Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Šumavské vinuté perle
 
Mám ráda Šumavu a jezdím tam každý rok nejméně dvakrát. V zimě na běžky, v létě k Otavě. Manžel jezdí na kole, já ležím s knížkou na dece a „kochám se“.  Jak už asi víte, moc mě baví psát rozhovory se zajímavými lidmi. Když se poštěstí spojit oboje dohromady, je to úplně nejlepší. To se mi povedlo už několikrát- například při setkání s paní Wudy. Umí vyrábět korálky- pravé šumavské vinuté perle.
 
Tenhle rozhovor mám spojený s jednou zajímavostí- paní Wudy mi ukázala, jak si korálek vyrobit a pomohla mi udělat si „ten svůj“. Mám z toho dokonce fotografický důkaz. A tak se stalo, že se moje fotka úplně výjimečně dostala do časopisu. Rozhovor vyšel v měsíčníku Doba seniorů č.10 v roce 2014

 

Senioři často boří předsudky – a je to nádhera
 
Paní Jana Wudy (49) se narodila v Olomouci, ale už více než dvacet let žije v Nezdicích na Šumavě. Její výrobky získaly certifikát „Šumava – originální výrobek“. Paní Jana vyrábí korálky, tzv. vinuté perly.
 
Našimi čtenáři jsou především senioři, proto má první otázka zní: Jaké máte zkušenosti se seniory, kteří zamíří do vašeho krámku?
Nádherné a často překvapivé. Ale přiznávám, spíše se ženami než s muži. Nedávno k nám přišla šedovlasá paní, určitě jí bylo přes sedmdesát, neomylně zamířila k extravagantnímu korálku s hroty, který byl podle mne spíše pro mladého motorkáře, a se slovy –ten je nádherný- s jeho nákupem vůbec neváhala. Mám jednu pravidelnou starší zákaznici, která k nám jednou za rok přijde, nakoupí korálky za téměř tisícovku a libuje si, jak na ní „holky ze sboru“ mohly oči nechat.
 
To vás určitě potěšilo…
To ano. Senioři už dávno nejsou těmi dědečky a babičkami u kamen. Předloni se na můj dvoudenní kurz, který pořádám pro veřejnost, přihlásily dvě kamarádky, seniorky. Vyprávěly mi, že si chtějí vyzkoušet, co jen jde. Vždycky si našetří a někam vyjedou. Přijely si vyrobit svůj korálek a už plánovaly, že další rok pojedou na Ukrajinu, vyrobit si válenky. Prostě zážitková dovolená, jak má být. Moc jsem jim fandila. I moje maminka, které je 77 let, velmi ráda nosí mé nejbláznivější modely. Jak já říkávám, každý korálek si svého kupce najde.
 
Vystudovala jste výtvarnou školu?
Kdepak, já jsem lesačka, lesní inženýrka. Přírodu mám ráda, táta mě do lesa vodíval odmalička. Maminka říkala, že už od dětství jsem byla umělecky zaměřená, ale neměla jsem tak výrazný talent, aby je napadlo směřovat mě k umění. Ráda jsem si kreslila, tvořila různé ornamenty, chodila jsem na keramiku i na výtvarný kroužek, ale že by mě to mohlo živit, mě nikdy nenapadlo.
 
Jak jste se tedy ke korálkům dostala?
Tak nějak postupně. Musela jsem k tomu dozrát, jsem vlastně úplný samouk. Nejprve jsem dala vale lesu, a protože jsem měla blízko i k matematice a fyzice, začala jsem pracovat jako počítačová grafička. A korálky byly mým nádherným koníčkem. Když jsem před deseti lety začínala, neměla jsem se s kým poradit, tradiční česká výroba byla tajemstvím firem, které si je dobře hlídaly. Nakonec mi úplné základy ukázali v severních Čechách. Stačily mi dvě hodiny práce na sklářském hořáku. Zbytek už jsem musela sama.
 
