Ve druhé polovině minulého století upoutal na sebe značnou pozornost sport, kterému říkáme sportovní otužování. Tehdy šlo o sport velmi mladý, který oficiálně vznikl až v roce 1967, a proto nebylo výjimkou, když se někteří občané divili, že otužování může být považováno za sport. Význam otužování v historii však spadá vlastně do samých počátků lidského rodu a vezmeme-li vlastní smysl slova sport jako činnosti směřující k posílení tělesné a duševní zdatnosti, prováděné metodicky, vidíme, že otužování naplňuje tyto vytčené cíle dokonale.
Otužování provádějí otužilci – ale koho si vlastně máme pod tímto označením představit? Montéra, který za mrazu provádí svoji práci na promrzlé a ojíněné ocelové konstrukci? Horolezce, který mezi ledovcovými poli zdolává za mrazivého větru vrchol hory? Plavce, který vstupuje do nulové vody mezi ledové kry? Lyžaře, který za těžkých povětrnostních podmínek vítězí v běhu na lyžích? Příkladů je nepřeberně a je z nich patrno, jak široký je dosah činnosti, které říkáme prostě: otužování. Za mnoho let praxe, dávno předtím, než otužování bylo jako sport uznáno, se prokázalo, co je v otužování vhodné a co nikoli, a dnes je proto možno volit k otužování formu, která jeho základní účel splňuje, aniž by lidské zdraví ohrožovala.
Základní myšlenka otužování je velmi prostá. Od nepaměti je známo, že člověk otužilý je nepoměrně zdatnější, odolnější proti vnějším nepříznivým vlivům přírody. To platí nejen po stránce fyzické, ale i psychické, protože dobře víme, jak obě tyto stránky spolu souvisí. Člověk doby historické být otužilý vlastně musel – chtěl-li vůbec přežít. Neotužoval se záměrně sám, otužovala jej příroda a to velmi tvrdě a soustavně. Od těch dob se ovšem mnoho změnilo: účinek civilizace je takový, že dnešní člověk otužilý a tím i zdatný být už vůbec nemusí. Je zima – stačí otevřít kohout ústředního topení nebo přiložit do kamen. Do schodů nás vyveze výtah, do práce auto nebo alespoň autobus, na delší cesty letadlo. Zato se zvýšil v době, které právem říkáme uspěchaná, vliv vnějších náporů na psychiku člověka. Žijeme nezdravě, stravujeme se nevhodně. Lidský organismus je nesmírně důmyslným mechanismem, přizpůsobeným prostředí, ve kterém žijeme, ale my často děláme vše, abychom jej poškodili – děláme to, o čem víme, že mu nesvědčí. Jen namátkou se stačí zmínit o hrozivě se rozmáhajícím návyku kouření zejména u mladých lidí. A důsledek? Rozmáhá se nevídanou měrou úmrtnost na infarkty, cévní choroby, hrozí rakovina a jiné nemoci. Od roku 1919 do dnešních dnů se zvýšil počet úmrtí na srdeční choroby u nás na mnohonásobek.
Tím spíše vyniká potřeba aktivního sportu, která má zúžit prostor, jímž se člověk za řady let přírodě vzdálil. Mezi takové aktivní sporty, nikoli sporty „tribunové”, se čestně řadí i otužování. Tím je možno vysvětlit i stoupající zájem o něj. Ještě před necelými padesáti lety se stávalo, že při zhlédnutí tréninku nebo veřejného vystoupeni otužilců si náhodný přítomný divák významně poklepával na čelo. Dnes by se někdy početné zástupy, přihlížející sportovnímu přeboru otužilců, na takového člověka dívaly s despektem. Otužilcům však nejde o to, aby početné zástupy obdivovaly odvahu několika jedinců v zimní vodě. Jde spíše o to, aby se otužování stále více stávalo sportem masovým a branným.
Brannost otužování není třeba zvláště zdůvodňovat – vyplývá z podstaty sportu samého. Odvážněji vypadá na první pohled požadavek masovosti – představa vstupu do zimní vody mezi ledové kry není pro každého právě lákavá. Je třeba si však uvědomit, že u otužování, stejně jako u jiných sportů, rozlišujeme jeho provozování v běžném, obecném slova smyslu a ve formě špičkové. Otužovat se všeobecně by měl každý občan a to vždy úměrně svému věku a zdravotnímu stavu – od kojence až po starce.
Vhodně volená forma otužování pro celý život je nejlepší ochranou proti nepříjemnostem, které přináší celkové zchoulostivění. Otužování špičkové – neboť při něm jde o vystavování organismu extrémně nízkým teplotám – ovšem může provozovat jen člověk tělesně vyspělý, zdravý a přiměřeným způsobem trénovaný. Proto lékařské kontroly jsou nezbytností. Takto lze špičkové otužování provozovat do vysokého věku, aniž by byl sportovec i ze soutěžní činnosti pro vyšší věk vyřazován.
Vidíme proto, že otužování v té či oné formě má veškeré předpoklady k tomu, aby se stalo sportem provozovaným v širokých vrstvách občanů. Zvýšená odolnost organismu ve všech směrech to je výsledek, který se vyplácí nejen každému jednotlivci, ale i celému národu. Když dětský lékař radí mamince, aby svého kloučka nadměrně nenabalovala a dopřála mu raději hodně pohybu, čerstvého vzduchu, omývala ho studenou vodou apod., je to začínající první krůček malého otužilce, který – když vytrvá – může být jednou stejně zdatným jako legendární nestor pražských otužilců Alfréd Nikodem, který ještě ve svých 82 letech plaval o Vánocích přes Vltavu. Do tak širokého rozsahu věku klade svoji působnost málokterý sport.
Otužování je sport skromný. Otužilec nevystavuje na odiv svoji otužilost při každé příležitosti. Chodí vcelku normálně oblečen a jeho deviza je spíše v tom, že nepřízeň prostředí mnohem lépe snáší než člověk neotužilý a že po dobu úměrnou své trénovanosti vydrží bez následků i účinky extrémního chladu. Otužování slouží výborně jako sport doplňkový těm sportovním odvětvím, kde se právě taková činnost vyžaduje.
A tak vlastně zbývá otázka: Začít? Nezačít? A když ano, tak jak?
Otužilci a otužování