Knížka, o které zde mluvíme se jmenuje RONNIE a napsal ji Ronnie O´Sullivan ve spolupráci se Simonem Hattenstonem, což je novinář působící v anglických novinách The Guardian.
Protože tato kniha nebyla přeložena do češtiny a Zdena není překladatelka, rozhodla se knihu RONNIE převyprávět. Některé citace přeložila doslova, jiné části zestručnila nebo vynechala. Jejím cílem bylo seznámit vás s obsahem a představit vám jednoho z nejoblíbenějších snookerových hráčů současnosti.
Dále Ronnie píše o svých kamarádech, hraní fotbalu, o rvačce, při které dostal ránu do nosu a od té doby ho má nakřivo.
Pokračuje - bral jsem snooker čím dál víc vážně. Poprvé jsem vyhrál peníze v jedenácti letech. Šel jsem v pondělí do školy a řekl kamarádům, že jsem vyhrál 45O liber. Dozvěděl se to ředitel a požádal mě, abych mu donesl ukázat šek a trofej. Běžel jsem domů, dovolil se mámy a běžel zpátky do školy. Tašku jsem si nikde neodkládal, aby se mi neztratila a pak mě z jedné hodiny zavolal ředitel do kanceláře. Měl tam ještě svého kamaráda, který chtěl moji výhru vidět. Nabídli mi čaj a povídali se mnou. Ředitel byl fajn, ale ostatní učitelé říkávali žákům: "Podívejte se na Ronnieho O´Sullivana, myslí si že bude velká hvězda, ale nebude z něho nic" Ostatní děti mi to samozřejmě řekly. Ale brzy došlo k situaci, kdy jsem mohl říkat: "Já vydělávám tolik co vy a je mi teprve 11, tak mi neříkejte co mám dělat."
V té době jsem začal cestovat po celé zemi se svým kamarádem Robertem Chapmanem. Vydělané peníze jsem dával otci a on mi z toho dával na útratu. V té době dal přistavět k našemu domu další místnost, se snookerovým stolem, vlastní toaletou, televizí a gaučem. Stál ho 20 000 liber. Byl to takový můj minidům, kde jsme trénovali.Robert byl o 7 let starší než já a spolu se svým kamarádem mě zkoušeli dát dohromady s dívkou jménem Pippa, když mi bylo 10 let. Byla to úžasná, nádherná, starší žena. Bylo jí už 11. Ale já neměl odvahu se na ni podívat a utíkal jsem pryč. Jenom jsem o ní snil.
Ronnieho tágo bylo větší než on, byl jen o málo větší než stůl, proto musel používat hrabičky, podložku a prodloužení tága. Proto prý je tak dobrý s tím nyní, protože je používal často. Průlom přišel, když mu bylo 14. Poprvé se v amatérské soutěži dostal mezi posledních 16, a byl postaven mezi dobré hráče.Ve čtvrtfinále hrál s Marcelem Gavreau nejlepší z pěti frejmů. On byl v té době 34 na světě. Porazil ho. Marcel byl na sebe rozzlobený a říkal, "to je neuvěřitelné, odkud se to dítě vzalo? Ještě nikdo proti mě nehrál tak dobře jako on."
Pak vyhrál semifinále i finále proti Anthony Hamiltonovi (nyní top 16) a vyhrál 1000 liber. V turnaji bylo 180 hráčů a Ronnie ve svých 14 letech vyhrál celý turnaj. Potom začal jezdit na turnaje s Chrissy Brooksem, který byl o dva roky starší než on. Ronnie trávil hodně času v jeho rodině a byli si velmi blízcí, dobře se doplňovali. Hrávali spolu i double a vyhrávali všechno několik let po sobě. Jednoho dne byli na turnaji v Birminghamu, jeli tam společně, ale Chrissy byl brzy vyřazen a chystal se odjet domů. Ronnie byl stále v soutěži, ale domluvili se ať počkají až dohraje rozehraný zápas. Pokud prohraje, pojede s nimi domů. Vyhrál a zůstal. Chrissy s přáteli odjeli, cestou havarovali, a Chrissy ještě s jedním chlapcem nepřežili. Ronnie se to dozvěděl až příští den, ale vůbec si to nepřipouštěl. Jel na další turnaj, tam všichni plakali, ale on nemohl. Jenom chtěl být u stolu a hrát.Až na pohřbu, kde byl se svou matkou, to na něho padlo, rozplakal se, zhroutil se a uvědomil si, že Chrisse už nikdy neuvidí.
