Hodně se v současné době hovoří o rychlosti jízdy po dálnici. Zejména mladí a úspěšní lidé vítají úvahu ministra dopravy zvýšit povolenou maximální rychlost až na 160 km za hodinu. Poukazují na to, že velká část motoristů touto rychlostí stejně jezdí a snášejí další příznivé argumenty. Tuto rychlost snadno dosáhne většina moderních automobilů, zejména těch luxusnějších. Vozy poskytují proti těm starším větší bezpečnost i komfort, a mnohé široké a rovné silnice s poměrně dokonalým povrchem k vysoké rychlosti přímo lákají. Proto se jim zdá doposud povolených 130 km v hodině přežitkem, který je třeba odstranit.
Málokdy se však setkáváme s diskusí o třetím a nejdůležitějším činiteli v dopravě, jímž je, kromě vozidla a vozovky, člověk. A tady je kámen úrazu. Bezpečná jízda na silnici sestává z mnoha článků a zklame–li kterýkoliv z nich, řetěz praskne a nehoda je na světě. Život ukazuje, že příčinou naprosté většiny nehod není stroj, ani silnice, ale právě člověk, který pochybil. S téměř stoprocentní jistotou můžeme vyloučit, že by tak učinil úmyslně, stává se tak shodou mnoha okolností.
Za statisíce let své existence se člověk vyvinul tak, že je schopen běžně se pohybovat rychlostí 4 – 5 km za hodinu, krátkodobě běžet několikrát rychleji. V této rychlosti vnímá podněty z okolí a reaguje na ně. Za posledních sto let umožnily technické vymoženosti člověku tyto tisícileté schopnosti mnohonásobně překonávat a lidem se daří se na současné nároky adaptovat.
Abych to zkrátil, člověk je schopen bezpečně řídit vůz v rychlosti 160 km za hodinu i více, ale jen za situace, kdy je stoprocentně zdráv a jeho organismus nevede boj s žádnou, třeba i skrytou, nastupující infekcí. Nesmí být unaven, jeho plnému soustředění nebrání žádné starosti doma, ani v práci. Jeho pozornost nesmí odvádět náročná konverzace nebo dokonce spory se spolujezdci, příliš hlasitá rytmická hudba, nepohoda vyvolaná těžkou stravou či nevhodným oblečením. Nesmí být poháněn časovou tísní, hladem nebo žízní, které vyvolávají nutnost dalšího zrychlení jízdy, popř. vynechání potřebné bezpečnostní přestávky při delších trasách. Musí mít samozřejmě dlouhodobé zkušenosti, které mu umožňují předvídat možný vývoj dopravní situace i stav vozovky, eventuálně zaregistrovat odchylky ve funkci motoru či vozidla, signalizující vznik poruchy. Vznikne-li mimořádná situace, musí být schopen rychle reagovat, popřípadě najít nejméně rizikové, třeba i netradiční řešení. (Např. vyjetí ze silnice namísto nárazu do překážky).
Špatný vliv na bezpečnou rychlou jízdu může mít prožitý konflikt, vztek nebo komplex méněcennosti, který ho nutí, aby ostatním ukázal, jaký je pašák. Rychlá jízda tedy nemusí být výrazem úspěšnosti a sebejistoty, ale právě naopak. Takový člověk se stává agresivním, nedodržuje bezpečnou vzdálenost mezi auty, riskantně předjíždí, ignoruje značení a opomíjí signalizovat včas a zřetelně své úmysly.
O člověku v dopravě by se daly psát dlouhé vědecké studie. Chová se prostě nevypočitatelně, každý je jiný, svůj, a proto jsou zapotřebí určité zákonné limity, které sníží pravděpodobnost, že se na silnicích budeme navzájem vyvražďovat a mrzačit.
130 km za hodinu je limit vysoký až dost. Rozumní lidé to snad pochopí.
bezpečnost i komfort, a mnohé široké a rovné silnice s poměrně dokonalým povrchem k vysoké rychlosti přímo lákají. Proto se jim zdá doposud povolených 130 km v hodině přežitkem, který je třeba odstranit.