Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Narodil se mi totiž bratříček....
Zmizení
Moje vzpomínky měly za sebou následovat chronologicky, ale moje paměť rozhodla jinak. Následující vzpomínka by měla mít svoje místo hned někde na začátku "bratříčkovského" období, jenže v mé paměti se "vylíhla" až teď...
Liborek tehdy neměl ani celý rok. Sám ještě nechodil, ale měl-li v blízkosti pevnou oporu, nejlépe gauč či postel, dokázal se docela rychle postavit. A vzdálenosti, ty překonával třetí kosmickou po kolenou. Jako správné batole bráška každé odpoledne hodinku dvě spával. Maminka ho vždy uložila do chromované postýlky stojící v ložnici hned vedle dveří vedoucích na maličký balkon, na dosah od manželských postelí rodičů. Postýlka byla na obou bocích opatřena síťkou (v tomto případě růžovou, neboť postýlku Liborek podědil po mně), která se pomocí tyče dala zvednout až do nejvyšší polohy a měla být zárukou, že děťátko z postýlky nevypadne ani ji samo neopustí. Zárukou byla, ale jen do onoho zářijového odpoledne...
Maminka v kuchyni žehlila, já jí "pomáhala" dětskou žehličkou a Liborek spal v ložnici. Maminka na něho sice asi po půl hodině nahlédla, ale teď už spal víc než hodinu, a proto mě pobídla: "Milunko, běž se podívat, jestli Liborek ještě není vzhůru. Ale potichoučku, ať ho nevzbudíš, kdyby spal. Docela by se mi hodila ještě čtvrthodinka klidu, abych dožehlila prádlo."Jsouc pamětliva maminčiných slov plížila jsem se jako kočka a opatrně pootevřela dveře do ložnice. Stoupala jsem si na špičky, natahovala krček, ale do postýlky jsem ze dveří neviděla. Kradla jsem se tedy po špičkách až k postýlce.
Ale - co to?!
Polštářek pomačkaný, pokrývka skopaná v rohu postýlky, modrobílá dečka, k níž se bráška vždy tulil před usnutím, opuštěná - a bráška nikde! "Mamíííííí!!!" spustila jsem jako siréna a uháněla zpátky do kuchyně.
"Liborek se ztratil!"
"Jak - ztratil?" podívala se na mne nechápavě maminka. Na chvíli ztuhla, pak upustila žehličku a rozběhla se do ložnice. Přiskočila k postýlce a začala protřepávat pokrývku, jako by doufala, že brášku vytřepe. Rychlým pohledem si ověřila, že dveře na balkon jsou pootevřeny jen na škvíru a bezpečně zajištěny háčkem, a pak začala bloudit očima kolem sebe. A tu její pohled padl na dolní roh pravé boční síťky. Že jsme si obě nevšimly! Síťka byla umně rozpletena a zela v ní díra, kterou by se protáhla i větší "vazba", než byl můj sotva roční bráška. Maminka se sehnula a zapátrala pohledem pod manželskými postelemi. Vzápětí padla na kolena a její ruce i hlava zmizely pod postelí. Koukala jsem s otevřenou pusou a očima navrch hlavy. Ale jen co se maminka zpod postele vysoukala, rozzářila jsem se jako sluníčko. Maminka držela v rukou "ztraceného" brášku - stočený do klubíčka, s palečkem v puse měl půlnoc. Nevzbudilo ho, ani když ho maminka uložila zase zpět do postýlky. A až se vyspal dorůžova, předvedl nám oběma i tatínkovi, který už podrobnosti znal ode mne, jakým způsobem svůj "útěk" realizoval. Jen jsme ho položili do postýlky a zvedli síťku, bleskově byl na kolenou a po nich u otvoru. Tam se vytočil, napřed do díry strčil obě nožky, pak zadeček řádně vycpaný plenkami a potom už to šlo samo.
A jak povstala osudná díra? No, chlapeček se zřejmě předčasně probudil a nikdo se mu nevěnoval, takže se nudil. Ze síťky asi visela uvolněná tkanička, a tak se chlapeček s pílí hodnou lepší věci pustil do rozplétání. A výsledek dokázal, že mám opravdu zručného brášku...
Pohled z okna 