OTEC JDE DO VĚZENÍ
Školu opustil bez závěrečných zkoušek. Stejně se vždy chystal na profesionální dráhu. Už jako amatér proti profesionálům hrával a cestoval na turnaje po celé zemi. A také získal manažera. A ne ledajakého, ale Barry Hearna, který byl manažerem i Ronnieho velkého vzoru Steva Davise. Ronnie říká: „Poprvé jsem se s ním setkal, když mi bylo patnáct na Anglickém amatérském mistrovství. Tehdy jsem udělal svých prvních 147 a stal jsem se nejmladší osobou v historii, která nahrála maximum. Později se mi povedlo nahrát nejrychlejší maximum za 5 min 20 vteřin, ale ta první 147 je stále "my favourite". Myslím, že to ještě chvíli nebude překonané. (Bylo. Vloni.) Tehdy jsem doma trénoval a přišel za mnou otec, že mi volá Barry Hearn. Myslel jsem, že si dělá legraci, nechtěl jsem tomu věřit, ale ozvalo se: "Tady je Barry Hearn, chci ti říct dvě věci. Za prvé běž a vyhraj amatérský šampionát, a za druhé, chci být tvým manažerem“. Nezmohl jsem se na slovo, vydechl jsem jen dobře. A byl jsem trochu smutný, protože zatím mi dělal manažera otec. Ale ten mi řekl, že už pro mě nemůže víc udělat, že potřebuji opravdového manažera, a to Barry je. Turnaj jsem nevyhrál. Ale po prohraném zápase za mnou Barry přišel a řekl: „Hlavu vzhůru. Můžeš za mnou zítra přijet do Sheffieldu?“ A podepsal se mnou tříletý kontrakt. Hodně lidí říkalo, že Barry se nestará dobře o své hráče, nedohlíží na ně. Ale mě to vyhovovalo. Nechtěl jsem, aby seděl v první řadě, zatímco já se budu pokoušet vyhrát. To mohl být zbytečný tlak. Mnohem raději jsem byl jen se svým kamarádem Delem - pro společnost i podporu. Ale stále byl pro mě nejdůležitější otec. Začal jsem být zvaný na turnaje a exibice a on mi pomáhal získávat zkušenosti, které jsem potřeboval. Část těchto zkušeností obsahovalo i cestování po celém světě.
O pár měsíců později jsem byl na turnaji v Thajsku, když mi v noci telefonovala máma. Hned jsem věděl, že se něco vážného přihodilo. Řekla: "otec je ve vězení. Je v policejní cele a je obviněn z vraždy." Zkolaboval jsem. Nevěděl jsem co říci, co mám dělat. Začal jsem plakat (bylo mu 16 let). John O´Brien, který tam byl se mnou a který na mě dohlížel, mi vzal sluchátko z ruky a mluvil s mámou. V tu chvíli jsem poznal, že on o tom už ví. Vzpomněl jsem si, že když jsme hráli minulý týden v Amsterodamu, měl záhadný telefon, o kterém mi nechtěl nic říci. Když jsme se potom vrátili domů, máma mi řekla, že musím do Thajska dříve, prý na mě čekají novináři a televize. Ale když jsme dorazili, nikdo na mě samozřejmě nečekal a já trávil dny jen tréninkem. Až Barry přemluvil matku, aby mě o všem informovala. Zvláštní je, že jsem tam vyhrával všechno. Efekt té zprávy na mě nebyl okamžitý. Pak jsem se zlomil. Ale stále jsem měl pocit, že musím vyhrát, musím to pro tátu udělat, pokud vyhraju, všechno pro něho dopadne lépe. Věděl jsem, jak mě miloval, jak byl na mě pyšný a co všechno pro mě udělal. Ale prohrál jsem. Vzteky jsem mrštil tágem proti hotelové zdi a plakal jsem a telefonoval jsem mámě. "Nechal jsem ho tam, nechal jsem ho tam!“
Řekla mi: „nenechal jsi ho tam, ty za to nemůžeš, my tě milujeme a táta bude v pořádku. Vrať se domů a půjdeme ho navštívit“. To bylo všechno, co jsem chtěl. Vidět tátu.