Bylo to obtížné?
Velmi obtížné – hodiny a hodiny zkoušení. Neexistovala žádná česká literatura, nebylo, kde se poradit. Hledala a překládala jsem cizojazyčné texty na internetu. Byla to cesta pokusů a omylů a pro mě ohromná výzva. Můj první korálek byl hodně nepovedený, ale mám ho dodnes doma schovaný. Komu jsem věnovala první korálkový dárek? Mamince, ale musela ho ze mě téměř vyloudit. Mám na sebe velké nároky a nechtěla jsem rozdávat nedokonalé výrobky. Ale maminka mě vždycky chválila a je to tak dodnes. Považuje mě za umělkyni, já sama sebe spíš za řemeslníka. Jsem pyšná na své ruce, které to dokázaly. Když je člověk dobrý řemeslník, nemá se za co stydět.
 
Jsou vaše korálky všechny stejné?
Naopak, každý jiný. Vyrábím je podle nálady, někdy hraje roli i náhoda. Vznikne korálek úplně jiný, než jsem původně zamýšlela, a nakonec se ukáže, že hezčí. Když je mi dobře na světě, volím většinou jásavé barvy, když mám na duši splín, vznikají korálky tmavé. Běžných, jednoduchých korálků dokážu vyrobit i sedmdesát za hodinu, ty složitější – zdobené a daleko dražší, trvají déle, někdy i více než hodinu jeden korálek.
 
Šumava je sklářskou výrobou proslavená odedávna, vyrábíte korálky stejným způsobem, nebo jinak než v minulých stoletích vaši předchůdci?
Ta výroba je v podstatě stejná, odlišný je způsob zahřívání skla. Já používám sklářský kahan, dříve se pracovalo především ve sklářských hutích, kterých bývaly na Šumavě desítky. Dnes jich tu zbylo opravdu jen pár. Korálky se původně vyráběly do růženců, říkávalo se jim páteříky - to slovo vzniklo z počátečních slov modlitby „páter noster“. V minulosti se skleněnými korálky zdobili Indiáni, Afričané, dokonce v zámoří bývaly směnným platidlem. Později se vyráběly jako skleněné napodobeniny perel, proto dnes mají název vinuté perle.
 
Jak tedy vlastně korálek vzniká?
Člověk potřebuje zručnost, fantazii, trpělivost – tu především. Jsou to dlouhé hodiny, kterými se postupně získává řemeslná zručnost. Potřebujete sklářský hořák, bez něj to nejde. Roztaví se skleněná tyčinka, ty mi přicházejí ze skláren, a když sklo teče, navíjí se opatrně na kovový drát, opatřený tenkou kaolínovou vrstvičkou, která je důležitá k tomu, aby bylo možné hotový korálek z drátku stáhnout. Dekory se vytahují kovovými jehlami, korálek se může zdobit skleněnými nitkami.
 
Vy jste se rozhodla pomoci zájemcům proniknout do tajemství výroby korálků. Proč?
Ano, pořádám dvoudenní kurzy, ale během léta k nám může přijít kdokoliv a zkusit si korálek vyrobit. Jeho výroba trvá přibližně dvacet minut. Proč to lidi učím a ukazuji jim své postupy? Myslím, že je to tak správné. Dobře si pamatuji, jak těžké byly mé začátky, když mi nikdo nepomohl. Tak asi proto. Rodina se zlobila, že si „vyrábím konkurenci“, ale toho já se nebojím. Konkurence člověka nenechá zakrnět a nutí ho stále se zlepšovat. A pak- to, že to naučím co nejvíc lidí- je zárukou, že řemeslo nevymizí.
 
