Hajzlpapír a knihy
První slovo v nadpisu, které nezní zrovna noblesně, vzniklo jistě v době, kdy záchody našich domácností doplňovala hromádka nastříhaného Rudého práva. Autorka paní Marta Urbanová se nedávno zamyslela nad touto dobou a zmiňuje se o zahraniční návštěvě, před kterou se za to styděla...
Já sama mám také své zkušenosti.
Jednou (snad v roce 1975) jsem autem vezla jednu známou, anglickou dámu do Karlových Varů. Pozorovala okolí a sem tam i komentovala. V Kněževsi: „Hele, to je hezká kavárnička, ale kde jsou ty dámičky, které si venku povídají a pijí kafíčko?“
Narážela tím zřejmě na zahraniční kavárničky a obchůdky, kde bývá většinou venku posezení na občerstvení.
Byl čtvrtek. Když jsme přijely do Varů, všimla si dlouhé fronty lidí před knihkupectvím.
„Co to je? Dávají tady něco zadarmo?“
Ale ne, to lidé čekají na nové knížky, co dneska vycházejí – „Oh, jaký to vzdělaný národ! Vykřikla překvapeně. A dodala: „Já jsem nyní byla v Holandsku a to se nedá srovnat. Tam mládež chce jenom ty drogy… a tady – knížky! To je neuvěřitelné!“
Komunistické řeznictví – uzenářství
Ale ten toaletní papír nám taky doma chyběl. Pak se můj manžel, jazzový muzikant, stal členem dixielandové kapely, která občas jezdila i do toho „zlého“ zahraničí. Když celé kapele sem tam na hranicích celníci prohlíželi kufry, nestačili se divit. Kufry byly nacpané toaletním papírem, dámskými vložkami, prášky na praní a dalšími nezbytnostmi, které u nás nebyly. A samozřejmě kazetami a deskami s muzikou.
