Hokej
První seznámení s tímto sportem bylo u sousedů, kteří měli první televizor Tesla 4001, což byl ohromný kus těžkého nábytku s malinkou obrazovkou. Mít kino doma, to nás děti fascinovalo. Sedíce na zemi kolem tohoto zázraku, jsme upřeně sledovali probíhající hokejový zápas, který právě běžel. Soused byl velký fanda a brzy nás vtáhl do hry a jeho syn nestačil se džbánkem běhat pro pivo. V té době jsem vůbec netušila, že za pár let, budu takové skřínky umět opravovat.
První hokejový zápas přímo na stadioně, jsem prožívala v Litvínově, od kterého jsme to z intru měli pár kilometrů pěšky. Co mne překvapilo, že hráči na ledě na sebe křičí (v televizi bylo z ledu ticho) a protože v té době tam hrál Slovák Valtr, tak nám obohatil slovní zásobu o velmi jadrná slovenská slova. Návštěvy na utkání nám byly brzy zakázány, ovšem kluci si dokázali poradit, zejména, když na to byl zákaz. Jeden byl určen jako styčný důstojník, který po dohodnutém signálu, tedy písknutí, zajistil otevření okna v přízemí a odstranění služby. Bylo to zvýšené přízemí, nejprve se nastrkali ti podměreční a jako poslední nejvyšší dlouhán. Jakmile se ozval na chodbě řev, byl to signál, že služba musela opustit své místo naproti schodům a urychleně jsme mazali do svých pokojů. Horší to bylo s hlasivkami, ty nás dokázaly prozradit, a tak jsme je léčily tím, co bylo. No většinou kloktáním vody a hašlerkami. Po jedné utajené výpravě nastal zlom. Tehdy po závěrečném hvizdu rozhodčího místní hlasatel oznámil, že Litvínov získal licenci do první ligy, tuším, že to byl Kolín, který ji jim přepustil. A to se strhla vřava, nikdo, mimo chomutovských fandů, neodcházel. Pivo teklo proudem, fandové si připíjeli navzájem i s neznámými, kterým ochotně pivo platili. Kluci to využívali a nám abstinentům nařizovali, vzít, poděkovat a jako připít, oni že to dopijí. Jak to mohlo dopadnout, silnice byla celá jejich, občas si šli ulevit. Ještě štěstí, že tam žádná doprava nebyla, ale stejně to byl průšvih. Na písknutí nikdo neotvíral, kluci stejně řvali jako na lesy, že se vzbudil celý barák. Byli jsme zapsáni s tím, že oznámení dostanou rodiče i podnik, ve škole nám sníží známku z chování. Nejvíce ječela Alena na mně, protože já jsem jí přesvědčila, aby s námi alespoň jednou také šla. Kluci si to vyřídili ručně s tím dobrovolníkem, o kterém byli přesvědčeni, že je udal. Dostal deku, jak holkám řekl, když ho litovaly, jak hrozně vypadá, takže nevěděl, kdo ho vlastně zmlátil. Oficiálně doznal, že upadl sám v koupelně, nic zlomeného neměl, takže se to přešlo, protože to nebyl v koupelně první případ pádu. Nakonec žádný průšvih nebyl a Alena začala se mnou zase mluvit.
O hokej jsme se zajímali dál i když už v jiném složení na pracovišti. Tipovali jsme výsledky, za jeden tip se do kasičky dával padesátník. Vítěz celé soutěže získal celou vybranou částku s povinností, že za to obstará láhev na oslavu. Z počátku jsme chodili i na stadion, zejména, když vojáci z Litoměřic hráli v Ústí nad Labem první ligu. Moc se mi líbil jejich maskovaný brankář a od té doby, mám pro ně slabost i když, už od roku 1969 fandím pardubickým hokejistům. V té době, jsem začala pracovat v obchodním podniku Tesla a oni pod touto značkou dlouho působily.
Úplně něco jiného byly OH v roce 1999. To jsem potřebovala nějaké údaje z burzy a tam se ozvalo „no ženská, vy nevíte, že dnes je ten nejdůležitější hokej? Zavolejte, až skončí, teď se nepracuje“. Chlap vůbec netušil, že ta ženská si potřebovala také zajistit klid na hokej.
Hokej