Pohled z okna Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Od tří hodin odpoledne hluboko do noci…
Po třetí hodině trochu ožije prostor přímo před naším vchodem. Nejprve dvakrát bouchnou dveře od hlavního vchodu. Bezprostředně po prvním bouchnutí se na chodník vyřítí Ben a neomylně zamíří ke kmeni túje, u něhož úlevně zvedne nožičku.
N konečně! Ben měl dnes svůj koncertní den a od 10 hodin střídavě vyl a štěkal… Už rok zůstává vždy po odchodu dětí do školy v bytě sám, ale ještě stále nepochopil, že mu to skučení za bytovými dveřmi stejně není nic platné. Největší radost z Benova „zpěvu“ má pan Metelka, který se ve vedlejším bytě snaží vyspat po noční směně. Ben je pes, jehož pochybný původ je zřejmý na první pohled. Zatímco roztomilá hlavička s dlouhýma plandavýma ušima a tělo pokryté bílou, mírně se vlnící srstí s velkými černými skvrnami připomínají poněkud zmenšeného ohaře, nepřiměřeně krátké a dosti křivé nohy dosvědčují, že zde jistě došlo k mezalianci. Bena se dnes snaží ukočírovat droboučký Martin, jediný kluk ze čtyř sourozenců Dolákových bydlících v posledním patře. A Ben dobře cítí, že vodítko nedrží pevná ruka Danky, urostlé nejstarší Martinovy sestry, a tak si s Martinem provádí,co se mu právě zachce.
Do toho bouchnou hlavní dveře podruhé a z nich vyrazí urostlý zlatý retrívr Dany, který za sebou vleče na konci vodítka Ondru, jedenáctiletého, velmi pohyblivého kluka, který však bohužel patří do úplně jiné váhové kategorie než Dany. Dany proběhne kolem Bena naprosto nevšímavě, což Bena hluboce urazí. Pro jistotu se schová za nohavice svého pána a odtud začne vysokým hlasem Danymu nadávat. Danyho však nechávají Benovy nadávky naprosto klidným. Soustředěně očichá okolí kontejneru, několikrát jen tak cvičně zvedne nohu a pak odvleče svého pána kamsi směrem k nádraží. Když Ben zjistí, že se přede dveřmi už nic zajímavého nebude dít, škubne vodítkem a obrátí hlavu k Martinovi, jako by mu říkal : „Tak co stojíš? Jdeme, ne?“ A Martin se poslušně rozběhne napříč sídlištěm k tělocvičně místní TJ, před níž určitě najde někoho z kamarádů.
Než si přinesu šálek s odpolední kávou, objeví se na chodníku pod oknem další povědomá postava. Stará paní Vařeková zahájila svoji odpolední zdravotní vycházku. Chodník vedoucí podél našeho domu trpělivě projde během odpoledne nejméně stokrát. Dívám se za ní a pořád mám pocit, že je na ní něco jiného. A, už to mám! Paní Vařeková, která chodí celý rok prostovlasá, v létě v zimě v polobotkách, nazula vysoké černé filcové papuče… Je zima, a tak vychází z domu s prázdnýma rukama. Avšak jen co se zazelená tráva, bude ve starém drátěném košíku, který pamatuje slávu prvních samoobsluh, vynášet na pastvu své dvě želvy – vlastně želvu Báru a želváka Ferdu. A ve chvíli, kdy je vyloží do trávy, nastanou jí starosti, o nichž bude pravidelně informovat všechny sousedy, kteří půjdou kolem. Ferda je sice pomalu o polovinu menší než Bára,ale je zřejmě sexuální maniak, a tak „furt na Báru leze“ (jak si stěžuje paní Vařeková). Jenže Bára o takové hrátky nemá zájem, a tak před Ferdou utíká, co jí želví nožičky stačí. To by člověk nevěřil, jak dovede taková želva zdrhat! A nebohá paní Vařeková, která už má osmdesátku na krku,musí za oběma uprchlíky běhat, aby jí neutekli třeba na vozovku. Ale i přes tohle trápení svoje želvy miluje a nemůže pochopit,že v jejím sousedství žijí i takoví lidé, kteří její miláčky nazývají obludami a chtějí po ní, aby se jich zbavila.