letech. Šel jsem v pondělí do školy a řekl kamarádům, že jsem vyhrál 45O liber. Dozvěděl se to ředitel a požádal mě, abych mu donesl ukázat šek a trofej. Běžel jsem domů, dovolil se mámy a běžel zpátky do školy. Tašku jsem si nikde neodkládal, aby se mi neztratila a pak mě z jedné hodiny zavolal ředitel do kanceláře. Měl tam ještě svého kamaráda, který chtěl moji výhru vidět. Nabídli mi čaj a povídali se mnou. Ředitel byl fajn, ale ostatní učitelé říkávali žákům: "Podívejte se na Ronnieho O´Sullivana, myslí si že bude velká hvězda, ale nebude z něho nic" Ostatní děti mi to samozřejmě řekly. Ale brzy došlo k situaci, kdy jsem mohl říkat: "Já vydělávám tolik co vy a je mi teprve 11, tak mi neříkejte co mám dělat." 
hrabičky, podložku a prodloužení tága. Proto prý je tak dobrý s tím nyní, protože je používal často. Průlom přišel, když mu bylo 14. Poprvé se v amatérské soutěži dostal mezi posledních 16, a byl postaven mezi dobré hráče.Ve čtvrtfinále hrál s Marcelem Gavreau nejlepší z pěti frejmů. On byl v té době 34 na světě. Porazil ho. Marcel byl na sebe rozzlobený a říkal, "to je neuvěřitelné, odkud se to dítě vzalo? Ještě nikdo proti mě nehrál tak dobře jako on." 
O pár měsíců později jsem byl na turnaji v Thajsku, když mi v noci telefonovala máma. Hned jsem věděl, že se něco vážného přihodilo. Řekla: "otec je ve vězení. Je v policejní cele a je obviněn z vraždy." Zkolaboval jsem. Nevěděl jsem co říci, co mám dělat. Začal jsem plakat (bylo mu 16 let). John O´Brien, který tam byl se mnou a který na mě dohlížel, mi vzal sluchátko z ruky a mluvil s mámou. V tu chvíli jsem poznal, že on o tom už ví. Vzpomněl jsem si, že když jsme hráli minulý týden v Amsterodamu, měl záhadný telefon, o kterém mi nechtěl nic říci. Když jsme se potom vrátili domů, máma mi řekla, že musím do Thajska dříve, prý na mě čekají novináři a televize. Ale když jsme dorazili, nikdo na mě samozřejmě nečekal a já trávil dny jen tréninkem. Až Barry přemluvil matku, aby mě o všem informovala. Zvláštní je, že jsem tam vyhrával všechno. Efekt té zprávy na mě nebyl okamžitý. Pak jsem se zlomil. Ale stále jsem měl pocit, že musím vyhrát, musím to pro tátu udělat, pokud vyhraju, všechno pro něho dopadne lépe. Věděl jsem, jak mě miloval, jak byl na mě pyšný a co všechno pro mě udělal. Ale prohrál jsem. Vzteky jsem mrštil tágem proti hotelové zdi a plakal jsem a telefonoval jsem mámě. "Nechal jsem ho tam, nechal jsem ho tam!“