Máte hodně zájemců?
Nejvíc jich bylo tak před čtyřmi roky. Tenkrát mezi vánočními svátky vysílala televize Toulavou kameru, ve které mě ukázala. Bylo úplně neskutečné, co se potom dělo. Lidé zjistili, že vyrobit si korálek, je opravdu možné, a každý si to chtěl vyzkoušet. Telefony drnčely, týden co týden přijížděli zájemci, kteří se to chtěli naučit. Byli tu z celé republiky – mladí, staří, byly jich stovky. Ani jsem neměla čas vyrábět své korálky. Teď se situace uklidnila, největší zájem opadl. Rušno bývá přes léto, potom se v klidu věnuji své práci- vyrábím korálky na další sezónu.
 
Kde své zboží nabízíte?
Prodávám ve svém obchůdku tady v Nezdicích a také v galerii na náměstí v Sušici. Kdo chce, najde si nás. Mé korálky prodávají i šumavská infocentra, jsou opatřeny cedulkou „Šumava- originální produkt“ V samém začátku jsem té značce nepřikládala takovou důležitost, chtěla jsem dělat sama za sebe, nakonec jsem se nechala přemluvit. A dnes jsem ráda. Člověk má být pyšný na region, ve kterém žije i na práci, která je uznávaná.
 
Podléhají korálky také módním vlnám – třeba barevností?
Ano, podléhají. Jenže sklárny nemohou reagovat tak rychle jako textilní výroba, takže se mi stává, že lidé požadují třeba „lila“ korálky, a já musím říct, že takové vyrobit nemohu, není z čeho. Za ta léta jsem si všimla i jiné zajímavé souvislosti – jako dárky lidem narozeným v určitém znamení chodí dárci nakupovat korálky konkrétních barev. Když se blíží měsíc býků, jdou na odbyt červené, v měsíci ryb modravé. Všeobecně ale platí, že v létě frčí jásavé barvy, v zimě spíše světlé odstíny.
 
Nedá mi to, musím se zeptat na vaše neobvyklé příjmení. Je to vaše umělecké jméno, nebo vaše rodina pochází z ciziny?
Ani jedno, ani druhé. Ale nevadí mi, že se ptáte, nejste první. Wudy je příjmení české, tady na Šumavě se vyskytuje už od 13. století, pátrala jsem po tom. Jen v období, kdy se ženská příjmení musela přechylovat, se ženy v naší rodině jmenovaly Wudyová.  Zajímavé je, že Němci vědí, že se jedná o příjmení české, naopak Češi si myslí, že je německé.
 
Paní Wudy, dovolte mi ještě poslední otázku. Na co jste nejvíc pyšná?
Letos poprvé můj výrobek zamířil na zahraniční sklářskou výstavu a mám signály, že to byla mise úspěšná. Náhrdelník, který jsem tam poslala, je téměř   2 kg těžký, je to spíš výtvarný objekt než praktická ozdoba. Poskládala jsem ho ze stovek korálků. Sklo je můj život, nemám čas vůbec na nic jiného. Když zrovna nevyrábím, neprodávám, nenavrhuji do skicáku nové vzory, tak si o sklu alespoň čtu a listuji odbornými publikacemi. Má první kniha o korálkách- vůbec první česká- je právě v tisku.
Jsem pyšná především na to, že mě korálky uživí. A to dnes není jednoduché. A pak mě taky hřeje vědomí, že jsem to byla já, kdo ukázal lidem „korálkovou cestu“.
 
PS. Na závěr svého vyprávění mě paní Wudy vyzvala, ať si zkusím korálek vyrobit. S její velkou pomocí se mi to docela povedlo. Když se mi skutálel do dlaně, byl to moc hezký pocit.
 
Eva Procházková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 07.03.2016  17:42
 Datum
Jméno
Téma
 07.03.  17:42 EvaP
 07.03.  17:19 Von
 07.03.  16:17 Radka
 07.03.  16:11 -Kusan
 07.03.  14:46 EvaP
 07.03.  09:47 Vendula
 07.03.  08:12 LenkaP
 07.03.  06:46 Kamila