Malá nahlédnutí do rušného života našich psů
V životě každého člověka jednou nastane čas, že se začne ohlížet, vzpomínat na to, co prožil a co s ním prožívali jeho blízcí. Také jsem se začala ohlížet, když jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, a že když svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v počítači – určitě se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtěla, naopak chci se podělit o epizody ze života našich psů se všemi, kdo neměli či nemají možnost poznat „na vlastní kůži“, kolik vzruchu a překvapení jim může psí kamarád připravit.
Před časem na stránkách ST, jste si mohli přečíst, jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k psí kamarádce yorkšírce Betynce.
Tentokrát přidávám ve čtyřech pokračováních povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi…
Maru
* * *
CYRUS od Cerhovických skal (3. část)
A přišlo další jaro, Cyroušek už začínal vypadat jako dospělák a dělal mi bodygárda – měla jsem ho stále v patách jako sousedka tu slepici. Byl pozorným sledovatelem veškeré mojí zahradnické činnosti. Tehdy jsem se rozhodla, že ušetřím místo dole na zahradě, jak jsme hrdě nazývali pár kousků stavbě vyrvané půdy, abychom mohli nasázet víc rajčat a okurek a třeba taky nějaké jahody.
Na stráni za náhonem jsme už dříve s nasazením všech fyzických i duševních sil vytvořili několik metr širokých terásek, kam jsme hodlali posléze nasázet plno stromků. A protože moje vzdělání přece jen o fous přesahuje znalost správného psaní i/y, řekla jsem si, že když starým Mayům rostly pěkné brambory na svazích vysokých And, musí narůst i na naší kamenité stráni a vydala se s košíkem sadby, motykou a lahví vody uskutečnit svůj záměr. Cyroušek chtěl být pochopitelně při tom.
Přešla jsem náhon po fošně, ale Cyrovi se přes něco tak úzkého nechtělo. Už jsem byla skoro na místě a on ještě přešlapoval na druhém břehu, pokňukával a poštěkával. Volala jsem na něho, lákala těmi nejkrásnějšími jmény, až se konečně odhodlal a za úpěnlivého kňučení fošnu přeběhl. To bylo radosti z hrdinského činu!
A pak se pustil do pomáhání. Zatímco jsem každým kopnutím motykou zápolila s kamením, drahoušek mi za zády vybíral z jamek zahrabané brambory a dováděl s nimi na strání. Mezitím dole přes zahradu přecházel Laďa, který nám na stavbě pomáhal. Když se vracel, uviděl ho Cyr, nechal bramboru bramborou a jako ztělesněné nebezpečí letěl strání sotva se dotýkaje země, plavným třímetrovým skokem přeletěl náhon a zahryzl se Laďovi do stehna. Co si to kdo dovoluje bez jeho vědomí chodit po jeho pozemku!
A zase řvali všichni, kdo to viděli. Jedni na Laďu, aby se nehýbal, druzí na Cyra …fuj! …ke mě! …fuj! …nesmíš! …k noze!
Úlek byl větší než poranění, přesto rozčilený soused prohlásil, že jestli ho Cyr ještě jednou napadne, umlátí ho klackem. Legrační představa. Než by ten klacek stačil zvednout, bylo by asi po něm, tedy po Laďovi. Cyr nebyl pes, který by si nechal cokoliv líbit. Konec konců Laďa si jeho averzi zavinil sám svojí zlomyslností, když na něho, ještě nedospělého dorostence, najížděl bagrem, snad aby ho postrašil.
Laďu Cyrus dobře znal a jeho přítomnost bral bez problémů na vědomí, jenže nesměl překročit pomyslné hranice, které si pes stanovil jako bezpečnostní zónu. Dostali se spolu do konfliktu ještě jednou. Nebyli jsme právě doma a pes byl v uzavřeném prostoru dvorku. Laďa si otevřel bránu a bez nesnází se dostal až k domovním dveřím. Tam zjistil, že jsou zamčené, správně usoudil, že za nimi nikdo není, a odcházel. Tedy hodlal odejít, měl tu nejlepší vůli se od nás dostat za bránu, jenže!! Cyr, který ho pustil dovnitř, nehodlal ho pustit ven. Hlídal ho velmi pozorně a při každém Laďově pohybu výstražně zavrčel. Laďu tehdy zachránila duchapřítomnost, klid, který zachoval, a hlavně svačina, co měl s sebou. Velmi opatrně ji rozbalil, po kousíčkách házel psovi, a když ten se pro ni zohnul, udělal nepatrný úkrok k bráně. Když ji konečně za sebou zavřel, trhal oklamaný Cyrďa svými bělostnými tesáky drátěný výplet. Laďovu ruku minul jen o pomyslný fous.
Dověděli jsme se to později od Ladi samotného. Musím tady ale taky přiznat, že se nemáme čím chlubit, nechat se uplatit jídlem, to by se psovi nemělo stát. jenže to nebyla chyba psa, ale naše. My jsme ho nenaučili nebrat si nic od cizích.
Pokračování část 4.
Text, ilustrace a fotokoláž z archivu Marie Zieglerové
* * *
Zobrazit všechny články autorky