Chvála nemožného
Možná znáte chvástavou reklamu – zázraky ihned na počkání, nemožné do tří dnů (nebo je to obráceně)? A tak po vychválení zázraků přichází na řadu opět chvála dosti kuriózní - chvála nemožného a jen doufám, že to nebude chvála nemožná.
Samotné slovo „nemožné“ je zajímavé a tedy i chvályhodné, protože to může být přídavné jméno, ale také jméno podstatné, rodu středního. Samozřejmě bych místo nemožného mohl chválit nemožnost, ta je ale rodu ženského a mně se zdálo, že rod střední je na chválení příhodnější, neboť často vyjadřuje něco jakoby ještě nedospělého, nedokonalého a tudíž zároveň i perspektivního.
Je jen málo slov, které můžeme připojit nejen k lecčemu, ale doslova k čemukoliv. Vždyť nemožný může být člověk, muž, tvor, nerost, obraz, nátlak, plán, úpadek i blahobyt; nemožná může být žena, postava, rostlina, touha, láska i nenávist, pravda i lež, hudba i barva; nemožné může být dítě, zvíře, cestování, mládí i stáří. Nemožné může být koncem konců vlastně všechno, nemožná nemůže být snad pouze nemožnost! Mne však zaujalo pozoruhodně nemožné zcela jiného druhu - nemožné, se kterým si v dávné i v nedávné minulosti marně lámali hlavy mudrcové snad všech národů. Opět jednou zabrousíme do přírodních věd a přitom do dávné historie.
Pramáti současných přírodních věd - alchymie - nám zanechala hned několik nevyřešených pozoruhodných problémů, potažmo nemožností. Nejznámější je jistě kámen mudrců. Možná leckoho překvapí, že to neměl být vlastně kámen, ale jakási látka, spíše prášek, který vhodným nasměrováním energie měl za pomocí Ohně s velkým „O“ uspíšit „zrání“ kovů a proměnit ty neušlechtilé v ušlechtilé stříbro a zlato. A nejen to, jsa mazaně rozpuštěn - nejlépe ve víně - měl působit jako elixír života, omlazovací všelék, umožňující možná i nesmrtelnost! Ale pozor - díky chvályhodné snaze potomků starých alchymistů dokázala atomová fyzika první transmutaci těžkých kovů a také genetika se stále snaží.
A to už můžeme přejít k dalšímu chvályhodnému, leč bohužel bezvýslednému „výzkumu“ – hledání „nevysychající“ energie. Asi tušíte, že se jedná o neméně známé perpetuum mobile.
Věčný stroj, samohyb, který pro svůj pohyb nepotřebuje žádný vnější zdroj energie! Kolik nejschopnějších hlav si na tomto problému „vylámalo zuby“! Zde jsou ovšem fyzikové neoblomní a chvályhodné „změkčení“ základních fyzikálních zákonů tvrdohlavě odmítají…
Následující odstavec nás pak zavede do světa starověké matematiky, přesněji geometrie.
Kvadratura kruhu, tedy sestrojení čtverce o stejném obsahu pouze za užití pravítka a kružítka, patří k jednomu ze tří nejslavnějších antických konstrukčních problémů. Tato chvála vlastně navazuje na někdejší chválu numer, neboť veškerá tisíciletá snaha nejlepších matematiků narazila na nekonečnost Ludolfova čísla. Zklamané ovšem mohu uklidnit, že je možné sestrojit čtverec s obsahem libovolně blízkým obsahu daného kruhu, což dokumentuje následující obrázek.
A nejen to, i když přesná kvadratura kruhu je v našem „obyčejném“ Euklidovském prostoru neuskutečnitelná, je možná v prostoru Gaussově-Bolyaiově-Lobačeského! To si ovšem dovede představit jen několik matematických géniů!
Naprosto podobné je to s dalšími dvěma problémy antické matematiky – s duplikací krychle a s trisekcí úhlu. V těchto konstrukcích šlo o to, nalézt k libovolné krychli hranu krychle o dvojnásobném objemu a o rozdělení úhlu na tři stejné díly – opět pouze za užití pravítka a kružítka.
Třebaže byly tyto tři matematické problémy formulovány již v 5. století před Kristem, teprve v 19. století bylo dokázáno, že jsou neřešitelné! Chválit ale musíme zejména to, jak se „nemožné řešení“ těchto problémů zasloužilo o nepřestavitelný rozvoj matematiky.
A abych stále neunavoval přírodními vědami, nakonec jsem si nechal jednu velkou chválu nemožného ze zcela jiného hájemství – chválu nemožnosti pochopení ženy. Toto téma ale zatím cela alibisticky ponechám na laskavém zkoumání čtenářů samotných a na dalším nemožném a nekonečném bádání filozofů…