Najednou prořízne vzduch pronikavé zapištění a vzápětí začne z amplionu umístěného na rohu ulice sladký tenor sdělovat,že „takový schody do nebe postavit chtěl bych pro tebe…“Začíná pravidelné hlášení městského rozhlasu. Vyslechneme tedy sdělení o prodeji chlazeného kuřecího masa na městské tržnici, o nálezu svazku klíčů s barevnými rozlišovači, o tom, že jedna ze zubních lékařek nebude pro nemoc ordinovat a konečně pozvánku na městský ples.Melodický ženský hlas všechny zprávy zopakuje ještě jednou a pak zazní několik taktů z Fibichova Poemu, neklamné znamení, že nás někdo z našich spoluobčanů opustil navždy.
Na konci ulice se ozve temné hučení, které se blíží, a já v hukotu motoru rozeznávám i povědomé skřípění brzd a hrkání karoserie, která asi drží pohromadě jen silou vůle. Starý dlouhý kloubový autobus, zvaný „harmonika“, se vrací z denní směny a jeho řidič s ním opatrně manévruje, aby při vjíždění na parkoviště nepřibral některé ze zaparkovaných osobních aut. Dobrá věc se podařila, a tak už zazní jen závěrečné zasyčení dveří, jak pan Procházka opouští vůz. Jen jemu známým hmatem dveře zajistí proti otevření a krátě si cestu přes trávník míří dlouhými kroky ke vchodu protějšího „výškáče“. Je pět hodin odpoledne. Za hodinu se bude akce opakovat, pouze autobus, který vjede na parkoviště, aby tam přenocoval, už nebude dlouhá „harmonika“ a jeho řidič bude mít ke svému domu o pár kroků dál.
Po páté hodině začíná denního světla kvapem ubývat. Proti zvláštní, jakoby odněkud zdálky podsvícené obloze, na níž před chvílí zapadlo slunko, se rýsují větve několika posledních mohutných bříz, na jejichž visících tenkých větvičkách se objevují první drobné jehnědy. Na vedlejší budově se rozsvítila barevná reklama upozorňující milovníky pěnivého moku, že se otevřela hospoda, kde si mohou vypít svého oblíbeného zubra z napěněného půllitru. Úderem šesté se odtud ozvou první tóny, které po deváté večerní naberou na intenzitě a rozechvějí skla v oknech okolních domů. To začne diskotéka. Zatím však je relativní ticho. Paní Vařeková už zmizela v domě, dole bouchly domovní dveře, po schodech zazní dupání několika párů dětských nohou, do toho štěkají psi a celé tohle představení ukončí prásknutí dveří bytu ve třetím patře, za nimiž zmizel Ondra s Danym, a o chviličku později pohltí bytové dveře ve čtvrtém poschodí Martina s Benem.
Venku se mezitím úplně setmělo. Podél chodníku se s nervózním pomrkáváním pomalu rozsvěcují pouliční lampy. Do tmy svítí okna desítek bytů v protějších výškových domech.Po osvětleném chodníku přejde už jen málokdo. Kiosek, který je zatím temný, jen sem tam olíznou světla reflektorů auta, které kolem něho zajíždí na parkoviště.Okna kiosku se na hodinku rozzáří po deváté hodině, kdy se u něj začnou zastavovat ti, kdo jdou do továrny na noční směnu. Po desáté hodině zaklapou na chodníku podpatky těch, kdo spěchají z odpolední směny do tepla svých domovů. Jinak je noční klid rušen jen zvuky diskotéky a ve chvílích, kdy hudba přestane hrát, halasným smíchem mládeže, která se vyšla na vzduch „provětrat“.Diskotéka skončí po druhé hodině ranní. Pak budou ti, kdož mají lehčí spánek, ještě nějaký čas rušeni hlučnou zábavou mladých, kterým se ještě nechce domů a kteří bůhvíproč usoudili, že právě chodník na rohu našeho domu je nejvhodnějším místem k nekonečnému loučení… Ale za čas se hlasy vzdalují, pomalu utichají a i nad naší ulicí se ujímá moci noc.
Noc z pátku na sobotu…
Míla Nová
