Pavouk křižák
Vodník s Peciválkem chodili kolem dokola a hledali nějakého pavoučka. Trvalo věčnost, než jednoho našli. Měl šikovně nataženou síť a utkanou bez jediné trhlinky.
„Co jí říkáš?“ ukázal na ni vodníček.
„Mohla by být. Zeptáme se,“ souhlasil Peciválek.
A tak zaťukali na větvičku.
Pavouček vyběhl na pavučinu: „Copak si páni přejí?“
„Mistře, velká voda nám přinesla lesní vílu, ale potrhala jí šaty a odnesla závoj. Šaty už má v pořádku, ale se závojem si nevíme rady,“ vysvětloval vodníček. „Bez něj prý nemůže v noci tančit. Proto jsme tě přišli prosit o nějaký závoj pro naši lesní vílu.“
„Závoj říkáte? To snad by nebyl problém. A jak velký má být?“ otázal se pavouček.
Vodník nevěděl, tak se obrátil k Peciválkovi. Ten taky nevěděl, ale vzal rozum do hrsti a řekl: „Jak sám, pane, uznáte.“
Tohle je nějaký filuta, pomyslel si pavouček. Naoko se ještě zeptal: „Povídala, že ho bude mít jen na tančení?“
„Přesně tak.“
„Ale já potřebuji rozměry,“ trval na svém mistr. „Přeci nemůže být krátký nebo se jí plést pod nohama.“
Ti dva uznali, že pavouček má pravdu: „Tak my se jí zeptáme. Nebo ji přivedeme, ať se vyjádří sama.“ Ostatně jak má takový vodník nebo Peciválek vědět podrobnosti o vílím závoji.
Když přišli k víle se vzkazem, byla celá pryč, že konečně bude moci tančit. Nasadila si věneček a šla s nimi za mistrem.
Když ho uviděla, trošku zaváhala. Nebyl to žádný silák. Byl to pavouček maličký jak špendlíková hlavička. A i taková byla jeho síť. Pečlivě upředená, ale tenounká jak dech.
„Vítám tě, ale vidím, že jsi zklamaná,“ řekl pavouček dřív, než mohli pozdravit.
„Pavoučku milený,“ řekla víla, „tvoje síť je mistrovské dílo. Je jako sen, ale řekni mi, je dost pevná, aby unesla měsíční stříbro?“
„Já vím, co ty potřebuješ. Zajdi na křižákem. Ten má přesně to vlákno, aby nic nevážilo a mělo sílu za tři.“
„Děkuju ti na stotisíckrát,“ uklonila se lesní víla.
„Není zač.“ rozloučil se pavouček. „Až budeš tančit, přijdu se podívat.“
Vodník si ždímal šůsek, protože za nic na světě si nemohl vzpomenout, že by tady kolem viděl nějakého pavouka křižáka. „Ať přemýšlím, jak přemýšlím,“ opakoval a zoufale, „žádného jsem tady nepotkal.“
Jak kdo rozumí, tak mluví. A Peciválek rozuměl takhle: „Třebas tihle pavouci, předou jenom za noci.“
„Já se tedy v noci podívám,“ nabídla se lesní víla.
„Dovedeš si představit, jakou pouští hrůzu?“ osopil se na ni Peciválek. „Ještě by tě vystrašil, že bys to nepřežila.“
Víle maličko zapálilo, jakou asi takový křižák může vyvolávat hrůzu, a vydechla si od ulehčení, že za ním nemusí. Jakpak by závoj vyprosila, kdyby strachem ztratila řeč.
„Peciválku, není jiné rady,“ zvedla a klopila řasy lesní víla a Peciválek pochopil, co se od něj čeká.
„Musíš za křižákem sám,“ přidal se vodník.
„Však já už si poradím,“ rozloučil se Peciválek a šel. Kam jinam než do světnice, na lavici, a na pec.
Trošku se posilnil, oblékl si krátký kabátek a vydal se hledat pavouka křižáka. Věděl, že čas na něj čekat nebude. Trávy jsou po pás a lesní víla se už nemůže dočkat tančení. Jak se tak Peciválek loudal, jak tahal boty po zemi, připletly se mu do cesty myšky.
„Jéjka,“ knikla jeho známá, „ani jsem tě nemohla poznat. Copak že taháš nohy, jako bys měl podrážky od lepidla?“
„Hledám v trávě pavouka.“
„Jeminánku a kdopak ti tohle poradil? Brouzdat se v trávě. U nás ve stodole je pavouků, že bys je nespočítal,“ chlubila se myška.
„Malých nebo velkých?“, zajímalo Peciválka.
„Všech.“
„Některý z nich je křižák?“
„I křižák tam je. Ale ten má sítě až nahoře ve štítě.“
„Takže se za ním nedostanu,“ zesmutněl Peciválek.
„A co potřebuješ?“ zeptala se myška.
„Potřebuji závoj pro lesní vílu. Aby mohla tančit v měsíčním světle a noc nebyla černá jako uhel. Aby byla stříbrná, jako když nabereš vábení.“
„To je pro mne maličkost,“ zachichotala se myška. „Ty jsi mě tenkrát vytáhl z pastičky a já teď zajdu za pavoukem křižákem a vyprosím pro lesní vílu závoj, jaký potřebuje.“
Najednou se ozvala rána, to jak spadla Peciválkovi starost ze srdce. Už dlouho se tak radostně nevracel domů jako teď.
Mezitím se myška vyšplhala nahoru k pavoukovi a ten ochotně slíbil, že s prací nebude otálet a začne s tkaním hned po rozednění. A že byl ve svém oboru odborník, věděl, že závoj nemůže utkat ve stodole. Jakpak by ho přenesl? Nic naplat, pavouk křižák se vydal do chaloupky pod lopuchy a závoj utkal víle přímo přede dveřmi.
Když si večer lesní víla chtěla vyjít za vodníčkem, zůstala v úžasu stát. Před vchodem byl rozprostřený závoj. Krásnější a lehčí, než byl ten její starý. Na nic nečekala. Vrátila se dovnitř, obula si zlaté střevíčky, oblékla své měňavé šaty, rozčesala si vlasy a nasadila pomněnkový věneček. Opatrně vzala závoj a vykročila na louku. Trávy už byly vysoké, nakláněly se lehkým vánkem. Víla začala tančit a v dálce na obzoru vycházel jasný měsíček. Nejdřív rozhodil hrst stříbra, aby víla viděla, jak se má otočit, jak ho zachytit do svého závoje.
Lesní víle se to podařilo. Byla lehounká, samou radostí rozzářená a tančila, točila se, jako by na světě byla jen ona a samá radost. Měsíc už stál nad obzorem, jeho záře se linula, že bylo světlo jako ve dne.
Vodník seděl na stavidle s Peciválkem a přestali oba dýchat. Viděli lesní vílu, nehýbali se, jen se dívali. Hleděli na to krásno a vodník si položil ruku tam, kde mají lidé srdce.
Uprostřed luk na stříbrných travách tančila lesní víla. Její zlaté střevíčky se míhaly jako dvě mrštné lasičky. Tu do trávy, tu do sukně. Vlasy hned po větru, hned proti a nade vším vlál závoj a v něm naseto stříbrných hvězd.
Peciválek byl naměkko. Takovou krásu jakživ neviděl. Ani si nestačil všimnout v trávě malé myšky a pavouka křižáka pod střechou.