Deník našeho pejska – 3
Stále doufáme, že nám Teryk doroste jen do „rozumné velikosti“. Když ale pozorujeme jeho neutuchající chuť k jídlu, máme strach, že z něj vyroste medvěd. On ty granule snad ani nekouše. Dvakrát olízne misku a je prázdná, a pak, pokud se zrovna nedíváme, zajde i k té kočičí. Pokud si Elvis nepospíší, má prostě smůlu.
Zalíbení našel i v okusování lavičky. Sotva jsme ji vyndali z kůlny, ještě jsme ji ani nestačili natřít. Tak teď přemýšlíme, jak to udělat, aby barva neskončila v psím žaludku.
Náš minulý Teryk nás vycvičil v tom, že jsme opravdu kolem dokola celé zahrady zpevnili plot a „utěsnili“ všechny mezery, aby neutíkal. Byly to historky legrační i strašidelné, ale teď jsme si byli jisti, že zahrada je proti psímu vybíhání zabezpečena. Chyba lávky. Podcenili jsme velikost i vynalézavost našeho pejska.
Když viděl, že odcházíme do práce (sice jsme mu vysvětlili, že se brzy vrátíme, ale asi to nebylo v té správné psí řeči), po chvíli žalostného kňučení vypátral, jak na to, a podlezl. Zahlédla jsem ho, až když jsem seděla v autobusu a odjížděla.
Zachvátila mě panika. Zavolala jsem manželovi, ten otočil auto…. Psa prý našel sedět na schodech před vrátky. Ani si nedovedete představit, jaký kámen mi spadl ze srdce. A 40 km najetých navíc tam a zpět? Mávli jsme rukou, hlavně, že to dobře dopadlo. Vrátka teď „zdobí“ prkno, ale při té spotřebě granulí doufám, že nám Teryk brzo ztloustne tak, že se pod branku už nevejde a budeme moci tu „parádu“ odstranit.
Největší událostí těchto dnů byla dnešní návštěva zvěrolékaře. Vzala jsem s sebou fotoaparát, pan doktor – bývalý žák – nic nenamítal. Chtěla jsem zdokumentovat očkování, bohužel to proběhlo tak rychle, že pes si ani nevšiml a já taky ne. Tak alespoň pohled na váhu – náš cvalík váží 6,2 kg – a šup zpátky domů.
Jako by Terýček slyšel, když pan doktor říkal, že po té injekci bude možná unavený. Celou cestu stávkoval a nakonec se nechal domů odnést v náručí.
Odpustili jsme mu, hlavně že se nám dostalo ujištění, že je úplně zdravý.
Eva Procházková