Příběh hada

Chodíme většinou zamyšleni, v duchu si přehráváme „film“ minulých hodin či dnů, oči netečně registrují okolí, dokud naši pozornost neupoutá něco nezvyklého. Třeba několik špalků právě složené olše, které čekají, až budou zpracovány.
O kousek dál ležící pak na několik částí rozřezaný kmen.

* * *

Na příčném řezu pokáceného velikánu pozorné oko zachytí kresbu hlavy a stočené tělo hada... Bůh ví, kolik let tam spal takhle ukrytý. Nechtělo se mu probouzet, už si zvykl, vrostl do kmene, jako by tam odjakživa patřil.
Cítil však teplo, jak slunko rozehřívalo pokácený strom, a vracelo se mu vědomí. Ještě zcela nehybný, ale už věděl!

Bylo tehdy horko, ve vzduchu mlžný opar zahalující krajinu se pohnul jen občas ve vlhkém závanu větříku. To mu vyhovovalo, rozeklaný jazyk zachytil molekuly pachu kořisti a on se neslyšně, aniž by se hladina zčeřila jedinou vlnkou, k ní přibližoval. Pak se jeho tělo ve zlomku vteřiny vymrštilo a obtočilo kolem nic netušícího koloucha, který se přišel napít jako poslední ze stádečka. Svaly se napjaly a nemilosrdně dusily a lámaly křehké tělo. Zcela nasycen se stočil v hustých křovinách zarůstajících bažinatý břeh řeky a zapomněl na svět kolem sebe.

Netušil, že podnebí se nečekaně změnilo, protože oblohu zahalila mračna prachu po dopadu malého meteoritu, že sluneční paprsky neproniknou jejich hustou vrstvou dlouhá léta a země vychladne. Netušil, že jen málokdo z tvorů matky Země přežije. Ležel ztuhlý chladem a zasypán silnou vrstvou zeminy.

Ubíhaly roky, ovzduší se vyčistilo, slunce probudilo semena, řeka, nasycená silnými dešti, se prodrala zpět do svého koryta, promáčela půdu kolem břehů a obnovila v nich život. Obnovil se řád přírody, obnovil se řád života. Podnikavé a zvědavé semínko se chopilo příležitosti, dralo se ke slunci a rychle vypouštělo kořínky. Tak jako kdysi had ovinul svoje tělo kolem kořisti, i ono je ovinulo kolem jeho nehybného těla, a jak strom rostl a sílil, kmen je obrůstal.

Přešly roky, na břehu se objevila veselá parta mužů se sekyrami a pilami. Pokáceli velikán, rozštípali polena. Odpad se spálí. Z kmene budou nařezány dýhy a desky.

A had?! Neměl dost času, aby se ze sevření vymanil, neměl ani dost sil.

***

A ty teď sedíš v pohodlném křesle a s uspokojením si prohlížíš krásné obložení stěny pokoje. Vidíš ty hadí oči, které sledují každý tvůj pohyb?! A teď...teď jako by se rozkmital rozeklaný jazyk... Ale to přece jen odlesky ohně tančí po stěně?!...

Tak to v přírodě chodí – smrt jednoho tvora znamená život druhého. Není v tom nic děsivého.

Marie Zieglerová

* * *
Foto „Zátiší“ a „Složený velikán“ © forsage2005

Zobrazit všechny články autorky