgie i kvůli tradičnímu interiéru.
V minulosti však peřiny představovaly významnou součást domácnosti a také značný majetek - hlavní část nevěstiny výbavy. Do jedné peřiny se vejde velké množství peří. A tak připravit takové věno znamenalo vychovat hejno hus, oškubat je a sedrat peří patřilo hlavně v zimě k večernímu posezení a společenské zábavě.
V 19. století, někde i později, byly v českých krajích navíc peřiny povlékány do krásných, ručně tkaných povlaků. Nejčastější byly z červenobílého pruhovaného kanafasu nebo z materiálu utkaného ze lnu a bavlny v kostkovém vzoru. Ušitá peřina mívala na užší straně všitou krajkovou vložku stejně jako parádní polštáře. Podle toho kolik peřin měla hospodyně vystlaných na posteli ve světnici byla hodnocena její majetnost. Peřiny rozhodně nebyly nějakým intimním ložním prádlem. Byly nejen vystavovány, ale i veřejně, aby všichni viděli, o svatbě převáženy na vyzdobeném žebřiňáku spolu s truhlou, skříní a dalšími kusy výbavy.
Každý kraj měl svá specifika ve stlaní peřin. Ve světnici stála obvykle jen jedna postel – pro manželský pár – hospodáře a hospodyni. Peřin však bylo potřeba více – například k přikrytí dětí na peci i k uložení ostatních členů rodiny. Spávalo se různě, například chlapci na tvrdé lavici, děvčata v komoře, sloužící personál v lůžku na půdě. Jed postel pánů domu vévodila světnici. Často se sešlo několik různě vzorovaných peřin na sobě. Peřina měla být naditá, aby nejen řádně hřála, ale také dobře držela tvar.
Stejně nadité byly i polštáře, které musely samy stát ve vrchní řadě ustlání, téměř u stropu. V odestlané posteli se pak více sedělo než leželo. Už jen několik polštářů na sobě takovouto pozici podmiňovalo.
Ke slavnostní úpravě postele patřilo i prostěradlo, které mělo na podélné straně vyšívání a krajku. Ta splývala přes okraj spodní peřiny. Jindy vyšitá a krajkou zdobená plachta zakrývala postel pod vyskládanými polštáři. V různých regionech např. na moravském Horňácku bývaly polštáře zvláštním způsobem zdobené – vytkávané ve vzoru. V Pošumaví, na Hané, ale i jinde byly zvykem povlaky ušité z modrotisku.
Krásně vystlaná postel mimo jiné prostě představovala zajímavou část selského interiéru.
A když už jsme u těch peřin a postele tak přidám ještě jednu zajímavost:
Hodně chrápání - prý málo sexu. Dobrý milenec se prý pozná podle klidného, chrápáním nepřerušovaného spánku. Ženy, které spí vedle chrápajících mužů si užijí nejen málo spánku, ale i málo sexu. K tomuto tvrzení dospěli britští lékaři a prezentovali je na symposiu v Londýně.
Chrápající muž prý trpí častěji poruchami potence něž muž s tichým spaním. Zablokováním přívodu vzduchu do plic, k němuž při chrápání dochází, nastane téměř minutové přerušení dýchání, během něhož se snižuje produkce mužského hormonu testosteronu.
Nejvíce chrápou muži obézní, u nichž také nejčastěji dochází k přerušení přívodu vzduchu do plic. Staré mýty o tom, že chrápání je znakem mužnosti, patří nyní podle britských vědců do odpadkového koše.
Lenka Látalová